Řekněte mi, kdyby se nyní opět konalo referendum ohledně přičlenění Krymu k Ruské federaci, byla by opět tak vysoká účast a zvolili by lidé opět Rusko?

Jsem přesvědčena, že kdybychom v roce 2014 nevykonali tak seriózní kroky pro připojení k Rusku, tak by se režim, který začal vládnout na Ukrajině, choval ke Krymu a městu Sevastopol ještě tvrději, než k Donbasu. Obávali jsme se toho a šlo o jeden z motivů lidí, kteří vyšli na náměstí. V Sevastopolu, který měl vždy zvláštní status a nyní jde o město federálního významu jako Moskva či Petrohrad, se první shromáždění konalo 23. února 2014. A na náměstí jsme si zvolili řešení, že chceme nezávislost a dále nebudeme patřit do Ukrajiny.

Kdyby se tak prudce a nezákonně nerozvíjela situace na Ukrajině, možná by se Sevastopolci chovali jinak. Oni nás prostě pověřili jiným zastřešujícím řešením, protože jsme všichni byli proti vládnímu převratu, který v Kyjevě uspořádali nacionalisté a fašisté. Sevastopolci jsou lidé, kteří opravdu umí bránit svou zemi, své tradice a tak to bylo po celou historii. Několikrát město bránili do poslední kapky krve a bylo velice prozíravé, že se před čtyřmi lety krev neprolila. V současnosti by volili Rusko ještě jednotněji, jestli to vůbec jde.

Nicméně stanovisko Evropské unie a USA je neměnné. Podle nich Ruská federace anektovala Krym...

Myslím si, že u demokratické země, která si na to jen nehraje, je třeba nějaké normy. A hlavním zdrojem moci je národ. Suverenita národa se mimo jiné zakládá i na možnosti výběru stát se součástí toho nebo jiného státu. Referendum bylo u nás provedené v souladu i se zákony Ukrajiny, Ruska a podle mezinárodního práva. Pamatovali jsme na veškeré důležité detaily a okolnosti takové změny. Republika Krym a město Sevastopol si vybraly.

Nakonec pro Rusko hlasovalo skoro 97 procent voličů. Nevím, kdo by nám mohl zakázat tento výběr uskutečnit a ověřit v reálném životě. Když někdo bude hovořit o tom, že Rusko zabralo Krym, tak mohu říct, že když byl 23. února mítink, začaly politické procesy o sebeurčení Krymu a Sevastopolu, tak na poloostrově nebyla žádná ruská vojska.

Jako občanka Sevastopolu vám mohu popravdě říct, že jsme nevěděli, co bude. První tři dny k nám nikdo z ruských politiků nepřiletěl. Ještě jsme nevěděli, jestli bude Ruská federace souhlasit s přijetím Krymu a Sevastopolu. Lidé se velmi obávali nějakých provokací a sami vytvořili domobranu k obraně města, aby ukrajinští nacionalisté neprošli. Všichni chtěli ubránit naši volbu. Pak, když bylo jasné, že vůle národa je zřejmá, jsme slyšeli, že nám je Rusko připraveno pomoci.

Poprvé, kdy k nám přijeli ruští poslanci, bylo to až 27. února. Tehdy jsem teprve pochopila, že nás nedají. Do té doby jsem se v noci budila hrůzou a pozorovala oknem, jestli po ulici nejedou ukrajinští vojáci a jejich vojenská technika.