Ministr zdravotnictví Roman Prymula v době, kdy sám vyzýval Čechy a prosil, by zůstali doma, porušil svá vlastní nařízení a deník Blesk ho vyfotil, jak v noci vychází z pražské restaurace. A hodinu po něm také místopředseda hnutí ANO Jaroslav Faltýnek. Má Prymula vaši důvěru?
Jestli ministr Prymula nějakou důvěru měl, tak jí zcela promarnil v noci, kdy si zajel do jedné z restaurací, která měla být zavřená, a sešel se spolu s dalším politikem ANO Jaroslavem Faltýnkem. Do auta nasedl bez roušky navzdory nařízení vlády. Tak flagrantní porušení nařízení, která sám spoluvytvářel, svědčí nejméně o aroganci a ne-li o pohrdání námi občany, kteří nařízení musí pod sankcemi dodržovat. Konsekvence takového činu mohou být dalekosáhlé, obecně otřesenou důvěrou v politiku jako takovou.
Ministr Prymula by měl z postu odejít bez dlouhých řečí. Slova o tom, že jsem toho zas tolik neprovedl, jsou více než zbytečná a jen podtrhla již zmiňovanou aroganci politiků.
Souhlasíte tedy s reakcí premiéra Andreje Babiše, který Prymulu vyzval k rezignaci, jinak ho sám odvolá?
Ano. Důvěra v konání vlády je otřesená. Vychází odtud protichůdné informace, výměny ministrů, nebyl vytvořený celistvý orgán, který by v sobě soustředil veškeré informace o průběhu krize a protivirových opatření, příliš mnoho lidí se vyjadřovalo ke stejnému problému. Docházelo a dochází stále k rozporu v jednotlivých výrocích, plány, zdá se, nejsou detailně zpracované, budí rozpaky, když supermarkety mohou být otevřené a malé obchody nikoliv, a to bez odpovídajícího vysvětlení, proč tomu tak je. Informovat o opatřeních by měla jen jedna osoba, na objasnění jednotlivých kroků by měli být přizváni experti. Odůvodnění by měla být logická a pochopitelná pro každého bez hlubšího zkoumání. Nesouvislé projevy pana premiéra by neměly být výjimkou a patřily by spíše do Sněmovny, kterou on kdysi nazval žvanírnou.
Jak těžké teď bude pro premiéra Andreje Babiše jmenovat někoho do funkce ministra zdravotnictví? V současné krizi jde, nadneseně řečeno, o výbušnou židli.
To je hodně těžké. Někoho musí určit, mělo by jít o nějakého lékaře.
„Korónový vir by měl dát prohlédnout všem, kdo si myslí, že bude jen dobře, měl by s nimi zatřepat, aby si uvědomili, že limity jsou, že nejsme v dívčím internátě, ale patříme do smečky, kde se dobře žije, když je dostatek, ale v nedostatku jde o lítý boj o místo na slunci,“ řekl jste mi minule. Prohloubilo se vaše přesvědčení s druhou vlnou? A jak nebo proč?
No, stačí se podívat na facebookové posty. Jak se komunita dělí na rouškaře a antirouškaře, jak se bývalí přátelé vyhazují z facebookových přátelství, jak se mnozí včetně mě těch diskusí raději nezúčastní, protože jsou silně neplodné a pracují s navzájem si odporujícími výroky známých a méně známých osobností, případně s grafy málo vypovídající hodnotou, pokud nemáme přístup k údajům, podle kterých se grafy tvořily a tak podobně.
Je to živná půda pro různé fámy, které se nesou prostorem, a ještě více znejišťují společnost. A to je jen ta virtuální scéna. Kdy se přelije do skutečného života? Média, zejména televize, tomu svým dramatickým přednesem každodenních nárůstů nakažených virem rozhodně nepřispívají. S utahováním omezení budou ze strachu z budoucna do popředí jednání lidí více a více prosakovat sobecké zájmy, společnost se bude tříštit hlouběji, přirozená solidarita, tak nutná v krizových situacích, se bude bortit i na čistě osobní úrovni.
Poučme se ze stávek, kdy některé skupiny obyvatelstva jdou za svými požadavky bez ohledu na to, že omezí v běžném životě své spoluobčany. A to mluvíme o legálním právu. Takže latentní hrozba prosazováním úzkých zájmů tady je. Za druhé světové války se ve Velké Británii stávkovalo bez ohledu na to, v jakém nebezpečí země byla. Vždy jde jen o impuls. I solidarita se sousedem může jít stranou a krátkodobé úzké zájmy převýší i daleko závažnější nebezpečí.
Postupně se ukazuje, že vláda – její politici měli v předstihu dost informací o blížící se druhé vlně, ale nereagovali včas. Proč se tak podle vás stalo? Komu, kromě zrádného viru, vděčíme za situaci, s níž se Česká republika nyní potýká?
Vláda byla vlastně v klinči. Po zdánlivě zdařilém překonání první vlny bylo rozhodování těžké. Měla na vybranou: Buď bude pokračovat s nebezpečím, že se to odrazí v odklonu voličů, a volby na krku, nebo populisticky ustoupí a bude se modlit, aby druhá vlna odezněla tak nějak mírně. Nevyšlo to. Stálo za to těch pár volebních procent? Rozumní určitě viděli, že toto je jen začátek rozmachu viru, evidentně jen podřimoval, že druhá vlna číhá za dveřmi, že léto její intenzitu zesílí, ale rozhodnout, že se v omezeních bude pokračovat, když je léto s dovolenými na zápraží, si prostě vláda z politických důvodů nedovolila. Jasný důkaz toho, že politika může jít i přes mrtvoly. Mysleme na to při příštích volbách.
Psali jsme:
Jak se díváte na různé protesty proti rouškám, popírání koronaviru a také demonstraci na Staroměstském náměstí?
Já se vždy spíše dívám, kdo je v zákulisí, kdo je organizátorem, to mi dává odpověď, kam vedou nitky. Je třeba si i všimnout, že nikdo z odpovědných neučinil nic proti tomu, aby se demonstrace nesloučila s dříve avizovanou demonstraci fotbalových fanoušků, kdy se daly čekat výtržnosti. Byl to snad záměr? Mohli se demonstrace rozdělit na různá místa. Proč ne? Bez ohledu na to, demonstrace se konat neměla, ničemu to nepomohlo, pár tisíc lidí vládou neotřese, situaci nezmění, problém nevyřeší. Jedinou zárukou změny jsou volby.
Prezident Miloš Zeman podpořil v proslovu nošení roušek. Vyjádřil také nespokojenost nad tím, že někteří lidé kvůli mediální pozornosti říkají věci, „které poškozují naši společnost“. „Mám tím samozřejmě na mysli takzvané antirouškaře, ale i další, zubaře, kardiology, zpěváky“, řekl prezident. Měli bychom naslouchat jen někomu? Komu?
Naslouchat vlastnímu rozumu, když už si nejsme jistí v názoru na problém. Pokud byl v našem okolí někdo, kdo měl chřipku, také jsme se logicky chovali tak, aby se nákaza nepřenesla na nás. Proč se tak nechovat v případě vážnější nákazy a používat adekvátní ochranné prostředky a korigovat své jednání úměrně nebezpečí? Potřebujeme k tomu nějaké zasvěcené komentáře v televizi?
A neodpustím si poznámku, že ignorovat tato logická opatření, která naši svobodu výrazně neomezují, jen se jedná o vzájemnou ohleduplnost, může jen asociální ignorant. A to bohužel ve stejné míře platí i pro osoby pánů Prymuly a Faltýnka.
Dlouhou dobu jste žil ve Švédsku. To zvolilo od počátku pandemie jinou cestu než většina, opatření nebyla tak restriktivní, život běžel dál. Naposledy při našem rozhovoru jste takovou cestu zpochybňoval, tehdy čísla obětí i nakažených v severské zemi stoupala. Teď se ale ukazuje, že to zvládají dobře, a to jen udrželi daná, doporučená pravidla. Jak jejich postup hodnotíte nyní? A jaké informace o tamní situaci máte?
Dnes mají ve Švédsku k 23. říjnu 80 tisíc registrovaných případů s mírným průběhem, 39 pacientů je ve vážném stavu. K dnešnímu dni zemřelo 5930 nemocných. Počet nemocných se ale zvyšuje, například v Uppsalském kraji musel dnes krajský hygienik vydat doporučená nařízení, která se týkají návštěv všech veřejných míst, dopravy a setkávání. Varuje před kontakty více lidí, doporučuje práci doma, distanční výuku, vyzdvihuje ochranu před kapénkami a podobně. Není to formou zákazu, ale doporučení. Myslím, že si uvědomují, že zákaz na určité skupiny neplatí. Švédové se většinou podřídí i těm jen doporučením.
Na jaře v největším boomu nákazy třeba ve Stockholmu byli až z 80 procent oběti z řad přistěhovalecké komunity. Jednalo se především o takzvané vyloučené oblasti. Vysoká nákaza se objevila rovněž v různých domovech seniorů. Běžný Švéd bydlí z velké většiny stranou těchto komunit, ve velké míře ve vlastních domech v oblastech, které přímo nesousedí s problematickými oblastmi, setkávání se neděje tolik živelně jako tady, jsou daleko více disciplinovaní. Průmyslové oblasti bývají stranou občanské konglomerace, takže vícevrstvý kontakt je omezený. Společenská separace se mezi problémovými skupinami rovněž zvětšila, což možná přispělo k radikálnímu zvolnění nákazy. Pokud ano, tak doporučená omezení fungují.
Už léta spolu vedeme rozhovory a já vím, že jste proti migraci, které stále čelí Evropa. Posledním nejznámějším incidentem je useknutí hlavy francouzskému učiteli poté, co na něj islámští představitelé uvalili fatvu. Důvodem byla jeho výuka o svobodě projevu s ukázkami karikatur proroka Mohameda. Teď Francie rázně přitvrdila proti radikalismu – zakázala domácí výuku, bude více kontrolovat financování islámských organizací, některé hodlá rozpustit a tak dále. Není tajemstvím, že existují takzvané no-go zóny, kde neplatí běžné zákony, ale spíše právo šaría. Je pro Francii ještě čas zvrátit nepříjemný scénář, před kterým jste varoval?
Tato opatření přichází pět minut po dvanácté. Bez cílených policejních represí proti ohniskům, odkud se radikální islám šíří, nezmůžou nic. Je otázkou, jak by radikální islámská společnost zareagovala. Dá se předpokládat, že by propukly pouliční násilnosti, možná i s použitím střelných zbraní, a to už nejsme daleko od svého druhu občanské války. Jde rovněž o politické rozhodnutí s politickými důsledky, protože mnoho těchto přistěhovalců má již státní občanství a hrají důležitou roli při volbách. A která politická strana si odvrhne voliče? Situace se zdá být neřešitelná, jen udržovaná v určitých mezích. Takže se toho příliš nezmění a přeměna Francie ve stát, kde islám bude hrát větší a větší roli, bude pokračovat.
Je cesta, jakou Francouzi nyní zvolili, tou správnou? A opět se řeší nová taktika v migrační politice Evropy. Státy by měly rozhodovat, zda přijmou migranty na své území, nebo finančně podpoří jejich integraci. Pokud je přijmou, za každého dostanou finanční odměnu. Pokud by, lidsky řečeno, šlo do tuhého, měla by Evropská unie možnost přijetí migrantů státům přikázat. Jak se vám takový postup zamlouvá?
Přistěhovalecká politika je výhradní záležitostí každého státu, a pokud má dotyčný stát ve svých povinnostech vůči občanů zajistit jejich bezpečnost, rozhodnutí by mělo být zcela jasné. Jsou více než jasné příklady na západ od nás, kam přistěhovalecká politika vede. U osob, které se ucházely o azyl v posledních desetiletích, zejména v posledních letech, se nedá jejich identita většinou ověřit. Už to by mělo být důvodem takovou osobu nepřijmout. Otrhanému a hladovému člověku, který vezme za vděk prvním chráněným místem, by se dalo věřit a z lidské přirozenosti mu pomoci, ale osoby dovážené takzvanými lidsko-právními organizacemi, takovými běženci nejsou.
Často se v souvislosti s tím objevuje pojem povinná solidarita. Může být solidarita povinná?
Solidarita je vzájemná dobrovolná podpora. Podotýkám, vzájemná a hlavně dobrovolná. Jakákoliv povinnost být s někým solidární má opačný účinek. Povinnost pomáhat si, být solidární, deklasuje dobrovolnost v povinnost proti vůli. Slovo solidárnost ztrácí význam a efekt.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
