Evropská unie nakonec v otázce uprchlíků přijala řešení, že si stávající imigranty dobrovolně rozdělí mezi členské státy. Nicméně se neřeší, co dělat do budoucna. Dokázali jsme se s tím dostatečně vypořádat?

Je smutné až hrozivé, v jaké kondici se státy EU nacházejí. Domluví-li se Francouzi s několika dalšími, že rozbijí Libyi, tak všichni drží basu, každý se snaží urvat, co se dá, a nikdo ani nepípne. Když pak má EU nést následky činů některých svých členů, je z ní hystericky uvřeštěné stádo sobců a chamtivců. Jedinou neznámou pro mne je, zdali je to banda totálních pokrytců, anebo tupců. Zdá se, že něco jako historické povědomí a takt dějin (o odpovědnosti vůči budoucnosti ani nemluvě) jsou aspekty zcela za jejich horizontem.

Rozčiluji se proto, že jakákoliv akce, která by mohla mít smysl, by musela být společnou akcí. EU by musela jako celek přijmout odpovědnost za hříchy některých svých členů (tentokrát Francie a jejích kompliců – Češi by jim konečně mohli vrátit onu urážku o tom, kdo by měl nyní „držet hubu“) a snažit se vymyslet něco společně.