„Když hoři symboly, přichazi blba doba“. Takový je název vašeho blogu, ve kterém jste se vyjádřil k požáru Notre-Dame. Na Facebooku jste také uvedl: „Je to smutne, byl to hezky barak. Ale buďme realisti, k čemu je muslimske zemi křesťansky kostel?“ Co si o požáru Notre-Dame myslíte?

Jsem z toho smutný. Každý normální člověk musí být smutný z toho, když mizí něco, co po stovky let připomínalo umění našich předků. Genialitu stavitelů si člověk dnes ani neuvědomuje, připadá mu samozřejmá. Ale pak někde stojíte, třeba v džungli, a před vámi je chrám. A najednou si uvědomíte, že ten chrám postavil někdo stovky let před tím, než slavný Karel nechal postavit ten vajíčkový most přes Vltavu. Jak to udělal v době, kdy se každý šutr musel ručně opracovat? Kdy nebyly jeřáby a veškerá technika? Jak někdo věděl, že ten pilíř vydrží právě tu tíhu střechy, která nad ním bude nést hmotnost věků? To je ta technická část otázky.

A pak přichází ten duchovní rozměr. Symbol křesťanské civilizace západní Evropy vzplál. Hoří. Shořelo to, co shořet mohlo. Kámen nehoří. Jen díky tomu nezůstala z celého dómu jen hromádka popela. Co se s tím zbytkem nyní stane, je otázkou. Vzhledem ke zvrhlosti multikulturně-socialistických elit bych se vůbec nedivil, kdyby nějakého multikulturního zločince napadlo zrekonstruovat tento křesťanský svatostánek jako symbol všeobjímající víry, která se pak dříve nebo později stane symbolem jedné jediné preferované víry.