Pane režisére, rád bych náš rozhovor začal u pana kardinála Dominika Duky. Byli jste dlouholetí přátelé. Můžeme se ještě vrátit k počátku listopadu a k smutným dnům po smrti otce Dominika?
Víte, když mi v roce 2001 umřel můj táta, můj rodný táta, říkal jsem otci Dominikovi, že se nedá nic dělat, ale musí převzít otcovskou roli. Byl jsem vlastně takový jeho filius spiritualis, duchovní syn, a on tuto roli rád přijal a „adoptoval“ mě. Pohřeb pro mě vlastně znamenal, že jsem musel odevzdat dalšího tatínka do Boží náruče. My katolíci to máme dobré, protože to pro nás není definitivní. Jde o kombinaci smutku a zároveň obrovské naděje, že se jednou znovu potkáme. Citoval jsem na sítích jednoho kněze, který řekl: ztratili jsme přítele, ale získali jsme přímluvce. Zajímavé je, že už během tohoto měsíce jsem zažil pár signálů, že Dominikova přímluva tam seshora je.
Zaznamenal jsem na sítích obrovské množství poděkování za to, s jakou důstojností jste se při pohřbu ujal čtení z Písma. Před plnou katedrálou, televizními kamerami… Tam musela být pořádná nervozita. Nebo ne?
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 8 čtenářů)
Jak hodnotíte rozhovor?
