Amok pražské kavárny. Soros jí prý na prezidentské volby poslal dvacet milionů dolarů. Trumfy drží Babiš. To nejhorší z Bruselu nás teprve čeká, varuje místopředseda KSČM Skála

03.01.2018 16:02

ROZHOVOR „Klaka, mající nám vnutit na Hrad povolného satrapu, už mlčící většinu oblbne jen sotva. Loutky na dálkový ovladač vyhořely už minule. Tentokrát bych jim to přál už v prvním kole,“ říká místopředseda KSČM Josef Skála v rozhovoru o tom, co bylo hlavní loni a na co si dát pozor letos.

Amok pražské kavárny. Soros jí prý na prezidentské volby poslal dvacet milionů dolarů. Trumfy drží Babiš. To nejhorší z Bruselu nás teprve čeká, varuje místopředseda KSČM Skála
Foto: Hans Štembera
Popisek: Nominační projev Josefa Skály

Jak hodnotíte rok 2017 z hlediska české politické scény? Jaké události byly podle vás klíčové? Co lze hodnotit kladně a co naopak záporně?

Klíčová událost? Vítězství „protestních hlasů“ ve volbách. Tvořily skoro dvě třetiny. Fakticky mezi ně spadá i oněch čtyřicet procent lidí, kteří k volbám už ani nechodí. Až na pár výjimek totiž už nevěří, že volby cokoli změní. Pro éru, pasující se na „triumf demokracie“, to je tristní  vysvědčení. Za rámeček si je nedá nikdo z těch, kdo se střídali u moci od prahu 90. let. Teď se krčí v menšinové opozici.

Slavit však nemá co ani česká levice. Z bankrotu polistopadových dinosaurů měla vytěžit právě ta. Utržila propadák nemající obdoby. Máme co dohánět. Čas pracuje proti nám. „Kosmetika“ to nespraví. Řešením je jen zásadní změna.   

Co má KSČM dělat, aby nezůstala v propadlišti dějin?

Znásobit svůj opoziční potenciál. Rozkročit se napříč kritickými náladami. Vrátit se do role jejich hlavního mluvčího. Stát se duší mnohem širších aliancí. Zbořit zeď dělící náš cíl – a politiku pro „tady a teď“. Změnit vše, co má šanci až za horizontem kapitalismu, už v zrcadlo dnešních poměrů. Razit pro lidská práva, s nimiž nakládá neurvale pracka trhu, řešení rukama veřejného sektoru. Umět hnát do úzkých ty, kdo to budou sabotovat. Tak aby to ukázalo jako na dlani, zač stojí dnešní „elity“ – i co všechno kapitalismus už prostě ani neumí.  

Co bude podle vás podstatné u nás v roce 2018? Na co je třeba se soustředit a které věci „ohlídat“?

Teď běží hlavně o to, jak své vavříny unese vítěz voleb. Nakolik to bude v zájmu republiky – a nakolik naopak zbohatne na její úkor. V tom prvním si zaslouží i podporu zleva – tím spíš proti „tunelářské“ mafii, co nepostavila ani kozí chlívek. To druhé musíme důsledně „ohlídat“. Skloubit obojí bude zapeklitý hlavolam. Nepančovaná levice před ním nestála už 70 let. Výjimkou byla jen řecká epizoda koncem 80. let. Tehdy se svérázné tolerance komunistů domohla tamní pravice. Trvalo to jen tři měsíce. Jinak šlo vždy o vztah k vládám sociální demokracie. Třebaže prosadily i řadu pokrokových změn, pro komunistické strany to dopadlo tragicky. Tím tvrdší ořech se bude louskat u nás. Zvládne to jen levice nezávislá a skutečně kvalifikovaná. Politické „podpantofle“ by ji srazily do groteskní nicoty.      

Důležitá bude jistě prezidentská volba. Jak tipujete výsledek prvního a druhého kola?

Soros prý do Prahy předisponoval skoro dvacet milionů dolarů. Coby gáži pro klaku mající nám vnutit povolného satrapu. Mlčící většinu to oblbne jen sotva. Loutky na dálkový ovladač vyhořely už minule. Tentokrát bych jim to přál už v prvním kole.    

Funkční období prezidenta Zemana se chýlí ke konci. Jak ho hodnotíte?

Nikdo není dokonalý, Miloše Zemana nevyjímaje. Leccos je zřejmě opravdu jen vynucený manévr. „Aby nám ho nezabili,“ jak říkává jeden koumák. A leccos si pan prezident prostě „vzal do hlavy“. Rivala, schopného hájit národní zájem aspoň tak jako on, však očividně nemá.    

Výraznou osobností, která rozčeřila doposud klidnou debatu před prezidentskými volbami, je Mirek Topolánek. Jak ho hodnotíte jako kandidáta a jakou má šanci?

Šanci má mizivou. O to víc roztříští frontu proti Miloši Zemanovi. Kampaně pražské „kavárny“ jsou k uzívání. „Chlap s gulama“ nabízí aspoň jarmark „kudy z nudy“. Dřív přitom – sice až poté, co nám přestal vládnout – pouštěl do éteru i lecjakou svatokrádež. Například na téma, kolik „suverenity“ nám dávkuje „ředitel zeměkoule“ – a jak tahá za drátky českých maňásků, které nám nechá poroučet. Třeba se dočkáme nášupu i v tomto směru.   

Mirek Topolánek u nás prosadil v parlamentu Lisabonskou smlouvu, která zakotvuje společnou migrační politiku. Je v ní zakotven princip společné imigrační politiky, jejímž cílem je ve všech etapách zajistit účinné řízení migračních toků a která se řídí zásadou solidarity a spravedlivého rozdělení odpovědnosti mezi členskými státy, a to i na finanční úrovni… Měli by to voliči při své volbě zohlednit?

Samozřejmě. Kdo má na hrbu tak děsivé selhání, cpát se na Hrad je to poslední, nač má právo. Což ovšem není jen případ Mirka Topolánka.   

Jak podle vás nakonec dopadne jednání ohledně vlády u nás? Vznikne nějaká koalice či tichá podpora?

Trumfová esa drží Andrej Babiš. S klidem želvy půjde i do předčasných voleb. Tím víc má navrch proti všem, kdo zatím dělají drahoty. „Staré struktury“ – míněno ty, co mají za nehty loupež tisíciletí – na většinovou vládu nedosáhnou. Ta loupež však nezůstala beze stop. Ve stínu platných paragrafů jistě způsobují i bezesné noci. Ty drahoty tak budou mít jen krátkou životnost. Skončí to shnilým kompromisem? Nebo mu ANO dokáže odolat? Pokud ano, tím větší prostor se nabízí levici, která má čisté ruce. Případná tolerance menšinové vlády má – řečeno ve zkratce – dvě podmínky. Nesmí na ní ulpět ani stín podezření, že je to koňský handl za pár lukrativních postů. A jasno musí být i v tom, co vláda musí a co naopak nesmí. Naprosto konkrétně a transparentně. A hlavně v podobě, kterou miliony těch, s nimiž se život nemazlí, vezmou jako skutečný posun dopředu.     

A co lze od vlády či vlád Andreje Babiše očekávat? Přinese něco pozitivního?

Je tu kapitalismus na druhý pokus. Moc „tunelů“ z cizích rukou a mozků. Až tak perverzní fazónu jako minulé tři dekády však nemusí mít ani ta. Většina těch, kdo nám poroučeli dosud, měla o kapitalismu jen „brožurkové“ ponětí. Klíčovou „kvalifikací“ bylo pořádat seriál aukcí vyprodávajících dílo generací za trapný zlomek reálné hodnoty. Jen jako jmelí přisáté na veřejné rozpočty a statky, to zvládali i ti z nich, co sami také podnikali. Teď je na trůnu muž, který to v té samé džungli dotáhl až na špici reálného byznysu. Agrofert prosperuje z buřtů a kuřat, koblih a hnojiv i dalších hmatatelných artiklů. Vydělá na nich úměrně kupní síle podhradí, pro něž je vyrábí. Právě tu ovšem rabují parazitní „penězovody“. Krátí i rozpočtové zdroje státu. Zatnout jim tipec je tak i v zájmu vítěze voleb. Klady Babišovy vlády budou úměrné tomu, nakolik zkrotí parazitní sarančata. Cokoli nad tento rámec dostane šanci až pak.       

 

V senátu neprošla novela ústavy zakotvující právo občanů držet zbraň. Co tomu říkáte?

Právo na efektivní obranu lze lidem brát, jen zvládá-li ji stát. Úskalí však hrozí i z opačné strany. Bezpečí není z položek, které lze vydat divoké privatizaci. Snadno si totiž dovedu představit, že se nůžky mezi „elitou“ a podhradím projeví i tu. A hrstka, co na to má, si pořídí ještě větší ochranky ozbrojené až po zuby. Tím méně ji bude zajímat, jak je to s bezpečím všech ostatních. Ostří hoši, které si najme, budou mít důvod dokazovat svou nepostradatelnost. Kde je záruka, že se to nezvrhne i v „legalizované“ vyděračství těch, co budou „elitám“ pít krev? Poměry jako za Puzova Kmotra by si přál jen blázen.

Mluví se též o tom, že jsme hospodářskou kolonií Německa či Západu. Je to pravda? A lze se případně z tohoto postavení nějak vymanit?

To, že jen na dividendách mizí „za čárou“ skoro desetina HDP, říká i analýza, kterou si objednala Sobotkova vláda. O kvanta přidané hodnoty nás obírají i „reexporty“. Tedy produkce českých rukou a mozků, z níž doma zůstává jen mikroskopická marže. Cizí principálové vymění jen dodací doklady – a vyfakturují zisk v desítkách procent. Jde přitom často i o dodávky do zemí, v nichž jsme bývali exportní velmocí. Privátní kapitál nás z té pozice nedostane. Produkce firem v rukou českých majitelů stagnuje už čtvrt století. Právě to dokládá ta samá analýza, kterou si objednala Sobotkova vláda. Z koloniální škarpy nás vytáhnou jen průlomy ve veřejné gesci a vlastnictví.        

Co je klíčové z hlediska naší obranné a bezpečnostní politiky? Má být naše armáda expedičním sborem, nebo má být více dimenzována na obranu našeho státu?

V ozbrojených intervencích, neschválených Radou bezpečnosti OSN, nemá česká armáda co pohledávat. Ty „lidskoprávní“ masakry už trvají dvakrát déle než obě světové války dohromady. Krvavá stopa teroru, kterému slíbily zakroutit krkem, se však blíží i k našim hranicím. Obranyschopnost republiky je na ubožejší úrovni než kdy dřív. Ústava zavazuje armádu bránit vlastní zemi – a ne se opičit po cizinecké legii. Tak hluboko jsme neklesli, ani když generálnímu štábu velel francouzský maršál.       

Co otázka uzavření našich hranic v případě silné migrační krize?

To přirozeně nastat může. Možná dokonce dřív, než se to jeví momentálně. Kdo by to reálně zajistil, je však ve hvězdách. Pukrlata „věrnosti“ až za hrob umí každý trouba. Uhájit bezpečí vlastní země je neporovnatelně náročnější. Zvlášť na troskách všeho, co tu z ochrany státních hranic zbylo.

Jaké je vaše hodnocení roku 2017 z hlediska zahraniční politiky? Které věci byly podstatné? Které negativní a které pozitivní?

Česká vláda se zmohla aspoň na odmítání „imigračních kvót“. Vcelku úspěšně kladla odpor i mafiím pašujícím migrační chaos. Tím ovšem důvod pro plusová znaménka končí. Dnešní Česká republika vlastní zahraniční politiku nemá. Z diplomacie je dostihová dráha kariér soutěžících v poklonkování cizím zájmům. Výjimkou z pravidla jsou některé kroky hlavy státu. Právě ty budí i největší amok pražské „kavárny“. 

Co zmíněná migrační vlna? Je problém vyřešen, nebo nás to nejhorší teprve čeká?

Na lidi, kteří z té vlny mají vítr, si kdejaký hejhula otevírá šlejfírnu. Nadává jim do panikářů, ne-li i „sobců“ a „rasistů“. Vox populi se však nemýlí. Ta vlna není dočasným karambolem. Je z ranku civilizačních pastí, s nimiž si kapitalismus už neporadí. Zpětným rázem válek za „změnu režimu“ – a pomstou za barbarství neokolonialismu. Ten země, které drancuje, oblbuje i lákadly konzumního ráje. Oč méně mladíků na něj dosáhne doma, tím víc je to táhne tam, odkud ty billboardy pocházejí. „Vítací“ hysterie tomu nasazuje korunu. Agresím a loupeži fandí do roztrhání těla. A pak nás – tváří v tvář chaosu, k němuž vedou – zkouší vydírat přikázáními Desatera. Na to, že „nás to nejhorší teprve čeká“, se dá vzít jed.

Řešením jsou jen válečné reparace – a rozvoj, který těm, kdo se valí na Evropu, nabídne důstojnou perspektivu doma. Ne ale na úkor evropských i národních zdrojů, akumulovaných i z daní každé uklízečky. Přes prkenici se musejí plácnout ti, kdo z válek a loupeží zbohatli. Právě ti ovšem poroučejí i politice. Řešení tak leží až za hranicemi jejich moci. Čím se zkompromituje natolik, že to uvolní prostor systémové změně, se dopředu neví. Co když to bude právě kříženec diletantismu a hamižnosti, s jakým „řeší“ migrační krizi?

A co návrhy EU na Dublin IV.?

Dublin IV. je výpotkem zupácké zvůle. „Povinné kvóty“ – a „sankce“ za jejich „neplnění“ – pašuje poťouchlou oklikou. Navíc však míří i k ustavení „nadnárodní“ moci, která o tom, kdo „evropský azyl“ dostane a kdo ne, má rozhodovat přes hlavy členských států. Ty struktury se mají hemžit i gážisty „neziskovek“, pasených Sorosem a jeho kumpány. Tady už žerty končí. Česká vláda, má-li uniknout věčnému prokletí, se tomu vynálezu zkázy musí postavit zuby nehty. 

Hovoří se o tom, že velký exodus a migrační vlna, která nás může zachvátit, může být i z Ukrajiny? Co o tom míníte? A jsme na to připraveni?

Promluvte si někdy s ukrajinskými chlapy, co u nás dřou dvanáct hodin a šest dní v týdnu. Žadoní o tu příležitost i pro své další krajany. Tím větší strach však mají z toho, že se k nám začnou valit i ukrajinské mafie. Terorizovaly by je i nás. Mafiím ovšem říká „pane“ i ukrajinský stát. Tím složitější nároky to poklade na naše úřady vystavující pracovní víza.

Existenční poměry milionů Ukrajinců se propadají do „třetího světa“. Ukrajina je sice vyrabovaná na kost. Její lidský kapitál a dary přírody však nebyli s to srazit až k nule ani „postsovětští“ gangsteři. Až se jich Ukrajinci zbaví, čeká je spousta práce doma. Země, zbavená korupčních chapadel, se z dnešní mizérie probere. Právě to je i v našem národním zájmu. A ne panáčkovat v komparzu politiky, která ty gangstery drží u koryt jen proto, že vezmou každou špinavou práci proti východnímu sousedovi.      

Co lze dále očekávat v EU? Povedou Macron a Merkelová Unii ke stále větší centralizaci, nebo na to nemají sílu? Martin Schulz hovořil o vytvoření federace, a kdo ji nechce, ať z EU odejde… Hovoří se i rozpadu Unie...

Zkoušet to budou určitě. Evropská unie je o „právu“ silnějšího, a ne o solidaritě. Tím příznačnější je, jak se její honorace dělí o role. Macron a Bundesmutti hrají „hodné policajty“. Mocenskou aroganci balí do plesových rukaviček. Tím, kdo vyhrožuje „Ber, nebo vypadni“, je šéf německé sociální demokracie. „Reformní levice“ nehraje „zlého policajta“ zdaleka poprvé. Ten part musí hrát pokaždé, kdy si partaje velkých prachů nechtějí kazit reputaci. Už od podzimu roku 1918. Tehdy ji postrčil do vládních fotelů německý generální štáb prohrávající právě první světovou válku. „Reformní levice“ pak velela i brutálnímu potlačení revoluce. Hlavněmi střílejícími rukama v erárních mundurech – i prackami „lumpenů“, jimiž se krátce nato obklopil Hitler.

Evropská unie v dnešní podobě přežije jen zázrakem. Čím déle bude zaclánět, tím víc spolupráci, která v zájmu evropských zemí nesporně je, nejenom zkomplikuje, ale dost možná i vážně ohrozí.     

Do jaké míry lze podle vás očekávat vzestup stran, které se stavějí proti Evropské unii a imigraci odmítavě či kriticky?

Přesně v té míře, v níž bude Evropská unie dál degenerovat.

V Evropě se může do roku 2050 až ztrojnásobit počet muslimů, tvrdí výzkumná agentura Pew Research Center. Ve Švédsku, Francii či Německu, kde muslimů může být 20 až 30 procent… Nebude toto důvod, aby ČR vystoupila z EU, aby nebyla islamizována? Muslimové budou jistě prostřednictvím institucí EU uplatňovat svůj vliv na státy jako Francie, Německo, Belgie a také na orgány Evropské unie...

To, že Evropská unie není řešením, ale součástí problému, neví už jenom kasta zaslepených Hujerů. Ustoupit tlaku Bruselu – a metropolí, které tam mají hlavní slovo – se po nás dožadují ze „spojenecké vděčnosti“ k těmto metropolím. Ta „vděčnost“ nás zatím „jen“ brutálně okrádala a zbavovala suverenity. Teď nám však vnucuje i dovoz bezpečnostních hrozeb. Z rozcestí, kam nás dovlekla, vedou jen dvě východiska. Buď si necháme vnutit i kapitulaci před chaosem, zvůlí a expanzí fanatiků. Anebo to bude právě tento imbecilní vrtoch „eurokracie“, kterým už pohár přeteče – a Česká republika se „omezené suverenity“ zbaví, postaví na vlastní nohy a také o tom, s kým a v čem bude stát o spojenectví, bude rozhodovat sama a v souladu se svými skutečnými zájmy.

Hovoří se o tom, že u nás je ohrožena západní „liberální demokracie“. Může být ale pro nás Západ vzorem? Například Marine Le Penová je stíhána za to, že na Twitteru zveřejnila fotografie popraveného amerického novináře Jamese Foleyho Islámským státem včetně uříznuté hlavy. Ve Spojeném království byl pokutován muž, který veřejně četl vyjádření Winstona Churchilla o islámu. V Německu byl žurnalista Michael Stürzenberger odsouzen k šestiměsíčnímu podmínečnému vězení za zveřejnění (jinak z veřejných zdrojů dostupné) fotografie, na níž si jeruzalémský Muftí Hadž Amin al-Hussejní podává ruku s Adolfem Hitlerem. Od 1. října platí v Německu zákon, podle nějž jsou sociální sítě jako Facebook, YouTube nebo Twitter povinny do 24 hodin odstranit ze svých stránek „kriminální obsah“, například „pomluvy“, a to bez ohledu na to, zda jsou zveřejněná fakta pravdivá, či nikoli. Pokuta může dosáhnout až padesát milionů eur…

Liberalismus býval ledoborcem svobody. Ty doby jsou však nenávratně pryč. Teď je to talmud těžkotonážního pokrytectví. Už nestraní jen přesilovce mamonu proti lidským lidským právům. Stále bezostyšněji se uchyluje i k arogantní prohibici a cenzuře. Tím ovšem leze na led praskající i pod potápkou. Zač stojí „liberalismus“, nesnášenlivý už i ke svobodě slova a projevu? 

Jak bilancujete dění okolo Ruska a Ukrajiny a co očekáváte v roce 2018?

Scénář, vložený do teroristického převratu z února 2014, zkrachoval na celé čáře. Ukrajina je vitrínou všech darebáctví „barevných revolucí“. Vládnoucí junta regiony, které se jí postavily, nezlomí ani zbraněmi, které jí nově slíbila Amerika. Svou zemi plení a devastuje v míře, iritující i násilnické bojůvky, které ji vynesly k moci. V odporu proti „zrazené revoluci“ sílí protikorupční a sociální náboj. Mluvčím jsou však zatím hlavně tlupy ozbrojených fanatiků pyšných na nacistický rodokmen. Německý mustr ze 30. let dává bizarní reprízu.

Rusko je za to, že neodevzdalo Krym americké flotile – a nenechá na holičkách ani Donbas – sice „trestáno“ sankcemi poškozujícími i celou Evropu. „Casus belli“ však už z dnešního patu nevykřešou ani šílení „jestřábi“. Vládnout Evropě státníci – a ne zoufalci držení pod krkem – hodí do té špinavé intriky vidle už dávno. Tím víc ovšem otevírá oči ruské veřejnosti. Iluze o tom, jak moc to s ní myslí dobře „západní strategičtí partneři“, drtí i „kauza Ukrajina“. Opozice, krmená ze zahraničních „neziskovek“ a ambasád, na „Majdan“ na Rudém náměstí očividně nemá. Tím víc je mi líto Ukrajinců, co nic neukradli. Zvlášť ročníků, které svou zemi pozvedli mnohem výš – a teď musejí snášet i plivance do svých tváří zamlada. Těm zatím obrat k lepšímu nehrozí ani v zárodku.  

Co Sýrie a Blízký východ? Není vidět vzestup Ruska a úpadek politiky USA v této oblasti?

Amerika vložila do vytěsnění Moskvy z Blízkého východu enormní úsilí. Pracovala na tom desítky let. Ruský zásah proti teroru sponzorovanému spojenci USA – a zákulisně i jejich vlastními „službami“ – Moskvu skutečně vrací do pozice vlivného hráče regionu. Dnes jsou jí blíž dokonce i regionální mocnosti, které dřív Washington poslouchaly na slovo.

Co Čína a Severní Korea?

Před tím, co předvádí Čína, smeká až k zemi, kdokoli nepřišel o rozum – a odolal korupci Sorosových „nadací“. Peking už je i globálním lídrem inovací. Kontrapunkt Washingtonu nabízí i krédem své sílící moci. Okolnímu světu navrhuje spolupráci, která se zřekne svodů „the winner takes it all“, „vítěz bere všechno“. Si Ťin-pching je vlastenec a komunista do morku kostí. Právě počátkem letošního roku mají – soudě podle seriózních zdrojů – vstoupit v platnost i některé nové normy a kompetenční přesuny. Cílem je posílit veřejný zájem a moc ve vztahu k privátnímu kapitálu – a ruku zákona proti korupci.

A pokud jde o jaderný program KLDR? Kaddáfí a Saddám se ho zřekli.   „Odměnou“ byly politické vraždy – a brutální agrese. Takhle to boj proti šíření jaderných zbraní nevyhraje. 

Co míníte o uznání Jeruzaléma jako hlavního města Izraele?

Tady se výjimečně shodnu i s honorací Evropské unie. Trumpův krok je idiotskou provokací.  

A jak hodnotíte dosavadní působení Donalda Trumpa?

Jako J. F. Kennedy sice ještě neskončil. „Deep state“ jde ovšem po krku nadoraz i Trumpovi. A opak toho, co měl v plánu, ho nutí dělat na stále větší ploše i v obludnějším provedení. Kde ta přetlačovaná skončí, je ve hvězdách. Důvodů k optimismu rychle ubývá. 

Co říkáte kampani Me Too? 

Násilím – fyzickým i ekonomickým – se ženy zmocňuje jen srab. Krásnému pohlaví však neimponuje ani stydlín a bezpohlavní třasořitka. Hezky to vyjádřil německý filozof T. W. Adorno. Půvabná žena, napsal už před lety, se pozná i po telefonu. Tisíce chlapských pohledů, přilepených na jejích siluetách, se totiž vepíší i do sebevědomí v jejím hlase. Žena má tisíc způsobů, jak dát najevo, že nemá zájem. Chlap s velkým Ch to umí vzít na vědomí s noblesou. „Me Too“, dovedené ad absurdum, hrozí udusit i to málo, co chlapům z vůle dobývat krásky ještě zbylo.    

Je nějaká věc, kterou je podle vás dobré zmínit a o níž se příliš nemluví?

Jsou jich spousty. Od despocie lichvy na trhu bydlení – až třeba po dezolátní stav školství. Jedna však o naší budoucnosti rozhodne ještě víc. Mám na mysli „čtvrtou průmyslovou revoluci“, o níž se sice řeční, praktických kroků na adekvátní úrovni je však „jako šafránu“. Budou-li živou práci nahrazovat roboty při dnešní vlastnické a věcné struktuře naší ekonomiky, pak se o to málo přidané hodnoty, jež od nás nemizí v cizině, budou muset podělit i ti, kdo o práci zhodnocující kapitál přijdou. Tím méně zbude na starobní důchody i jiné dávky těch, kdo na nich závisí už teď. Východiskem je jen cesta, o níž už byla řeč – technologické a komerční průlomy, obnovující naši suverénní pozici na světovém trhu tak, že se přidaná hodnota z českých rukou a mozků bude vracet domů, a ne končit na kontech zahraničních principálů. Jsou jedině v silách veřejného sektoru. Jen od něj lze přitom požadovat i vznik důstojných pracovních příležitostí tam, kde narůstá jejich deficit – ve zdravotnictví, sociálních a dalších službách, jež musejí zůstat dostupnou veřejnou službou, a ne se zvrhnout v  harpagonský kšeft. A právě to vše je téma, kolem nějž cupitá jako kolem horké kaše jak „velká politika“, tak mediální „mainstream“. 

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a místopředseda ÚV KSČM
  • mimo zastupitelskou funkci
   

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Libo uprchlíka v nálevu? V Národním divadle hrají frašku o „Pravočeších“, co nesnášejí Němce i Slováky. Ale trochu se to zvrtlo

14:56 Libo uprchlíka v nálevu? V Národním divadle hrají frašku o „Pravočeších“, co nesnášejí Němce i Slováky. Ale trochu se to zvrtlo

REPORTÁŽ Možná nám někdo za naši inscenaci dá pěstí, ale třeba se taky někdo zamyslí nad tím, jestli…