Letošní rok se v české společnosti znovu silně mluví o národní pomstě na německém vrahu Reinhardu Heydrichovi. Do kin šel nový kontroverze budící zahraniční film – na druhou stranu je třeba přiznat, že sami Češi se na toto téma od roku 1964 nezmohli – a vy sám jste na toto téma vydal novou knihu, nazvanou Anthropoid. Co na tento západní pohled na nejkrvavější část moderních českých dějin říkáte?
Před více než rokem jsem měl možnost číst jeho scénář a upřímně řečeno, už při čtení těch nesmyslů se mi ježily vlasy na hlavě. Chápu, že hraný film musí zjednodušovat, pracovat s fabulacemi, ale tvůrci zřejmě vycházeli pouze z faktů, která byla známá v sedmdesátých letech. Navíc k nim navršili jen další mýty i nehoráznosti. Každý, kdo film viděl a o problematiku se hlouběji zajímá, tak ví, o čem zde mluvím. Je to velká škoda, protože podle mého názoru tvůrci pouze „vyzobli“ atraktivnost jednak samotného atentátu, a potom boj v kostele. Dál nic, žádné popravy, žádný Mauthausen! Zbytečně si jen vymýšleli.
Přitom Osud – nebo „Universum“ – ve skutečnosti napsal daleko úžasnější drama, které nebylo třeba vylepšovat. Pravda, kdyby mně bylo dvanáct let, tak by se mi ten film, kde se střílí pomalu víc než v Sedmi statečných, asi líbil. Považuji ale za dobré, že pan režisér vykreslil naše parašutisty v podstatě kladně, působivá je i scéna sebevraždy paní Moravcové, kterou skvěle zahrála Alena Mihulová. Rovněž jsou ve filmu dobré kostýmy a hudba. Pozitivní na tom také je, že se zvýšily návštěvy školních výprav k chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde děti téměř každý den zapalují svíčky.
A v čem je váš poslední autorský počin, stejnojmenná kniha, jiný, než ty předchozí? Pro naše čtenáře připomínám, že problematice heydrichiády se věnujete skoro čtyřicet let a vydal jste o této tragické kapitole českých dějin několik knih.
Víte, já jsem přes 30 let působil ve školství, takže tato publikace je určena nejen těm, kteří se o tématiku zajímají, ale především školní mládeži. Aby mladší generace viděly, že nic není beze smyslu, že v naší zemi existovali skuteční hrdinové se smyslem pro povinnost. Kniha obsahuje nejen skoro 1200 fotografií a dokumentů, ale doufám, že také upřesňující fakta, souvislosti a vůbec nové materiály, což ocení ti, kteří jsou s tematikou obeznámeni.
Uznávaný historik Jiří Šolc napsal, že i v nejtvrdší totalitě, kdy komunisté kydali na západní odboj všechnu špínu, se jejich nenávist zastavila před odvahou těch sedmi chlapů v kryptě, bojujících do posledního náboje. Nepřipadá vám, že se vracíme do stejné doby, že se význam a důvody tohoto činu opět znevažují, a jen chtě nechtě se uznává oběť těchto sedmi parašutistů – byť z toho důvodu, že bychom si tím připomínali německou hegemonii a nepromlčitelné zločiny našich dnešních spojenců?
Období druhé světové války je stále živé téma. Je o česko-německých vztazích. Pravda, o tom nejhorším období česko-německé historie. Příběh operace ANTHROPOID je mnoho příběhů v jednom. Doslova antických příběhů výjimečných lidí ze všech možných vrstev, důstojníků, akademiků, různého vyznání a společenského postavení. Ti pochopili hloubku a důležitost tohoto odbojového činu. Svoje vlastenectví zaplatili doslova nadlidskou obětí. Včetně žen a malých dětí byli Němci zavražděni, zastřeleni či zplynováni jako pomsta na celé rodině, i na celé vesnici. Zaplatili svými životy. Avšak nemyslím, že bychom měli ještě dnes litovat jejich oběti. Oni pohnuli dějinami a zanechali morální odkaz. Na to bychom neměli zapomínat. Byli to stateční, výjimečně mravní lidé. V době smrtelného nebezpečí pro vlast se proměnili v blanické rytíře, odhodlané bojovat.
Psali jsme:
Pavel Kmoch, který se na britském filmu Anthropoid podílel podle svých slov jako poradce, tvrdí, že česká literatura, historici a konkrétně i vy jen opakujete stará a nepodložená klišé a neuvádíte údajně nově objevené důkazy. Tvrdí mimo jiné, že podle jeho nově objevených německých pramenů speciálně vycvičení čs. parašutisté zranili jen tři esesáky a že do krypty se Němci nedostali tak, že odpálili těžkou kamennou desku, ale že ji za pouhých 15 minut odstranili čeští hasiči. Co na to říkáte, existují i jiné důkazy?
Absolutně nevím, kdo je Pavel Kmoch. Říkáte, že se na britském filmu podílel jako poradce. A podle vás říká, že prý česká literatura, historici a konkrétně i já, opakujeme jen stará a nepodložená klišé, že neuvádíme údajně nově objevené důkazy. Pan Kmoch je asi nějaký „vševěd“, ne? Jestli pan Kmoch dělal ve filmu poradce, tak netřeba dalšího komentáře. Právě jemu a podobným bych doporučoval více pokory, a hlavně, pečlivě si prostudovat například všechny svazky monumentální edice historických dokumentů Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. Protektorátu Čechy a Morava od Vojtěcha Šustka.
O tom, že sílí snahy o přepisování dějin, kdy se z německých a rakouských viníků dělají nevinné oběti, se mluví už dlouho. Podobné snahy má dlouhodobě nejen Sudetoněmecký landsmanšaft, ale i část německé vlády a současná politika autoritářského maďarského premiéra Viktora Orbána. Kdo a co za tím podle vás je? Pseudomoderní intelektualismus, neoliberalismus pražské kavárny, na povrch vyplývající fašizace části české společnosti nebo snahy Německa a tím i Evropské unie udělat raději za nepotrestanou historií tlustou čáru?
Podívejte se, já jsem pro Evropskou unii. Ale jinak nastavenou a jinak se chovající. Činy a propaganda současných bruselských elit, vyznávajících politickou korektnost ve formě neomarxismu a přeregulovaného života, včetně sebevražedné metody pozitivní diskriminace, mne opravdu neoslovují. Naopak – odpuzují! Jsem pro hájení národních zájmů. To je především rodina, bezpečnost, spravedlnost, odpovědnost, národní bohatství a tradice. Vždyť vlast je území či místo, k němuž bychom měli cítit blízkost, sounáležitost. Vlast – to je každého z nás maminka, otec, dědeček, babička, sourozenci, manželka, děti, vnoučata. A také příbuzní, kamarádi, které máme rádi. A ti přece stojí za to, aby se jich člověk zastal, aby je ochránil. Aby za ně bojoval, případně položil i život.
Ovšem chápu, jsou lidé, pro něž je pojem vlast naprosto cizí. Vidíme to dnes a denně. Jsou někteří, kterým vadí, když se Češi cítí být vlastenci, vadí jim, když se lidé upřímně radují z každého úspěchu naší země. Občané Evropy sice začínají pomalu střízlivět, ale obávám se, že už je poněkud pozdě, a hlavně, bez nějakých radikálních řešení to prostě nepůjde. Jinak konec! Může za to i naivita a lehkomyslnost, s jakou doposud politici a občané západní Evropy, a nejen ti, přijímali chlácholivé a medové utopie. Nyní jen bezmocně přihlížejí, jak se jim celé čtvrti měst před očima proměňují v chalífát. Rád bych, aby se vrátila doba, kdy se Češi nebudou stydět za označení vlastenec.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Blahuš
