Pane režisére, rád bych náš rozhovor začal u pana kardinála Dominika Duky. Byli jste dlouholetí přátelé. Můžeme se ještě vrátit k počátku listopadu a k smutným dnům po smrti otce Dominika?
Víte, když mi v roce 2001 umřel můj táta, můj rodný táta, říkal jsem otci Dominikovi, že se nedá nic dělat, ale musí převzít otcovskou roli. Byl jsem vlastně takový jeho filius spiritualis, duchovní syn, a on tuto roli rád přijal a „adoptoval“ mě. Pohřeb pro mě vlastně znamenal, že jsem musel odevzdat dalšího tatínka do Boží náruče. My katolíci to máme dobré, protože to pro nás není definitivní. Jde o kombinaci smutku a zároveň obrovské naděje, že se jednou znovu potkáme. Citoval jsem na sítích jednoho kněze, který řekl: ztratili jsme přítele, ale získali jsme přímluvce. Zajímavé je, že už během tohoto měsíce jsem zažil pár signálů, že Dominikova přímluva tam seshora je.
Má být Filip Turek jmenován ministrem životního prostředí?Anketa
Zaznamenal jsem na sítích obrovské množství poděkování za to, s jakou důstojností jste se při pohřbu ujal čtení z Písma. Před plnou katedrálou, televizními kamerami… Tam musela být pořádná nervozita. Nebo ne?
Největší stres a tréma, co jsem kdy v životě zažil. Byla ve mně jen malá dušička, to ano. Přede mnou v lavicích seděli tři prezidenti, půlka vlády, za mnou čtyřicet biskupů a z toho tři kardinálové, vysílání v pěti televizích. Nemluvě o tom, že jsem četl ty Římany (čtení z listu apoštola Pavla Římanům, pozn. red.) vedle rakve blízkého přítele, otce. Byl to masakr. Říkal jsem si, že to prostě musím s pomocí Boží dát a nesmím se rozsypat. Úryvek, kterých jsem četl, je nádherný. „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám?“ To je obrovská síla. Můžete se spolehnout na jistotu vyššího řádu, všemohoucnosti a vševědoucnosti a všeho, co nás přesahuje, a víte, že Bůh je s námi.
Prozradil jste nám, čím byl otec Dominik pro vás osobně. Čím byl pro naši zemi?
Mnoho, snad všechno už bylo řečeno, ale pokusím se z toho část zdůraznit. Důležité je jeho biskupské, dominikánské heslo „V duchu pravdy“, latinsky „In spiritu veritatis“. Každý člověk, který obdivuje Václava Havla za jeho slavné „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“ by logicky měl obdivovat úplně stejně a rovnocenně i otce Dominika, protože i on šel k věci naprosté a nezastřené pravdy. To je pravda naše, s malým p. Ale také k Pravdě s velkým P, to je Pravda Boží. „Já jsem cesta, pravda i život“, jak nám Ježíšova slova tlumočí Evangelium svatého Jana. To je strašně důležitý moment.
Tím, jak spolu tyto dvě osobnosti, Václav Havel a Dominik Duka seděli na Borech, máte pocit, že to vychází z jednoho kmene. Pouze jedna větev šla na jednu stranu, a druhá na jinou. V gruntu to však vychází z těch samých kořenů. Nechápu lidi, kteří na jedné straně obdivují Havla, a na druhé straně hejtovali Duku. Ti lidé plivou na totéž! To je jeden důležitý moment.
Dalším je přátelství, které nesoudí. Krásně to můžeme vidět na sousedství hradních pánů. Není to pouhá diplomacie, musíte mít v srdci laskavost. Musíte mít rád člověka, který chybuje a hřeší. Bez lásky k člověku by to nešlo. Dominik ji měl k Havlovi, ke Klausovi a našel si krásně cestu i k Zemanovi. Za prezidenta Pavla už sousedství asi nebylo tak žhavé, protože nebylo mnoho času, ale žádný konflikt tam nenastal. Tím nám otec Dominik nádherně ukazoval, o čem je křesťanství. Nerozdělovat, nesoudit a neříkat, že tamhleten člověk je příšerný, má špatné názory, nebudeme se s ním bavit a budeme ho okopávat. Ne. I když vám někdo ublíží, pořád je důležité v sobě najít sílu k tomu navázat na řetěz vzájemných vztahů a jet dál, navazovat na to dobré a velkoryse přejít věci, které by nás teoreticky mohly rozdělit.
Toto vnímám jako významný signál společnosti, který svým životem a konáním otec Dominik vysílal. Jistě, ten signál vychází z víry, ale je to jednání, chování a vztah k člověku, který s vírou ani přímo souviset nemusí. Je prostě a jednoduše slušné. Obyčejně lidské a slušné. Nemusíme se mít rádi, ale i tak se máme umět pozdravit a neplivat na sebe špínu v novinách a na sociálních sítích.
To plivání špíny je zvláště v posledních letech dost běžné. Jsme na to tak trochu zvyklí, i když na tohle bychom si zřejmě zvykat neměli. Plive se na kdekoho. Na živé i na mrtvé…
Další kolorit. Ještě ani chudák Dominik nestihl vychladnout v márnici a už se na něj spustily hnojomety od různých lidí. Nechci je jmenovat, protože jsme všichni ty články četli a všichni je známe.
Naproti tomu chci rád zdůraznit naprosto dechberoucí projev prezidenta Klause na konci pohřbu. To by se mělo tesat do mramoru a kolorovat zlatým písmem. O Václavu Klausovi jsem léta letoucí četl, co je to za arogantního sebestředného člověka. Ne. Na pohřbu mluvil s obrovskou pokorou a láskou. Za jeho slova z pohřbu otce Dominika klobouk dolů. Tím se ukázala velká frajeřina a velikost člověka, který umí být nesobecký a dovede ocenit druhého. Přišlo mi to naprosto dokonalé.
Nemohu říci, že by mě překvapila, ale dost těžce se mi četla velmi nehezká slova, mírně řečeno, o panu kardinálovi z úst různých zdejších církevních postav. Jak se vy stavíte k tomuhle podivnému jevu? A nechci nikoho jmenovat.
Ano, pojďme nejmenovat. Udělejme tenhle rozhovor plný nadhledu se snahou pojmenovávat věci obecně a v širší rovině. Samozřejmě, když se podíváme do historie církve, to, o čem mluvíte, zde bylo od doby, co je církev církví. Vždycky se našla nějaká skupina lidí, kteří mají pocit, že jsou lepší. Jsou přesvědčeni, že mají větší dary Ducha svatého, větší schopnosti řídit církev, že můžou radit biskupům, arcibiskupům a dokonce i papežům a koncilům. A když už nevědí kam, odvolají se ke Kristu jako soudci nejspravedlivějšímu, čímž narážím na Jana Husa, byť ho v mnoha ohledech mám rád. Tenhle náš český rozměr kverulantství tu je přítomen nejen od husitských dob, ale ještě dříve. Mluvím o takovém tom protestanství a levičáctví v nás. A je jedno, jak je zrovna zabarveno a jaké má fangličky nebo dresy. Vždycky se to někde vyloupne.
Všimněte si, že to má rozměr pýchy. „My jsme ti, kteří by měli radit arcibiskupovi...“ Někdo chtěl dokonce radit papeži vytvořením poradního orgánu, jakéhosi klubu intelektuálů. Je to popření principu církve, kterou založil Pán Ježíš a klíče předal Petrovi. Vždyť se při volbě papeže modlíme k Duchu svatému “veni creator spiritus”, aby přišel a rozhodl. Je tu papež a ten bez ohledu na to, zda jde o Benedikta, Františka nebo Lva rozhodne, že někdo bude pražským arcibiskupem. V momentě, kdy to začneme rozporovat a říkat například, že náš arcibiskup je senilní, že stařík neví, co říká a měl by být vyměněn, tak jde o popření celého stvořitelského principu církve. Někdo si klade otázku, zda je to demokratické. Pokud nám někdo dává nejvíc svobody, je to Bůh sám. Takže ano, je to velmi demokratické. Dává-li Bůh člověku svobodu hřešit, je tím největším demokratem. Proč? Miluje člověka, kterého si sám stvořil.
Ano, to jsme hodně obecní, ale to je dobře. Co je to za lidi? Myslím ty, kteří bez ohledů a váhání kopou i do čerstvě zemřelých.
Už jsem si zvykl, že část protestantismu bude v dnešní i v jakékoli době. Ať drží různé vlajky a navléknou na sebe různé dresy, vždy je tam jeden rozpoznávací znak. Nevychovanost. Kopat do zrovna zemřelého otce Dominika, to je obyčejná lidská nevychovanost. A podle toho je vždycky poznáte, že to jsou oni, nové Pacem in terris. Ti chlapci, kteří jsou schopni jít proti vlastním biskupům. Viděli jsme to za normalizace. Pacem in terris (komunistickým režimem zřizované sdružení části duchovních, pozn. red.) proti svým biskupům i proti rozhodnutí Vatikánu přilnuli ke komunistické moci. Dnes je to stejné. Pacem in terris nám tu bude kázat o tom, jak má být svět bezvadný a že jedině oni to umí skvěle zařídit. Pokaždé to ale znamená, že se odchýlí od papeže a od svého arcibiskupa, a přilnou k čemu?
Co je tu dnes v kurzu, čemu se tleská? Jde o představu, že si všechno zařídíme sami bez Boha, a není to nic jiného než progresivismus. Nechci říkat liberalismus, protože to už je ukradené slovo. Já jsem liberál v původním smyslu, protože přeji svobodu každému člověku. Každému přeji, ať si říká svůj názor. I paní Konečné, se kterou bych nesouhlasil v tisíci a jednom názoru a nikdy by neměla můj volební hlas, přesto bych ji tady vedle nás v kavárně slušně pozdravil a nikde na Facebooku o ní nevypisoval, že je to kráva nebo svině komunistická. To by byla ta nevychovanost.
Progresivisté všechno vědí nejlíp a říkají nám, že doteď se dva tisíce let věřilo špatně, že všechny tradice jsou k ničemu a že oni našli lepší recept. Augustin a Akvinský, to je všechno překonané a oni teď mají vlastní a jediný správný recept. My ale víme, jak to dopadalo dříve. Různí protestanti se odtrhli, šli vlastní cestou, a dneska jsou na úbytě, nikoho nepřitahují, protože se ukázalo, že jejich cesty jsou mrtvé.
Máte pravdu, že v případě naší katolické církve lze pozorovat narůstající zájem. Je to vidět nejen v Praze.
Víte, co je zajímavé? Nejplnější semináře jsou u tradicionalistů, kteří chtějí sloužit předkoncilní mši. Bůh v tradici a v tajemství, kdy kněz mši slouží zády k lidu, čelem k oltáři a v latině, přitahuje. Bůh je v tajemství, nedá se pojmout slovy a větami, nedá se přeložit či vysvětlit, protože nás přesahuje. Všechno zkrátka nejde vygooglit. Vrací se doba, kdy mají lidé dost teoretického vysvětlování a nekončících řečí. V klidu ticha se chtějí vrátit k tomu původnímu mysteriu.
Vraťme se ještě jednou otázkou k otci Dominikovi, který k sobě táhl nejen věřící, ale i lidi mimo církev. Četl jsem bezpočet komentářů od lidí, že nejsou věřící, ale měli ho rádi. Možná i proto, že se nebál otvírat diskuse na nepopulární témata a patrně věděl, jaký lynč toho progresivistického tábora bude následovat. Třeba na mši za Charlieho Kirka bylo narváno, většina mladých, a mnozí z nich se až po tomto prožitku začali po církvi ohlížet. Teď už zde ale otce Dominika nemáme. Vstanou noví bojovníci? Nebo zůstane nenahraditelná propast, díra?
Samozřejmě tu díra je, ale musíme zase vědět, že život a svět nekončí úmrtím silného bojovníka. Mluvíte o tom, že dovedl přitáhnout i nevěřící. Ano, nemohl zapřít geny svého tatínka, vojáka. Sám otec Dominik kolikrát v našich debatách používal vojenskou terminologii a příklady. Když chtěl o někom říci, že má pevný charakter, tak řekl, že s ním by šel do zákopu. To byla nejvyšší pocta, protože v zákopech jeden drží a jistí druhého, musíte se na něho absolutně spolehnout. Tohle charisma a osobnostní nastavení lidé okolo vnímali. Věděli, že je to persona, která se jen tak z něčeho nepodělá. V tom byla jeho velká síla. Vidíte to i u dalších silných osobností. Václav Havel se nepodělal, Václav Klaus také ne a Miloš Zeman už vůbec ne. Jde o typy lidí, kteří stojí, neuhnou a nechají si klidně nařezat.
Zpátky k propasti, kterou jste zmínil. Myslím, že dorostou noví bojovníci. Pán Bůh zaplať, že jsme vůbec mohli zažít Dominikovu éru. Měli jsme ho před očima jako vzor, mohli se s ním potkávat, čerpat z něho. Druzí si mohou říci, že když to dokázal Dominik, tak to je možné a mohou to dokázat i další. My to dokázat musíme. Součástí nás tradicionalistů není to, že se něco zbourá a postavíme to nové a lepší. Ne, štafetový kolík se předává dál. Uvědomil jsem si to v době, kdy mi bylo 50. Vymýšlel jsem, co dělat, protože na oslavy sebe sama nejsem stavěný. Nakonec jsem alespoň pro přátele a spolupracovníky na Nepomuku uspořádal menší oslavu, a ještě předtím jsem poprosil otce Dominika, zda by neodsloužil děkovnou mši svatou. Při kázání mluvil vlastně pro mě. Říkal mi: Jiří, vy máte takový problém. Narodil jste se 29. září na svátek svatých archandělů, takže Michael, který v apokalypse svrhne šelmu do propasti a zvítězí. A navíc nesete jméno svatého Jiří, rytíře a drakobijce. Vždyť vy to rytířství máte v sobě, říkal mi tenkrát. Nechal odmlku a potom dodal: Vždyť kdo to po nás jednou bude dělat? Proběhl mi mráz po zádech, protože mi došlo, co mi tím otec Dominik říká.
Chápu, ale přece jen to rozveďme.
Naznačoval, že se jednou budeme muset postavit my, jít s kůží na trh a klidně se nechat ztřískat a zlynčovat ze strany progresivistů. Už jsme zase u Písma svatého: být blázny pro Krista. Budeme divadlem světu, všichni se nám budou smát, všichni si před námi odplivnou a každý si do nás kopne. Musíme k tomu najít sílu, nebýt srabi a nezalézt někam do děr. Zároveň nebýt zlí na lidi.
Vedu polemiky se spasitelským syndromem progresivismu, kdy každý levičák chce zachraňovat svět. To vidíte na všech Green Dealech a Grétách, které se tu tleskalo jako hrdince, aby skončila jako plakátový vzor antisemitismu. Zase jsme u toho. Oni se vždycky odhalí, vybarví. Ukážou se po ovoci. Vždy to tak je, dříve nebo později. Pouze je potřeba si počkat, až to Pán Bůh vyjeví a odkryje. Svádím-li s někým ideový boj, neznamená to ovšem, abych byl sprostý. Není to tak, že bych se za ně nemodlil, nepřál jim dobro a zdraví. Nikdy nechci být osobní.
Jiří Strach byl letos vyznamenán papežem Lvem XIV. Řádem sv. Silvestra v gardu rytíře. Foto: Archiv J. Stracha
A daří se vám to?
Mnoho lidí mi bodlo kudlu zezadu do ledvin a podrazilo mě. Nehodlám jim to vracet a mstít se. Pomsta nepatří do života křesťana. Tím jsem pro ně paradoxně snadnější terč, protože vědí, že nedostanou ránu zpátky. Člověk se musí vší silou držet, v kapse se vám svírá pěst, ale nesmíte se k tomu nikdy snížit, protože byste si to vy sám zapsal do svého svědomí.
Tím se opět dostávám k otci Dominikovi. Kolikrát na něho v novinách i jeho spolubratři napsali kdeco hnusného. Tu že je oleandr moci, jindy že je senilní apod. Všimněte si, že Dominik to nikdy nevrátil. Jistě, mohl jim druhý den v jiném článku s prominutím posrat hlavu, ale neudělal to. Tak se pozná osobnost hodná následování. Vzor daný jeho osobnostní silou, silou víry, laskavostí i humorem. Sebeironie mu byla vlastní, čímž si udržoval nadhled sám nad sebou i nad světem. Bylo krásné být mu blízko, moct se ho dotknout a čerpat z něj.
Lidé, kteří si myslí, že už nepotřebují z ničeho a nikoho čerpat, se dostávají do stavu, kdy se cítí být nad všemi, a nakonec si řeknou, že nepotřebují čerpat ani z Boha, protože jsou lepší. Pýcha, která předchází pád.
Pasuje toto i do současného dění na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy, kde jsou zjednodušeně řečeno odstraňováni lidé, kteří ctí nejen Boha, ale i jeho učení, a místo nich nastupují ti „noví a lepší“, progresivisté?
Podobná revoluce se odehrála už v roce 2002 na FAMU, kde jsem byl tou dobou jako odborný asistent. Přišlo nové vedení a nový děkan s tím, že se filmařina začne učit jinak a lépe. To oni říkají vždycky. Přišli s tím, že filmové řemeslo se může vyučovat někde na střední škole, ale oni budou na FAMU vychovávat umělce, kteří budou vyhrávat světové festivaly. Řekněte mi, kolik světových festivalů jsme od roku 2002 vyhráli? A známe z téhle nové režisérské generace nějaké jméno režiséra, u kterého bychom si řekli, že je to nový Menzel nebo nový Forman? Nejenže neznáme jména těch nových režisérů, ale ani jsme jejich filmy neviděli. Tehdy z FAMU vyhodili lidi jako byl Karel Kachyňa, Juraj Jakubisko, Jiří Svoboda, Dušan Klein a všechny, kteří nás to řemeslo v 90. letech skvěle učili. Přišli tam noví lidé, kteří za sebou neměli ani jeden celovečerní film, ale chtěli to učit.
Tomuto jevu se obecně říká pochod institucemi, jen jsme v tom roce 2002 neznali, že se tomu takhle říká. Většinou jde o lidi, kteří sami třeba nic moc nedokázali, sami nic moc neumí, ale hezky se semknou a vytvoří si pomyslný kolektivní orgán typu „strana a vláda“. Vidíte to i na sociálních sítích, kde se seběhnou jako stádo hyen. O co jim jde? Naprosto vymést opozici, obsadit celou fakultu, ze které si poté zvolí už svůj akademický senát, kde není nikdo z opozice a neřekne nic proti. Senát rozhodl, je to podle zákona a my všichni to máme respektovat. Zbavíte-li se opozice a pak si vše demokraticky odhlasujete sami, to přece není demokracie. Toto se nyní bohužel děje na Katolické teologické fakultě. Tihle lidé si tam potřebují obsadit tabulková místa. Lákají je také akademická místa a tituly. Docenti a profesoři, to už přece zní! Katolická teologická fakulta byla poslední z takových univerzitních institucí, která nebyla okupována, a nyní je pod útokem. Mají-li většinu ve fakultním akademickém senátu, to se jim to hlasuje. Takže to bude podle zákona, ale bez opozice. Uvidíme, jak to dopadne. Věřím, že dobře.
Dobře, ale jedna věc jsou placená tabulková místa, akademické tituly a společenský status, ale zároveň s tím přichází i ta revoluce ve výuce…
Každá taková revoluce chce zbourat stávající systém. Abyste ho zbourali, musíte ho nejdříve zpochybnit, podrazit. Zároveň s tím zpochybnit i předchozí vedení, kde nastupují pomluvy. Nakonec přijdou dvojí metry. Máte jednoho, který byl před revolucí ve straně a v nějakých silových tajných složkách státu, ale takový člověk je v pořádku, ale někdo druhý je hajzl. Nemůžeme říkat, že jedni komunisté jsou hodní, a druzí zlí. Opět jsme u relativizace. Mluvím o subjektivním hodnocení, kdy jeden člověk si svou minulost odpracoval, což není invektiva vůči nikomu, ale druhý je svině. Snad máme zákony, podle kterých to posuzujeme. Nelze něčí subjektivitu nadřazovat nad zákon. Kdo bude rozhodovat o tom, jestli je jeden člověk dostatečně morální pro zastávání významné funkce, a jiný morální není? Jistě, o tom přece chtějí rozhodovat oni, progresivisté. Pokud se chceme vzájemně neukopat, musíme respektovat zákon a stejná pravidla a podmínky pro všechny, což se jim ale strašně nehodí. Tam je důvod, proč se progresivisté snaží všechno relativizovat a nabourat, aby se potom mohli ohánět svými kecy o morálnosti a hodnotách. Už nenávidím slovo hodnoty, protože jde o natolik zprofanovaný a vyprázdněný termín, že dnes je hodnota kdejaký prd u cesty.
Skutečná hodnota je u Pána Boha a prokapává k nám třeba prostřednictvím božích přikázání, modlitbou Otče náš. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům...“ Hodnota tohoto příkazu, abychom se tu nezabili a uměli si odpustit, je obrovská a skutečná. Měli bychom dokázat vidět skutečné a neměnné hodnoty.
Možná my v Evropě také úplně nevíme, co jsou ty skutečné hodnoty. Stačí se podívat do řady států na západ od nás. Místo toho nám americký prezident připomíná, na čem Evropa byla vystavěna.
Tam jde patrně o vliv katolíků JD Vance a ministra Rubia. Pokud jde o Trumpa, asi bych obecně považoval za problém, když si Pána Boha někdo vezme jako štít pro politický boj, a může jít o lidi, u kterých tušíme, že v sobě zřejmě nemají hlubokou víru, byť nechci soudit a Bůh mi to odpusť. Mám ale pocit, že jde trošku o porušení přikázání „neber jméno Boží nadarmo“, byl bych na to opatrný. Nechci hodnotit konkrétní politiky.
To ani nebylo mým záměrem. Spíše obecný trend, který vidíme právě i ve Spojených státech nebo v některých evropských zemích, kde je křesťanství na vzestupu.
Nejde to bez Pána Boha, to je jednoduché.
Ve Francii stoupá zájem o studium gregoriánského chorálu. Takže to Evropa nemá úplně za sebou. Nebo ano?
Řeknu v té souvislosti jeden příběh. Když jsem před lety točil dokument o kardinálu Špidlíkovi v Římě, vedli jsme spolu docela dlouhé hovory a byl nesmírně laskavý. Říkám mu: Otče, není vám líto, že se křesťanství z Evropy vyprazdňuje a míří někam do Asie nebo Afriky, kde jsou narvané semináře adepty na kněžství? Víte, co mi na to řekl? „Ale vůbec ne, synku. Pán Bůh si to tak přelejvá. Před tím to bylo někde, pak se to dostalo do Evropy, z Evropy potom zase jinam a za pár desítek let nebo staletí si to zase Pán Bůh přeleje zpátky. Co my víme, jaké jsou Boží plány.“ A byl úplně v pohodě! Ten 93letý stařec to tenkrát říkal s naprostým klidem a divil se, co to řeším za problém. Nechme to na Pánu Bohu, on se postará.
Musím říct, že mě strašně bavil projev JD Vance v Mnichově. Zíral jsem na to s otevřenou pusou. Mluvil k nám, k Evropě mírně, bratrsky a mělo to hlavu a patu od začátku do konce. Atomovka hozená do Evropy. Problém ale je, že my ve své zahleděnosti jsme přesvědčeni, že jsme to tady doteď vedli výborně a nejlépe na světě, že jsme nejlepší demokraté a nejhodnotovější lidé, spasitelé předurčeni k vývozu vlastních hodnot a můžeme radit všem. Rusku, Američanům a všem. V této pýše nejsme schopni nahlédnout upřímně sami sebe. Také bych si mohl před každou zpovědí kleknout a říci, že jsem natočil skvělý film, dostal vyznamenání od papeže a jsem gigant. Nejsem gigant. Musím si umět propátrat svědomí, pojmenovat si své špinavé prádlo a vyprat si ho.
Máte pravdu, jenže to se bohužel v případě Evropy nestalo. Místo toho jsme poprvé po mnoha desetiletích z úst evropských lídrů slyšeli div ne nadávky na viceprezidenta USA.
Protože jsme jako evropská civilizace ztratili schopnost zpytovat svědomí. Nedovedeme si říct, že jsme udělali chyby. Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky. Vance nám poskytl zrcadlo. Nefackoval nás, nevyhlašoval válku a ani nám neříkal, že jsme kreténi. Pouze přátelsky řekl, že takhle už to nejde. Zvenčí to je vidět vždycky mnohem líp. My potom máme dvě možnosti. Buď kritika poslat někam a ještě se urazit, že si nám do toho někdo dovolí mluvit, anebo se nad sebou zamyslet a připustit si, zda mohl mít ve svém projevu špetku pravdy. Blbě se to přiznává.
Evropská levice si své historické bytí postavila na tom, co s Evropou celá desetiletí dělala. Prosadili Green Deal a jedou ho na sílu. Vidíme, co to s Evropou dělá, ale oni se z toho nepoučí. Nejde zdaleka o globální oteplování, ale o veškerou tu „hodnotovou politiku“, kterou si sami nastavili. Chyby se přiznávají těžce, ale pokud bychom to uměli, dovedeme je do budoucna napravit.
Jiří Strach opět s otcem Dominikem. Foto: Archiv J. Stracha
Takže nevěříte, že by nějaké zpytování svědomí v Evropě nastalo?
Budeme asi muset projít ještě větší tragédií, než je celá válka na Ukrajině. Kolik signálů nám Pán Bůh posílá, aby nám dal najevo, že se máme chytit za nos. Covid nestačil, válka na Ukrajině nestačí. Válka ukázala, že jsme naprosto neschopní, neakceschopní. Než zaujmeme aspoň verbální stanovisko, trvá to málem týdny. Pokud jsme měli reagovat, bylo to už při zabrání Krymu, jenže počkejte, to se přece Evropě nehodilo do mlýna, protože Merkelová už stavěla plynovod, aby Němci zvítězili ve svém ovládnutí Evropy. Nechali jsme Putina být, německá kancléřka jezdila do Moskvy se slovy „lieber Vladimir“, protože jsme chtěli eura. Jak se teď chtějí stavět do nějaké morální pozice? Na to je trošku pozdě, a Putin se nám směje.
Proto se obávám, že bude muset přijít ještě nějaká větší rána než byly ty dvě jmenované. Až opravdu padneme na hubu, ta pořádná rána do palice o chodník nám konečně rozsvítí a naučí nás to vyskočit z naší evropské povýšenosti a sebezahleděnosti. Třeba potom budeme schopni určité sebereflexe. Děsím se ale toho, jakou další zkoušku nám Pán Bůh pošle. Myslím, že bude ještě fatálnější než ty dosavadní, což jsou jen malé předehry. Nevím, co to bude, nechci se dopustit falešného prorokování, ale opravdu si myslím, že nějakou facku nám Pán Bůh pošle, abychom se konečně vzpamatovali. Bojím se pouze, aby to nebylo v době, kdy na záchranu bude buď pozdě, anebo oběť na záchranu bude muset být neskutečně velká. Pak si budeme říkat, že jsme si neměli nechat zničit a rozbourat dědictví předchozích generací.
Tohle je věc, které se do budoucna bojím. Modlím se za to, aby Pán Bůh byl vůči mně milosrdný a pozval si mě k sobě na vyjednávání dřív než to tady spustí. Proč bych já měl nést trest za Gréty? Dobře, můžete si říct, že Kristus trpěl za hřích Adama a Evy a odnesl to za všechny. Pak budeme muset být takovými frajery, že to zvládneme. Nedá se nic dělat.
Když jste hovořil o naší pýše, tak vidíme, že chceme mít všechno materiální, mít maximální pohodlí a na duchovno nemáme čas. Vlastně i doba adventní už je chápána jinak, Vánoce jsou v obchodech už pomalu v říjnu a naopak 26. prosince vidíme vyhozené stromečky u popelnic. Zachováváme si ještě to skutečné poselství Vánoc?
Nechci planě moralizovat a na něco si hrát. Ano, když chci mé ženě koupit krásný dárek, protože si ho zaslouží, 23. prosince odpoledne vyrazím do ulic Prahy a přinesu alespoň nějaký hezký šperk. Ano, komercializace Vánoc tu je velká. Při tom všem si uvědomuji, že Vánoce jsou přece o tom, že ten Největší se nechá narodit do největší bídy. Nebylo ani místo v zájezdním hostinci, takže šli do chlíva. Na vánočních betlémech vidíme to romantické místo s krásně ustlanou slámou, oslíčka a kozičku. To je naše zromantizovaná představa, tak to přece nebylo. Bylo tam nasráno od dobytka, smrdělo to tam. Sláma byla pochcaná. Do toho přišel Spasitel světa. Písmo svaté nám to říká jasně: Kdo chce být první, buď posledním a služebníkem všech.
Ano, neudělám ze sebe bezdomovce a těžko můžete dát na charitu všechno, co máte. Musíte ale mít to materiálno pod kontrolou, znát mantinely. Nezapomenout na bídu té betlémské pochcané slámy. Lidé bez víry to už nevnímají v kontextu tohoto nejsilnějšího vánočního příběhu. Už zase jsme u tolik zmiňované naší pýchy. Ježíšek z Betléma v tom smradlavém chlívě na nás svým narozením zvedá prostředníček. Říká, ať se trošku koukneme na sebe, co jsme zač a u něho pak uvidíme, jak vypadá frajeřina a velikost.
Mnohem víc než určitá proměna chápání Vánoc ve společnosti mě mrzí, co se stalo s našimi Dušičkami. Najednou dlabeme dýně, řešíme strašidla a převlíkáme se za nějaké hrůzy. Naše Dušičky mají ohromný význam a symboliku, proč je nahrazovat nějakou hrůzou? Duše našich zemřelých potřebuji naši modlitbu, proto mě tahle proměna mrzí daleko víc.
Mám stále pocit, že naše česká tradice Vánoc žije. Díky Ladovým obrázkům, ale možná trošičku i malým dílem díky Andělovi Páně. Už jen to, že takový film mohl vzniknout a tolik lidí se na to každoročně dívá, to je nádherné. Letos bude sedmnáctá repríza. Naše česká duše ještě možná není zcela ztracená, přestože se mnozí z nás tváří jako ateisté. Věřím, že v našich lidem zůstal malý uhlík, který doutná, a až Duch svatý zavane, plamen rozfouká. Jak říkal Špidlík: Synku, ono se to vrátí. V českém národě, v naší tradici a v naší duši vidím naději, že nejsme marní a neprohráli jsme. Dokonce bych řekl, že jsme dobří.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovali 3 čtenáři)
Jak hodnotíte rozhovor?
