Podnikatel Marián Kočner byl obviněn z objednání vraždy slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Jaké společenské brzdy selhaly v tom, že to došlo tak daleko? Čím by se dalo takovým tragickým událostem zabránit?
Na Slovensku se hranice mezi organizovaným zločinem, obchodními zájmy jednotlivců a státem ztratila už za Mečiara. Zapomínáme na to často, ale byla to země, kde oficiální civilní kontrarozvědka unesla syna prezidenta do ciziny. Po pádu Mečiara mělo Slovensko jen velmi krátké období, v němž mu vládla vláda bez výrazných korupčních skandálů. No a Fico stavěl Smer od počátku jako podnikatelský projekt. Takže zaseto měla slovenská společnost od poloviny devadesátých let. Co ale selhalo bezprecedentně, to byla policie a soudy. Příkladem může být Štefan Harabin, který mimochodem kandidoval letos i na prezidenta. Právě on má na paralýze důvěry v soudní moc svým chováním obrovský podíl. Některé momenty působí jak z nejdivočejších snů. Například fakt, že si Harabin telefonoval s šéfem kosovské mafie na Slovensku. Tady je mimochodem obrovský rozdíl mezi námi a Slovenskem. Právě v důvěře v soudy a státní zastupitelství.
Další věc je moc, kterou dnes mají některé bezpečnostní agentury poskládané z bývalých policistů a příslušníků SIS. Ta je fakticky větší než moc oficiálních slovenských orgánů. Vezměte si, že na objednávku Mariána Kočnera bylo před vraždou Jána Kuciaka sledováno několik novinářů. Získané poznatky měly sloužit k jejich likvidaci. Když ne fyzické, tak alespoň k jejich kompromitaci. Nejednalo se o bulvární sledování, ale spíše mělo charakter zpravodajského s cílem najít kompromitující materiál a zjistit jejich zvyky.
Věřím, že se podaří usvědčit a odsoudit Mariána Kočnera, ale skutečná změna přijde, až se omezí moc těchto paralelních mocenských struktur. Slovensko je ukradený stát, organizovaný zločin a byznysové zájmy úzkého okruhu firem ho ukradly občanům a bude trvat dlouho, než si ho vezmou zpátky.
O české společnosti často slýcháme, že je rozdělená. Odráží se ta názorová pluralita také v médiích?
Názorová pluralita a rozdělená – či možná ještě lépe rozpadlá – společnost jsou podle mne dvě různé věci. Do konce devadesátých let byl dominantní hlas, který zněl v českých médiích, především pravicový liberalismus. Teprve za vlády Miloše Zemana, a hlavně Vladimíra Špidly se u nás prosadil i hlas socialistů jako hlas braný vážně, a ne jen jako terč zesměšňování. Dnes vidíme, že se tu prosazují další hlasy. Dejme tomu identitářsko-konzervativní skupina, jakou představuje Václav Klaus mladší, dále pak technokratický přístup Pirátů, ale i části ANO. A konečně pak jakási nová Nová levice, kterou představují v jedné své podobě lidé kolem Kliniky. Všechny tyhle proudy dnes mají média, která jsou jim názorově blízká. Buď přímo, nebo nepřímo.
Tohle všechno by bylo v pořádku. Názorová pluralita je znak liberální demokracie. Špatné je, že společnost se mezitím rozpadla do menších částí podle svých názorů a lidé různých skupin spolu příliš nekomunikují. Občas publikují texty na stejných serverech, ale bez vzájemné debaty.
Psali jsme:
Vy sám jste v projektu Mapa médií vyzdvihl podstatnou roli, kterou má umístění odkazů na hlavní straně Seznam.cz. Je zdravé, že některá média mají významné procento návštěvnosti z těchto odkazů, a lze taková média dlouhodobě udržet? Nevytváří se tím cosi na způsob oligopolu Seznamu, který se může rozhodovat, koho si tam zařadí a koho ne?
Zdravé to není především pro ta samotná média, která si vytvářejí jednostrannou závislost na našem domácním gigantu. Měla by se zamyslet nad tím, zda nežijí uvnitř skleněné věže, plně závislá na jednom dodavateli. Navíc, když se na tyhle servery podíváte, často zjistíte, že více než vlastní zpravodajství přinášejí zprávy ČTK obalené agresivním titulkem a spoustou reklamy. Je to fast food, ne plnohodnotná zpravodajská strava.
No a teď k Seznamu. Seznam žije z unikátní kombinace. Kombinuje ty, kdo obsah produkují, ty, kdo jiným na obsahu umožňuje vydělat, a také ty, kdo jiným přivádí na stránky přístupy. Díky tomu si může dovolit dělat věci, které by jiné firmy nezvládly. Pořád se ale chová tak, aby svého postavení nezneužíval. Přesněji řečeno, dává vydělat médiím, co obsah produkují, a snaží se v tomhle ohledu chovat slušně. To se ovšem nedá říct o Googlu, a zejména ne o Facebooku. Zatímco Google především neplatí daně v zemích, kde vydělává peníze, ale aspoň dává nějak vydělat producentům obsahu, tak Facebook je v tomhle ohledu úplný parazit. Odvádí přístupy uživatelů ze stránek, pohlcuje obsah z celého webu a prakticky nic nikomu nevrací, neplatí.
Neustále se propírá role veřejnoprávních médií. Liberální tábor politického spektra tvrdí, že změny ve veřejnoprávních médiích by znamenaly jejich ohrožení. Naopak tábor blízký vládní koalici, případně prezidentu Zemanovi, prohlašuje, že zejména Česká televize je zaujatá. Hovoří se konkrétně o pořadech Reportéři ČT, 168 hodin a Newsroom ČT24. Co udělat, aby se tyto dva tábory v pohledu na jejich vysílání sblížily a veřejnoprávní média nebyla pořád takto přetřásána?
U nás hlavně chybí kvalitní a kultivovaná mediální kritika. Je tu jen minimum lidí, kteří umí věcně kritizovat média. Ti, co jsou nejvíc vidět, svoji kritiku omezují na výkřiky typu „hnus“, „bleju“ a tak dále. Vědí, že v titulku článku se to dobře vyjímá, vědí, že své publikum najdou, a koneckonců jim nejde o zlepšení něčeho, ale o to se patřičně pohoršit. Ono to vypadá jako sranda, ale problém je, že slova mohou zabíjet. Když systematicky někoho označujete za méněcenného, vytváříte dojem válečného stavu, část obyvatel označujete pomalu za podlidi, tak tím připravujete živnou půdu pro nástup moci či lidí, kteří přejdou od slov k činům.
Nicméně vraťme se s mediální kritice. Právě věcná kritika by mediálnímu prostředí u nás moc prospěla. Jak na úrovni jednotlivých článků či pořadů, tak na úrovni mediálních celků. Ostatně v Nadačním fondu nezávislé žurnalistiky plánujeme v brzké době spustit projekt jakéhosi navigátoru českými médii, který popisuje, jak jednotlivá média dodržují ta nejběžnější pravidla novinařiny. Je to náš racionální příspěvek do debaty, která zatím moc racionální není. Místo věcné kritiky je plná emocí. Její účastnící jsou obviňováni, že jsou pěšáci politického boje. Myslím, že přišel čas zklidnit slovník a vrátit se k věcné debatě, nehonit se za potleskem za každý vulgarismus a trochu vystoupit z té iluze rozdělené společnosti. Dnes, když věcně kritizujete něco ve vysílání ČT, tak prý podporujete Babiše. A naopak. Myslíte si, že poukazovat na podezřelé obchody kancléře je správně? Chyba! Bojujete proti Zemanovi a jste součástí tzv. pražské kavárny a tak dále. To je špatně, moc špatně, protože pod nánosem bláta tohoto teatrálního zápasu v bahně tu existují skutečné problémy.
Mimochodem, abychom se vrátili trochu k té úvodní otázce. Právě to, že se povedlo politikům na Slovensku vytvořit dojem, že novináři jsou nástroje politického boje, a ne ti, co se snaží přinášet lidem ověřené informace proto, aby se lidé mohli sami rozhodnout, také výrazně přispělo k rozpadu tamního politického systému a rovněž to vedlo k té děsivé situaci.
Prezident Zeman je terčem kritiky za to, že znevažuje média. Ať už ve svém inauguračním projevu, či ve svých bonmotech. Do jaké míry pro něj lze najít pochopení? Jeho příznivci mají pocit, že už od začátku jeho prvního mandátu jde velká většina médií proti němu. Nemohou si novináři za tak vyhrocený vztah s prezidentem sami? Zkusme si promítnout tu dobu od roku 2013... A přiřaďme příčiny k následku.
Miloš Zeman je představitelem politiky založené na principu přítel a nepřítel. Není to člověk, který by chápal politiku jako výsledek diskuse mezi různými názory. Chápe ji mnohem více jako nástroj prosazování moci a způsobů řešení, které považuje za správné. Hledá pro své cíle přátele, a to i tak, že jiné prostě označí za nepřátele a jde si pro hlasy těch, kteří mají stejné nepřátele jako on. V tomhle ohledu je podobný Václavu Klausovi a přesně proto mohli uzavřít pakt, který známe jako opoziční smlouva. To je dobrá strategie pro hledání většiny semknuté za jedním mužem. Jenže takováto politika nutně potřebuje polarizaci společnosti. Myslím, že novináři mu v tomhle ohledu často vycházejí vstříc a místo věcné kritiky se přidávají na nějakou stranu. Což je špatně. V podstatě si ale myslím, že Zemanovy útoky na novináře jsou DNA jeho pojetí politiky.
Ing. Miloš Zeman
Vidíte zde sílu, která by „zemanovce“ či „babišovce“ přivedla k jednomu stolu s „kavárnou“ tak, aby spolu lidé alespoň začali diskutovat? Anebo alespoň po linii médií, do kterých si lidé toto rozdělení promítají? Jakýsi „mediální dialog“ bez napadání typu „ty dezinformátore“, „ty havlisto“, „fašoune“, „lháři“ a podobně?
Myslím, že ne sílu, ale odpovědnost za budoucnost téhle země ano. Andrej Babiš i Miloš Zeman jednou z politiky odejdou, ale rozpadlá společnost tu zůstane. Není kam se vrátit, protože doba se zásadně změnila. Musíme trpělivě hledat cestu, jak se začít bavit, jinak tu budeme žít vedle sebe, a ne spolu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
