„Ministryně kultury Martina Šimkovičová se snaží znormalizovat kulturu, ponižuje její zahraničněpolitický význam, devastuje kontinuitu, degraduje odbornost, zastrašuje jednotlivce, manipuluje a falešně rozděluje společnost na normální a nenormální.“ To ve společném dopise napsali bývalí ministři kultury Ladislav Snopko, Milan Kňažko, Rudolf Chmel, Marek Maďarič a Silvia Hroncová. Co se dá k této tvrdé kritice na adresu členky Ficovy vlády říct?

Ta odpověď je prostá. Mohli bychom jednoho po druhém odsoudit za to, jak oni sami selhali v křesle ministra kultury. Snopko si to místo „zasloužil“, že držel během listopadové revoluce mikrofon Kňažkovi. Kňažko byl čistou nekulturní katastrofou a paradoxně při něm nejvíce utrpělo slovenské divadelnictví. Dnes je zpolitizován tak, že sociopata Matoviče prohlásil za příkladného premiéra, ačkoli dnes se s tím bláznem z Trnavy nebaví ani opozice. Pan Maďarič si dělal své soukromé kšefty hlavně s Mikem jako generálním ředitelem STV, a když mu premiér Fico nevyhověl, spáchal demonstrativní harakiri a odstoupil po dodnes nevyjasněné vraždě novináře a jeho snoubenky, ze které nejvíce vytěžil právě sociopat Matovič a jeho kamarila. Mám pokračovat?

Nemusíte. Ale podle té pětky exministrů kultury je výsledkem kroků resortu „destrukce a politické ovládnutí důležitých a dobře fungujících kulturních institucí a veřejnoprávních médií, a to i tím způsobem, že jsou z nich postupně odstraňováni lidé, kteří reprezentují odbornost, duch kooperace a tvůrčí svobody“. Odvoláni v poslední době byli šéf Slovenského národního divadla Matěj Drlička a Alexandra Kusá, která čtrnáct let řídila Slovenskou národní galerii. Stali se obětí politických čistek?

Samozřejmě že ne. Nejen slovenská kultura čelí nové vlně „aktivistů“ v pozicích placených státem. Tito „aktivisté“ časem instituce, které dostaly do správy, považují za své neodnímatelné „léno“ a jsou velmi překvapeni, pokud se stát ptá, co vlastně dělají. Nechce se jim skládat účty a ve svých pozicích vystupují jako autokraté, to je ten problém. Dobře to popsal Vasil Lipitsky na sociálních sítích: „Odstraněné postavy nebyly umělci – byli to ředitelé, a tedy funkcionáři... Jistě, úředníci také mohou být umělci nebo kritiky umění, je to však odděleno od jejich administrativních a řídicích funkcí. Věnují se nejprve hospodářským a finančním otázkám, za to nesou zodpovědnost... Znáte jméno Laurence des Cars? Je to ředitelka Louvru, historicky první žena v této pozici. Je to známá odbornice a autorka dobré knihy o prerafaelitech. Nezlobte se však na sebe, pokud jste její jméno dosud neslyšeli. Ne ona dělá Louvre slavným, je to Louvre, který ji činí významnou a směrodatnou. Zřejmě proto její jméno také není uvedeno na oficiální webové stránce nejpopulárnějšího muzea na světě. Proto, když čtu v médiích, že bývalý ředitel divadla na mítinku řekl, že jeho odvolání uškodilo slovenské kultuře, bezděčně si začínám myslet, že člověk s takovým egem ne zcela splňuje očekávání, jaká má La Scala.“

Takže smutnit za žádným z odvolaných šéfů není třeba?