Vy jste byl jedním z těch, které pan prezident v sobotu na Pražském hradě vyznamenal. Jaké z toho máte pocity? Bylo to pro vás překvapení a berete to jako velkou čest?
Odpověděl jste za mne. Překvapení to bylo obrovské, čest je to neskutečná. Když se člověk podívá na tu plejádu úžasných osobností, které prošly touto „zkouškou dospělosti“, ať už si vzpomenu z minulosti třeba na Jana Kačera, Jiřího Suchého… Zástupy lidí, kterých si člověk velice považuje a velice cení, je to pro mne samozřejmě obrovský pocit určitého závazku. Být v tomto klubu, to už něco znamená.
Bylo by správné, kdyby Babiš nechal odvolat vedení ČEZu?Anketa
Proti vašemu vyznamenání se ozývá z některých stran kritika. Například kandidát na prezidenta Horáček se nejdříve opřel do Miloše Zemana, poté zaútočil slovně i na vás. Zahrnul vás mezi lidi, o které by si podle jeho slov člověk ani kolo neopřel. Nazval vás neblahou normalizační figurou a tradičním sluhou všeho protičeského. Doslova také napsal: „To se až srdce svírá. Skvělí lidé, české vzory jsou ve Vladislavském sále rukojmím Petra Žantovského a jiných, za něž se stydím.“ Co na to říkáte?
Já jsem si svého času říkal, že se k pitomostem vyjadřovat nebudu. Mě na tomto vyjádření zaujala jedna pasáž – všechno ostatní je klišé. Fascinuje mě ta formulace, že ta masa lidí ve Vladislavském sále byla podle něj mými rukojmími. To je opravdu hodně velká nadsázka. Od prvního okamžiku, kdy jsem si to přečetl, jsem o tom přemýšlel a tu větu jsem doteď nepochopil. Takže buďto pan Horáček mluví tak sofistikovaně, že na to nestačím intelektuálně, nebo je to prostě blábol. Protože více vysvětlení nemám.
Tím ovšem kritika nekončí. Například Josef Kopecký se opřel nejen do vás, ale i do ParlamentníchListů.cz. Napsal: Netušíte někdo, zda byl Petr Žantovský oceněn za novinařinu před rokem 1989, za tu dnešní pro prezidentovy milé Parlamentní listy, nebo za podporu opoziční smlouvy? A stejně tak i Martin Fendrych – ten napsal, zda jste dostal metál za příspěvky do Parlamentních listů. Proč myslíte, že těmto pánům zřejmě „leží v žaludku“, že právě pro ParlamentníListy.cz píšete příspěvky?
To se asi musíte zeptat jich, proč jim to leží v žaludku. Já jsem v českém novinářském prostředí v podstatě od převratu permanentně. V té době ParlamentníListy.cz ještě dávno nebyly, takže pamatuji i jiná média, neb jsem se nenarodil s ParlamentnímiListy.cz. Je pro mne velmi příjemné s nimi spolupracovat. A jak jsem zjistil, rubrika Týden v médiích je velmi čtená a úspěšná. Takže je to spíše o tom, že se ta mediální scéna u nás opravdu velmi dělí. Stejně jako se dělí ta politická scéna na určité, řekl bych, takové ghetto lidí, kteří se rozhodli, že se uzavřou do takového vlastního prostoru, ze kterého budou vystřelovat jedovaté šípy všude okolo. Ovšem zjišťují, ke své asi velké nelibosti, že to jejich ghetto se zmenšuje, zatímco to okolí venku se zvětšuje. O to jsou ty šípy jedovatější. Já si to asi jinak vysvětlit neumím.
A máme tady další názor na vaše vyznamenání. Jakub Janda napsal: Vyznamenání „zasloužil se o stát“ špatně chápete. U konspirátorů, jako je Petr Žantovský, je tím myšlen ten ruský, samozřejmě. Co na to říkáte?
Víte co, já bych byl, jestli dovolíte, ještě trošku širší. Jeden redaktor o mně napsal, že jsem normalizátor a konspirátor. Každopádně ta dvojice titulů mě, musím říct, rozesmála stejně jako ten Horáčkův bonmot. Já těm titulům vůbec nerozumím. Už párkrát třeba na Aktuálně.cz o mě napsali nějací tamní autoři, že jsem tedy ten konspirátor. Tak jsem požádal tamního šéfredaktora, aby laskavě doložil, kdy a kde jsem dezinformoval, kdy a kde jsem konspiroval, jakým způsobem a komu sloužím a podobně... A vždycky – můžu to doložit, mám to schované – vždycky to skončilo omluvou pana šéfredaktora s konstatováním, že se dopustili chyby, že se mi omlouvají a že to opravují. Takže já vlastně nemám na co reagovat. Co se Jakuba Jandy týče, tam vůbec není na co reagovat. Protože člověk má reagovat jen na lidi, které považuje za partnery pro diskusi. A já pana Jandu za partnera nepovažuji.
Ozývají se hlasy, že je pan prezident nemocný, těžko prý některé věci zvládá. Vy jste ho včera viděl osobně. Jak na vás působil a jaká byla celkově atmosféra na Hradě?
Na mne pan prezident působil dojmem, že svou celodenní, musím říct, velmi namáhavou práci zvládl velice dobře. A večer byl ve velmi dobré náladě, velmi slušné kondici. A teď nemyslím jenom ten oficiální večer ve Vladislavském sále, ale i to jeho špičkování s bývalým prezidentem Václavem Klausem před tím plným Španělským sálem. To bylo zábavné, bylo to důkazem toho, že pan prezident je ve formě. A já mu to samozřejmě velice přeji. Ptáte-li se na tu atmosféru, musím říct, že já jsem od roku 2003 byl na Hradě téměř pokaždé, jen asi dvakrát jsem byl v zahraničí, tak jsem se tam nedostal. Na letošní oslavě bylo opravdu hodně lidí a já jsem z celé akce měl velice přátelský pocit. Myslím, že ti lidé se tam dobře bavili a byli takoví otevření. Nevím, čím to je. Možná na to má nějaký vliv výsledek voleb, které přece jen ukázaly, že se některé zabetonované věci mění nebo budou měnit, nebo mají možnost změnit. A ta sama možnost nebo ta sama naděje mnoha lidem otevírá oči a srdce. A to není málo. Takže tenhle pocit já jsem si z toho sobotního večera odnesl.
Psali jsme:
Jak vy sám hodnotíte výběr osobností, které se pan prezident rozhodl letos vyznamenat?
Radim Valenčík to řekl za mne ve svém článku na svém portálu v jedné větě, kde docela sáhl na podstatu toho problému. Necituji ho, ale parafrázuji. On napsal, že po delší době se ta vyznamenání neudělují čistě podle nějakých osobních vazeb vůči vyznamenávajícímu, ale podle toho, co kdo má za sebou za práci ve svém oboru. A jestliže někdo je bavič, tak baví, někdo jiný je operní zpěvák, tak zpívá operu, další je novinář, tak píše do novin, spisovatel píše knihy… A že to bylo vlastně v tomto smyslu velmi úctyhodné. Protože se tam nevyskytovaly případy, že by bylo dáno vyznamenání někomu jenom proto, že ten, kdo ho uděluje, by tam měl vůči němu nějakou přátelskou vazbu. To si myslím, že pan docent Valenčík vystihl moc pěkně a asi bych se s ním ztotožnil, kdybych nebyl jedním z těch oceněných. A troška skromnosti mi v tom brání. Opakuji, ta škála těch vyznamenaných, ať už z minulosti nebo ze současnosti, je tak úctyhodná, že to pro mne je veliký zážitek, při kterém člověk jen lapá po dechu.
Proč podle vás právě na pana prezidenta Zemana určitá skupina lidí každý rok za výběr osobností tak útočí za to, koho on vybere? To by si třeba vůči Václavu Havlovi jen tak někdo nedovolil…
Vy jste užil příklad Václava Havla. Já bych vzpomněl na Václava Klause. Jeho nominace byly také často předmětem různých mediálních útoků. Já si myslím, že ono je to tak trochu zástupné téma. Vždycky, když člověk, který je v nemilosti u mainstreamových médií, ať se jmenuje Klaus, nebo Zeman nebo jakkoli jinak, cokoliv učiní, tak je špatně. Já jsem za posledních nějakých 25 let nečetl v českých mainstreamových médiích snad jediný článek nebo jsem ho neviděl, o tom, že by Klaus nebo Zeman udělali něco dobře. Všechno, co udělali, je špatně. Takže samozřejmě i špatně vyberou oceněné, špatně jim to předají, špatně vládnou, špatně stojí v čele státu, špatně působí na mezinárodním společenství…
O Zemanovi se píše nebo mluví, že je velice nežádoucí postava pro EU. No, já myslím, že je to takový ten refrén našich médií, která jsou zvyklá papouškovat. A jestliže v minulosti papouškovala teze přicházející z Moskvy, no tak teď papouškují teze přicházející z Bruselu. To je jedna věc. Druhá věc je, že zrovna Zeman a Klaus patří mezi ty, kteří nepoklonkují před novináři a nikdy před nimi nepoklonkovali. Vždycky si vážili lidí, kteří měli svůj názor. A možná s různou mírou sebedůvěry, nebo si třeba řeknete i s určitou mírou arogance nebo něčeho takového, dávají těm novinářům, kteří jsou hloupí, najevo, že si o nich myslí, že jsou hloupí. A to se neodpouští v české mediální kotlině. Takže to jsou tihle dva prezidenti. Havlovi se odpouštělo všechno, protože byl ikona.
Ale když si někdo zavzpomíná na počátek devadesátých let a třeba na Český deník Josefa Kudláčka, tak tam byla velmi ostrá protihavlovská publicistika. Byly tam komiksy, které si z tehdejšího pana prezidenta dost nevybíravě utahovaly. A byla to publicistika, která prostě byla názorová. Svým způsobem kritizovala věci, které dělal pan prezident Havel, a bylo to tak v pořádku. Jiné noviny zase pana prezidenta oslavovaly, ať dělal, co dělal. Každý měl na věc svůj názor. A tak to má být. To, že si dnes hrajeme na to, že něco je tabu a o něčem se mluvit nesmí? Tak kde je svoboda slova a svoboda tisku?
Psali jsme:
autor: David Hora
