Běloruský velvyslanec: Budoucnost vidím v mnohapolárním světě, čehož se USA bojí

Situace na Ukrajině je stále napjatá. Jak by měla být vyřešena?

Životy Bělorusů, Rusů a Ukrajinců jsou propojeny. Jde o jednu rodinu. Když došlo k rozdělení SSSR, odkryly se spousty problémů. S tamním konfliktem jakobychom neměli nic společného, ale to je mylná představa. Proto jsme se rozhodli pomoci tento konflikt regulovat mírnými způsoby. Proto se rozhovory konají v Minsku. Vojenskou silou a zbraněmi jej vyřešit nelze. Oběti jinak budou narůstat, bída a tragédie se prohloubí. Bělorusko ale bude mít vždy odstup od nějakých silových řešení. Za poslední století jsme přežili několik válek. Ztratili jsme při tom třetinu obyvatelstva. Z desetimilionového národa zbylo po poslední velké válce zhruba šest milionů. To bylo strašné. Proto se Bělorusové budou vždy válkám bránit. Navíc existuje velmi dlouhá tradice dobrých vztahů s Ukrajinou. Hned po Rusku s ní máme nejlepší obchodní bilanci, osm miliard. Exportovali jsme tam víc, než odtud importovali.

Říkáte, že jste byli rodinou. Proč se dva členové rodiny stali tak rychle nepřáteli na život a na smrt?

Na to není jednoduché odpovědět. Když se rozpadají rodiny, znamená to tragédii hlavně pro děti. Mezi těmito zeměmi existovaly napjaté vztahy již dlouho. Hranice ale byly jasné. Začalo se však ukazovat, že Ukrajina byla hlavně zaměřena na nacionální ideje. Tento nacionalismus sehrál na Ukrajině špatnou roli. U nás byla v začátcích státu podobná pnutí. Bezbolestně jsme je vyřešili. Jako Bělorusové jsme si nechali oba jazyky, občanství jsme dali všem a tak dále. Na Ukrajině začali nacionalisté jednou vykřikovat, že část Brestské oblasti Běloruska je Volyň, což bylo Haličsko-volyňské knížectví, takže ukrajinské území. A tak se lze hádat donekonečna. Je jasné, že s podobnými kartami hrají silné zaoceánské země. Velké skupiny Ukrajinců jsou v USA a Kanadě. Emigrovali tam po první a druhé světové válce, ale mají na svou rodnou zemi stále velký vliv. Nicméně nyní je třeba řešit současnost.

Už jsem se setkal i s názorem, že se Ukrajina rozpadne jako bývalá Jugoslávie. Co vy na to?

Jako představitel státu, který s Ukrajinou sousedí, bych si to nepřál. Nechceme to. Chceme, aby Ukrajina zůstala celistvá a nezávislá. Konflikt na Donbase by se měl dořešit mírným způsobem. Víme o úmyslech na Podkarpatské Rusi, ale všechno by se mělo dít v rámci tamních zákonů. Asi ani EU by nechtěla Ukrajinu rozervanou. Vždyť by odtamtud začala proudit další obrovská vlna uprchlíků. Není to malá země, je jednou z největších v Evropě, jde o čtyřicet milionů lidí. Nyní jdou do EU lidé z Afriky a Středního východu a tento problém by se mohl zdvojnásobit.

Proč dohody z Minsku nepřinesly moc uspokojující výsledky?

Jde o malé úspěchy, o malé kroky, ale kvůli nim je méně bídy a méně lidí umírá. To přeci není až tak málo. Vždy se říká, že jsou horší diplomatické rozhovory lepší než dobrá válka. Boje hoří a proto je těžské se domluvit. Nedávno jsem četl vzpomínky bývalého prezidenta Ukrajiny Leonida Kravčuka, který se neočekávaně ozval. Prohlásil, že je třeba se zbavit Donbasu, na hranici postavit stěnu a to území nechat žít vlastním životem. Podobné názory chápu, ale nepodporuji je. Podle mne kdyby se Francie a Německo mnohem více zapojily do jednání ohledně minských dohod, bylo by vše jinak.

Jak jste vnímal výročí sedmdesáti let konce druhé světové války, kdy někteří politici pronášeli o největším světovém konfliktu v dějinách lidstva vyložené lži jen proto, že se to hodí?

Vyrostl jsem v SSSR po válce. Narodil jsem se roku 1955, takže mám ještě živé vzpomínky na vyprávění vojáků, kteří tvrdě bojovali a vrátili se z války ještě poměrně mladí. Proto nedokážu pochopit, proč by někteří lidé nyní chtěli přepisovat historii. Kvůli teritoriím, kde se vedly boje, byl každý front nějak nazván. Ukrajinský, běloruský či baltský front. Nicméně to byla hlavně Rudá armáda. Je mi líto, že si někdo dělá politické body na historii. Sedmdesát let uplynulo a mnohým se fakta navíc už vytrácí z paměti. Když se dnes na Západě říká, že válku vyhrály USA, je mi z toho smutno. Občas je mi smutno i z toho, jak se odborná veřejnost staví k historii. Před čtyřmi lety se v Minsku konalo setkání při příležitosti výročí zničení tamního židovského ghetta. V centru města, kde se ghetto nacházelo, přišlo za několik dní o život na 170 000 lidí. Nyní tam stojí památník. Nicméně tam byli zabiti i Židé z Česka, hlavně z Brna. Objevili jsme tu informaci, přeložili do češtiny a rozeslali na všechny redakce a instituce v Česku. Nikoho to nezajímalo. Chtěli jsme, aby se o tom dozvěděla hlavně mládež, která na historii zapomíná. Ani židovské organizace v Praze to moc nezajímalo.

Hovoříte často o mládeži. V Evropě a USA je mládež velmi silně zaměřena na materiálno. Je to v Bělorusku podobné?

Když se země začíná slibně rozvíjet, lidé začnou žít v blahobytu, tak podobný přerod začíná všude. Je materiální dostatek, ekonomika šlape, lidé mají relativně všechno, vládne mír. A mládež by za těchto okolností chtěla vše a hned. Auto, motorku, byt, dobrý plat a tak. Všichni jsme byli mladí, všichni jsme tím byli více či méně postiženi. Naše pokolení ještě zažilo těžkosti. Víme, že práce je náš vklad do budoucnosti. Když jsem v Německu pracoval s jedním Němcem, říkal, že po válce dostávali kousek chleba a másla. V sedmdesátých letech se to začalo zlepšovat a najednou viděl, jak jsou mladí ve svých požadavcích neskromní. U nás se mladí lidé chtějí vzdělávat. Mají ke vzdělání velmi kladný vztah, což mě těší. V Bělorusku byla zachována technická učiliště. Z nich vychází dobří specialisté, co pak pracují na stavbách po celém světě. Navíc u nás zůstalo státní rozdělování, což znamená, že studenti, kteří ukončili vzdělání za peníze státu, dostanou hned po studiích přidělena místa v závodech, které je potřebují. Samozřejmě, že v zemi je i zlatá mládež, jejíž rodiče vydělávají hodně peněz, takže se honí na motorkách a tahá po nočních klubech, ale není to hlavní proud.

V postu velvyslance Běloruska v Česku končíte. Co vás zde nejvíce zaujalo a co vás naopak zklamalo?

Jsem celkem spokojen. Dokázali jsme zvětšit ekonomické výnosy, obchodní obrat činí 550 milionů dolarů. Mentalita slovanských národů pomáhá. Přítel příteli důvěřuje. Z dob SSSR známe kvalitu českých výrobků a svatost domluvy. Co se řekne, to se udělá. Za všechny ty roky mého velvyslancování jsem nezaznamenal ani jeden problém, co se vzájemných kontraktů týče. Ne vše se, pravda, povedlo v politické oblasti. Předchozí prezidentské volby byly masivně kritizovány. Prezident Alexandr Lukašenko nicméně prohlásil, že politiku Běloruska vytváří a rozvíjí běloruský lid. Ten ho vybral jako prezidenta, ať se to EU či USA líbí nebo ne. Nadcházející volby jsou připraveny. Přihlásilo se na ně více než pět set pozorovatelů OBSE a mnoho dalších. Jsme otevření. Podařilo se nám také zařídit několik meziparlamentních setkání. Přesto doufám, že další velvyslanec dobude v politické oblasti většího uznání.

Líbí se mi česká otevřenost. V byznyse i v politice je s kým se dohodnout. Čestně, moudře, každý ze své pozice. To samé se děje ve vědě, vzdělání a sportu. Někdo kritizuje, někdo podrží, člověk se prostě nemůže zavděčit všem. Česko je krásná země, u nás jí říkáme muzeum.

Viděl jste první přímé volby prezidenta v Česku. Jak na vás zapůsobily?

Ve funkci jsem působil už v době, kdy zde prezidenta volil parlament. Myslím si, že přímé volby jsou mnohem demokratičtější, než když se na někom shodnou jen politici. Když prezidenta vybere dvě stě lidí anebo pět milionů, je to něco jiného. Prezident má pak větší legitimitu. Rozumím prezidentu Miloši Zemanovi, že si toho je vědom. U nás se volí přímo pořád. Na už blížící se prezidentské volby se přihlásilo patnáct kandidátů a zaregistrováno bylo osm iniciativních skupin, které splnily zákonné požadavky.

Když se v Bělorusku konaly poslední prezidentské volby, bylo tam při demonstraci pozatýkáno i několik prezidentských kandidátů. Nebylo to zbytečné?

Při tehdejší velké demonstraci nikdo nezasahoval. Policisté zasáhli až tehdy, když se demonstrující vydali k budově vlády a chtěli ji vzít útokem. Rozbíjeli okna a tak dále. Policie zasáhla a kandidáty, co šli v prvních řadách a vyzývali k útoku ostatní, zadržela. To nebylo chuligánství, to byl pokus o převrat. Kdyby v USA rozvášněný dav demonstrantů zaútočil na Bílý dům, taky by proti němu policie zasáhla.

Jak vnímáte kritiku Západu, že Bělorusko není demokratické, protože ve volbách vždy vyhraje prezident Alexandr Lukašeno?

A proč jde Angela Merkelová jako kancléřka do čtvrtých voleb? Proč lídrové Velké Británie točí již druhé funkční období? A tam je demokracie. Kdyby prezident Lukašenko pracoval špatně, nestavěl se za svůj národ, tak už zvolen nebude. U nás si každý uvědomuje, že vláda pracuje, lidé dostávají plat, žijí normálně a beze strachu, což se o jiných zemích říct nedá. O minulých volbách jedna blogerka napsala, že v Minsku je noc, zima a kostlivci. Pak, když se jí ptali, jak dlouho byla v Bělorusku, napsala, že volby sledovala v televizi.

Nebylo kosení trávy prezidenta s hercem Gérardem Depardieu také už součástí předvolební kampaně?

Nemyslím. Bylo to normální setkání. Prezident je člověk z vesnice, který musel už od dětství pomáhat. Proto umí kosit trávu, obdělávat pole, jezdit s koňmi a tak dále. Vždyť byl jistou dobu i šéfem sovchozu a vystudoval zemědělskou akademii v Horkách. Uměl to všechno z vesnice a teď učí práci i svého mladšího syna. To by se možná někteří divili. I proto ho ale národ vnímá jako jednoho z nás, jako člověka z lidu.

Bělorusko je v projektu „Východního partnerství“, ale také se nachází v co nejužším svazku s Ruskem. Není to trochu schizofrenní chování?

Ne. Východní partnerství bereme jako jednu z možností ekonomického rozvoje. Vytváříme tak zajímavé projekty. Jsme připraveni naslouchat, hodnotit, vybírat, ale budeme vybírat to, co my potřebujeme. Nicméně i Rusko má velké svazky s EU. Nechceme se ocitnout na pustém ostrově. Chceme mít dobré vztahy s Ruskem, EU, Čínou a dalšími zeměmi. Nikomu při tom nevyhrožujeme. Když nám někdo bude ukazovat, že toto nelze a tohle nesmíme, tak se setká s nesouhlasem, protože my dobře víme, co je pro nás výhodnější.

V Rusku existuje zákon, kterým je omezena činnost neziskových organizací. Říká se mu zákon o takzvaných „zahraničních agentech“. Před měsícem jsem byl na americké ambasádě v Praze, kde měla tiskovou konferenci společnost sdružující neziskovky v Česku, která tuzemský neziskový sektor hodnotí podle amerického klíče. Jak vnímáte tuto situaci?

I v Bělorusku jsme hned na začátku řekli, že jestli nezisková organizace pracuje za granty ze zahraničí, musí být maximálně otevřená. Říct, na jakých projektech pracuje a za čí peníze, jestli jde o peníze z USA, Německa nebo odkud. Taková bude zaregistrovaná a může bez problémů pracovat. Jestliže nezisková organizace řekne, o naši práci se nestarejte, platí ji někdo jiný, bude mít problémy. Podobné organizace jsou často jen zástěrkou pro lobbing, ovlivňování a vměšování. Podle hesla, kdo platí, ten objednává muziku. Země, která bude někam strkat peníze jen tak pro nic za nic, neexistuje. Tohle se USA nelíbí. V maličkém Kyrgyzstánu je kolem tisícovky neziskových organizací, které pracují převážně za peníze USA. Jak pracují, co dělají, nikdo neví. Podobnou anarchii přece nechtějí nikde.

Jak vnímáte sankce uvalené na Rusko za anexi Krymu?

Rusko je moc velká země na to, aby ji někdo takto vydíral. Charakter Rusů je navíc takový, že čím více hrozeb, tím více se semknou. Chcete nás umořit, budeme strádat, ale nedáme se. V Rusku je spousty pusté země. Potřebné zdroje a peníze pro nakrmení obyvatelstva země má. Navíc jsou v BRICS. A Putin hledá stále nové možnosti spolupráce. Nedávno jsem četl v New York Times Henryho Kissingera. Otevřeně napsal, že USA chtějí Rusko rozbít. To napsal muž, co vlastně dával zahraniční politiku USA dohromady a řekl to nyní takto otevřeně. Žádná spolupráce, žádná regulace konfliktů, ale rozbití Ruska. USA, které nyní napáchaly spoustu chyb v zahraniční politice, totiž nechtějí žádného protivníka. Rozbily Sýrii i Libyi. Vždyť v Libyi možná už sami neví, kdo tam proti komu bojuje. Parlament je tady, vláda tam, soud támhle. USA chtějí být stále hegemonem, ale zbytek světa jejich nenávistnou zahraniční politiku vidí a už se proti ní začíná bránit. USA ztrácejí otěže. Rostou země jako Čína, Brazílie, Indie. USA se toho všeho oprávněně bojí.

Ve světě je velká nerovnost a hodně lidí se zamýšlí nad tím, že není správné, aby všechno bohatství světa bylo v rukou několika rodin. Proti velkým nerovnostem se, byť jen teoreticky, stavěly i ideje komunismu a socialismu. Jak o tom smýšlíte vy?

Jedna z Leninových prací se zabývala vytvořením Spojených států Evropy. Prohlásil, že když revoluce v Evropě zvítězí, tak by měl být založen společný stát, tedy něco jako EU. Psal, že ze Španělska do Vladivostoku si budou všechny země rovny. Ta idea je hezká. V současnosti jsme svědky toho, že vládne celosvětově jeden hegemon a ostatní velké země se jej snaží oslabit. Prostě, aby svět s jedním silovým centrem skončil. Svět chce další valutu, aby přestala nadvláda dolaru. To přece není nic špatného. Špatné naopak je, aby jedna země skrze svou měnu kontrolovala ostatní. Budoucnost vidím v mnohapolárním světě. Pro Evropu je dnes hlavním úkolem rešit problém migrace a zlepšit vztahy s Ruskem, protože to prospěje celé Eurasii.