Vím o vás, že jste bývalý voják, zúčastnil jste se i nějaké zahraniční mise?
Strávil jsem v armádě třicet let. Moje první působení na zahraniční operaci bylo v roce 1997, kdy jsem vykonával funkci vedoucího sekce součinnosti kontingentu Armády ČR s velitelstvím SFOR II v Sarajevu. Byla to obrovská zkušenost. Postupem času jsem v armádě vykonával řadu funkcí na mezinárodních štábech NATO, poté jsem se na Ministerstvu obrany a Generálním štábu Armády ČR podílel na řízení kontingentů naší armády, které působí v zahraničí, ale samozřejmě i operací na území našeho státu. Prostředí Afghánistánu pro mě není neznámé, několikrát jsem tam byl v rámci svého bývalého služebního zařazení a plnil tam různé úkoly.
Zažil jste na misi nějakou dramatickou událost?
Fotogalerie: - Loučení s padlými kamarády
Na území Bosny a Hercegoviny je do dnešního dne položena spousta min. Jednou se stalo – bylo to v roce 1998 – že na bránu velitelství SFOR přišla žena s igelitovou taškou, v níž měla miny, které našla. Položila je na zem, došlo k výbuchu a zabití několika lidí. Bylo to pár minut poté, co jsem tou bránou prošel. Bylo potřeba dávat si pozor zvláště na hranicích etnických oblastí. Pohybovali jsme se pouze po odminovaných cestách, jakýkoliv pohyb mimo byl nebezpečný. Co se v současné době děje, ve mně evokuje vzpomínky právě na rok 1998, kdy jsem byl členem vyšetřovací komise Ministerstva obrany při havárii našeho armádního vrtulníku u obce Tomislavgrad. Byl jsem přímo u toho, když jsme ostatky vojáků přepravovali do České republiky. Vím, jak je to citlivá věc. Jak je to náročné nejen pro vojáky, ale i pro jejich rodinné příslušníky, jejich kamarády, velitele. Mám zkušenosti v této oblasti a dokážu se vžít do této těžké situace.
Jak armáda v těchto tragických situacích postupuje?
Tenkrát to bylo novum. Dnes má zpracované standardní operační postupy, armáda je na toto připravená. Víme, jakým způsobem probíhá psychologická práce, jak se tato zpráva oznamuje rodinným příslušníkům vojáků atd. A to bych vám nepřál zažít.
Jak je tato situace náročná pro vojáky na té misi, když jim padli kolegové, kamarádi (při odjezdu rakví s vojáky mnozí plakali), a oni zase musejí plnit své úkoly, třeba opět chodit na pěší patroly?
Je to velice těžké. Vojáci spolu slouží u jedné jednotky řadu let. Tráví společně spoustu času jak při výcviku, tak v době volna. Všichni chtějí svůj úkol splnit co nejlépe a všichni samozřejmě doufají, že se jim nebezpečí smrti vyhne. Musejí však i s touto alternativou počítat. O to je pak těžší, když někdo z jejích nejbližších kamarádů o život přijde. Dokážu se do toho vžít, ten smutek opravdu odráží situaci, která u té jednotky je. Naši vojáci, kteří jsou nasazovaní do zahraničních operací, procházejí také náročnými psychologickými testy. Bohužel tomuto se zabránit nedá. Každý člověk je jiná osobnost a každý to prožívá jinak.
O Afghánistánu se říká, že ho nikdy nikdo neovládl. Své o tom vědí Sověti, kteří sem vpadli v roce 1979 a pak museli po letech potupně odejít. Toto válečné dobrodružství se zcela nepochybně podepsalo na rozpadu Sovětského svazu. Američané podporovali tehdy mudžahedíny, kteří se po odchodu Sovětů (kromě toho, že začali bojovat mezi sebou) obrátili i proti Západu, nejznámější z nich je Usáma bin Ládin. Američané se spojenci jsou v této zemi od roku 2002. Za těch 17 let se bezpečnostní situace v Afghánistánu nezlepšila, spíše naopak. Je jasné, že proti terorismu se musí bojovat a že v boji přicházejí i oběti. Ale jaký má tato mise vůbec smysl, když uspokojivé výsledky nemá (a vzhledem k historii Afghánistánu je otázka, zda je vůbec možné je mít) a pouze tu umírají naši vojáci? Nebylo by lepší napnout síly v boji proti terorismu tam, kde to má větší efekt a důležitost?
Začal jste v roce 1979 před vstupem sovětské armády do Afghánistánu, ale ta zkušenost jde mnohem dále. Kdokoliv v minulosti chtěl ovládnout tuto zemi, narazil na tvrdý odpor. Sovětů tam bylo 115 tisíc po dobu devíti let – a měli to v podstatě za rohem – a Afghánistán se jim také ovládnout nepodařilo. Po devíti letech odešli, přiznali chybu. Dnes je to jedno z jejich stigmat. Je spousta veteránů, mnoho sovětských vojáků tam zahynulo. Dnes zde sedmnáct let působí vojska NATO. Neznám teroristickou operaci, která by trvala sedmnáct let. Teroristická operace může trvat rok, dva, a ne tak dlouho. Celá strategie přístupu k Afghánistánu ze strany západních mocností je špatná.
Je potřeba si to přiznat a přehodnotit. Připadá mi to jako francouzský projekt letadla Concorde, kdy od začátku bylo jasné, že je tak nákladný, že se nemůže uživit. Už v půlce projektu se vědělo, že by se měl, i když za cenu obrovských nákladů, zastavit. Tehdy si ale řekli, že nemůžou ztratit tvář a konstatovat, že je ten projekt špatný, ale že ho musejí dotáhnout do konce, ať to stojí, co to stojí. Tohle je podobné. Tato teroristická operace měla skončit po dvou třech letech. Na základě toho je třeba změnit strategii. Operační plán se na půdě Severoatlantické aliance mění každé dva roky. Je evidentní, že strategie přístupu k řešení přístupu k Afghánistánu je špatná a operační plán je třeba zásadním způsobem změnit. Jen se dovídáme, že Tálibán posiluje, bezpečnostní situace se zhoršuje. Víme, že základna v Bagrámu, kde jsou naši vojáci, má bezpečí pouze na úrovni té základny a možná pár kilometrů okolo.
Sedmdesát procent území Afghánistánu dnes ovládá Tálibán. Co se týká jednotlivých provincií, ty ovládají jednotliví kmenoví vůdci. Produkce opia vzrostla o pět set procent na sedm tisíc tun. V tomto úhlu pohledu se domnívám, že Afghánistán by měl zůstat Afgháncům a nenutit jim nějaké politické ani jiné pro ně cizí modely života. Ať si ve své zemi žijí tak, jak chtějí, a za své peníze. Terorismus nám podle mého názoru hrozí především díky migrační a multikulturní politice Evropské unie. Naše vojáky potřebujeme doma. Nás v této souvislosti mnohem více znepokojují vlajky Islámského státu, které se začínají objevovat na Balkáně. Dochází i ke změně bezpečnostní situace v Evropě.
Ing. Radovan Vích
Co se týče našeho členství NATO, copak my své závazky neplníme? Přispíváme do společného rozpočtu NATO, máme zastoupení našich lidí v mezinárodních štábech a agenturách, vytváříme síly rychlého nasazení (NRF), provádíme standardizaci a prohlubujeme interoperabilitu výzbroje, techniky, materiálu a našich lidí podle NATO. Armáda však také potřebuje více finančních prostředků, a to se dlouhodobě neděje. Když někdo říká, že je potřeba plnit závazky v NATO, je to, jako bychom žádné vojáky v misích neměli? Vždyť to není pravda. Ale nesouhlasím s tím, aby se neustále jejich počty navyšovaly a jak se ze strategického hlediska přistupuje k řešení problémů v Afghánistánu. Opakovaně říkám, že chceme optimalizaci počtu našich kontingentů v zahraničních operacích. Je jich z našeho pohledu příliš mnoho. Nesouhlasíme s tím, aby byly soustavně navyšovány počty našich vojáků v zahraničních operacích na úkor koaličních partnerů, kteří z mise odcházejí anebo zde redukují své počty.
Mezi poslanci i na ministerstvu se prý mluví o tom, že by se naše účast v Afghánistánu měla vrátit do formátu provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Co to přesně obnáší a jaký je rozdíl mezi ním a se současným působením?
PRT slouží k tomu, že v určitých oblastech jsou konkrétní projekty, které se dohadují s místními starosty či kmenovými vůdci. Provádí se pomoc místním, obnovují se třeba školy, instaluje se generátor elektrické energie, odborníci na zemědělství jim radí, jaké plodiny by měli pěstovat místo toho, co tam pěstují a co od nich vykupuje Tálibán. Učíme je třeba chovat včely, dáme jim chladírnu, aby se jim nekazilo kozí mléko, atp. Je toho spousta. Tento provinční rekonstrukční tým jsme v Lógaru měli. Ale to skončilo. Nyní probíhá jiná operace zahrnující podporu a výcvik místních ozbrojených složek, provádíme ochranu základny v Bagrámu. Obnovení PRT je krokem zpět. Domnívám se, že řešení v Afghánistánu je na úrovni politické, nikoliv vojenské. Naši vojáci plní svůj úkol špičkově, jsou to opravdu hrdinové a na taktické úrovni není z naší strany moc co zlepšovat. Ale ta strategie je špatná. Musí se zásadním způsobem změnit.
Když jste byl na misi v Sarajevu, jistě jste jako Čech měl v kontaktu s místními jako Slovan výhodu. Tohle v Afghánistánu asi tak nefunguje... Nebo jak se Afghánci dívají na cizí vojáky?
Naše působení na Balkáně lze vnímat ve zcela jiné rovině. Jsou to Slované, byli nám příbuzní, máme kus společné historie. Kdysi to byla součást Rakouska-Uherska. Odvedli jsme tam obrovský kus práce. Měli jsme zde nasazený prapor, který bylo vidět. V návaznosti na to, že jsme těm lidem pomáhali, jsme vytvářeli podmínky i pro následnou ekonomickou diplomacii. Podívejte, jak se na nás dívají obyvatelé Balkánu dnes. Přátelsky, protože jsme jim pomohli. Je to zásadní rozdíl. Máme s nimi spoustu společného, je to prostor, který nás bezprostředně zajímá. V Afghánistánu je to zcela jiná situace.
Stěžoval jste si, že tento týden po té tragické události s úmrtím tří českých vojáků v Afghánistánu se vám některá média jako hnutí SPD snažila nasadit „psí hlavu“ a udělat z vás „hyeny“. Co k tomu můžete říci?
Opět říkám, že bychom se chtěli připojit ke všem kondolencím a vyjádřit upřímnou soustrast se smrtí vojáků. Padli při odpovědném plnění rozkazů a plnění služebních povinností. Jsou to hrdinové a patří jim bezpochyby naše úcta. My však nebudeme v době piety tančit na hrobech našich vojáků a nebudeme ti, kterým budou veřejnoprávní média nasazovat psí hlavy a dělat z nás hyeny, že jsme proti zahraničním operacím. Jsme v tomto případě konzistentní. Neschválili jsme návrh působení sil a prostředků v zahraničních operacích na následující léta jako celek. Všechny důvody jsem uváděl opakovaně na jednání výboru pro obranu, kde byla spousta novinářů. Měli možnost se zeptat a hodně věci si objasnit.
To jsou ale názory, které nejsou vhodné pro mainstreamová a veřejnoprávní média. Udivuje mě také názor KSČM, kteří ihned po tragické smrti vojáků vydali prohlášení, že chtějí stáhnout všechny vojáky ze zahraničních operací, které nejsou na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Přitom to byli právě oni, kdo podpořili svými hlasy vznik této vlády ANO a ČSSD i s programovým prohlášením o zahraničních operacích. Tomu se říká oportunismus v praxi. Slova se rozcházejí se skutky. Chci také říci, že o nás jako SPD nelze tvrdit, že jsme zcela proti zahraničním operacím. Máme však zásadní výhrady k počtu zahraničních operací jako celku, i k současné koncepci Armády České republiky.
Jsme přesvědčeni o tom, že zahraniční operace nemohou být prioritou ani hlavním úkolem české armády. Měly by být pouze doplňkem. Armáda má mít podle ústavy v první řadě schopnosti obrany území vlastního státu a ty postupně ztratila. V současné době – ve stavu, v jakém armáda je – potřebujeme vojáky doma. Dlouhodobě neprováděné akvizice za 90 miliard, velká část hlavních druhů výzbroje je nepojízdná atd. Mnohem více nás dnes znepokojuje dění na Balkáně. Teprve až bude armáda přezbrojená, doplněná, vycvičená, tak se můžeme bavit o tom, že bychom podpořili třeba i větší kontingent do takové oblasti, která je v bezpečnostním zájmu České republiky, a to na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Budeme velmi tvrdě postupovat, v té správné době a v ten správný čas, na poli Sněmovny v otázkách změny koncepce naší armády, návrhu rozpočtu Ministerstva obrany a účasti našich vojáků v zahraničních operacích. Ministerstvo obrany se nyní chová jako ministerstvo zahraničních operací, a to je pro nás nepřijatelné. Nyní je mandát schválen. Pokud se ale nezmění současná strategie v Afghánistánu z hlediska politického řešení situace – a ať budou naši vojáci plnit své úkoly sebelépe – musíme být připraveni na to, že odtud budeme opět vozit rakve synů našeho národa. To je pro nás v SPD nepřijatelné.
autor: Oldřich Szaban
