Povídání o Ukrajině začneme jinak než válkou, která na jejím území probíhá už téměř čtyři měsíce. A sice událostmi starými devadesát let. Jak jste se dostal k tomu, že jste začali natáčet dokument o hladomoru na Ukrajině z počátku třicátých let?

Cesta k filmu o hladomoru v Ukrajině v letech 1932-1933 byla dlouhá a občas i trnitá. Původně – v roce 2005 – jsem nabízel námět na dokumentární film o Ukrajině jako takové. V té době se tady pohrdalo touto národností, což bylo způsobeno tím, že o Ukrajině v podstatě nikdo nevěděl nic. Když mi byl námět zamítnut s tím, že: „Koho by zajímala nějaká Ukrajina“, věděl jsem, že to téma je neprůchodné. Až při natáčení dokumentárního filmu pro Českou televizi o našich krajanech na Ukrajině jsem narazil na vyprávění o hladomoru. Moc jsem o tom v té době nevěděl, jako o tom – podle mě – nevědělo 99 procent Čechů. Začal jsem vyhledávat různé zdroje, jak se co nejvíc o tomto tématu dovědět. Když chci nějaké téma otevřít, vždycky se snažím najít co nejvíc podkladů a prostudovat je. Narazil jsem na to, že v éře Sovětského svazu se o tom nesmělo mluvit a kdo promluvil, byl odeslán třeba na deset let na Sibiř. A z toho plynoucí strach přetrvával ještě několik let po rozpadu SSSR.

Nakonec se mi povedlo navázat kontakty s archivy na Ukrajině s příslibem, že pro účely našeho filmu tajné materiály odtajní. V té době jsem začal hledat spolupracovníky. Domluvil jsem se s Markétou Adamcovou, se kterou jsme spolupracovali na dvou filmech, že pomůže při psaní scénáře a při dalších nezbytných pracích pro přípravu eventuálního natáčení. A tak jsme v roce 2017 začali pracovat na konkrétních přípravách. Hledali jsme producenta, začali jsme jezdit po archivech na Ukrajině a sbírat materiály pro realizaci filmu. Hlavním motorem pro nás byla skutečnost, že o této obří tragédii se u nás – a předpokládám, že i v Evropě – pořád nevědělo téměř nic a naší snahou bylo toto téma otevřít.