Hongkong přestal být ukázkou dvou systémů v jednom státě o 27 let dříve, než měl. Čína se rozhodla nerespektovat mezinárodní dohodu s Velkou Británií a zavedla bezpečnostní zákon, odstraňuje knihy, trestá odpůrce a firmy opouštějí město. Domníváte se, že nikdo nenajde odvahu Číně v těchto krocích bránit, i vzhledem k ekonomické závislosti na Číně?
Američané jednoznačně avizovali, že takový krok nenechají bez odezvy, a před několika dny již učinili něco konkrétního. Ve skutečnosti si Čína pod sebou takříkajíc podřízla větev, když prohlásila, že jde o její vnitřní záležitost, což Donald Trump okamžitě obrátil proti ní, když oznámil, že Spojené státy nyní přistupují k Hongkongu stejně jako k celé Čínské lidové republice. To znamená faktický konec pro fungování řady čínských bank, jež používaly pobočky v Hongkongu k tomu, aby mohly realizovat některé globální finanční transakce bez omezení vztahujících se k pevninské Číně. Kromě toho nelze do Hongkongu exportovat některé citlivé technologie.
Navíc byly zavedeny sankce proti některým čínským funkcionářům, kteří se na vytváření toho zákona podíleli, což je samozřejmě také může hodně bolet, zejména když dojde na jejich peníze, jež mají uložené na zahraničních účtech. Prezident Trump také sdělil, že nyní nemá zájem pokračovat v dalších jednáních o obchodní dohodě s Čínou. A současný stav obchodní války mezi oběma zeměmi sice nějakým způsobem postihuje obě strany, ale Čína tahá za kratší konec provazu, protože závisí na exportu do Spojených států daleko více, než Spojené státy na dovozu z Čínské lidové republiky.
Bylo jasné, že demokracie v Hongkongu nemůže vydržet po domluvenou dobu?
Takováto varování se ve skutečnosti ozývala již na konci devadesátých let, kdy Velká Británie předala Hongkong do správy Čínské lidové republiky. Ze zpětného pohledu to byla obrovská chyba a tvrdím, že se mohl najít nějaký způsob, jak se z té smlouvy vyvázat a ponechat Hongkong jako britské zámořské území. Stejnou chybou bylo i to, když se Spojené státy fakticky vzdaly Panamského průplavu, který nyní mimochodem částečně ovládá firma s vazbami na čínskou vládu.
Jestliže se vrátím k Hongkongu, pak ona varování nějakou dobu vypadala jako zbytečné strašení, protože Čínská lidová republika dohodu víceméně dodržovala – ovšem v posledních letech se daly pozorovat nejprve plíživé a nenápadné, ale posléze stále zřetelnější kroky, které směřovaly k omezení autonomie Hongkongu. Tato takzvaná salámová metoda – respektive sekvence postupného omezování svobod – ale fungovala jen po omezenou dobu, jelikož pak už vyvolala masové protesty.
Čínské vedení se rozhodlo riskovat a provést jakýsi radikální řez, tedy onen bezpečnostní zákon – snad v očekávání, že Západ se omezí pouze na slovní odsuzování... – avšak evidentně se mýlilo. Opravdu to vypadá, že pohár trpělivosti s Čínou definitivně přetekl, a že se konečně začne něco dít.
Využila Čína dění kolem nákazy koronavirem, která zaměstnává mnoho států, aby v Hongkongu zakročila?
Souvislost mezi pandemií čínského koronaviru a kroky v Hongkongu nepochybně existuje, jenže nejde jen o to, že by Čínská lidová republika chtěla využít toho, že většina zemí má jiné starosti. Přinejmenším stejně významný je totiž fakt, že obrovské starosti má i sama Čína. Může se sice zdát, že se z následků pandemie rychle vzpamatovala, avšak to je jen klamný dojem, který samozřejmě mohutně posiluje čínská propaganda. Ve skutečnosti napáchala pandemie na čínské ekonomice obrovské škody a nepochybně ještě posílila strukturální problémy čínského systému, jenž je postaven v uvozovkách na růstu růstu.
Tohle přestalo fungovat a zdá se, že řada ekonomů se probouzí z někdejšího okouzlení čínskými statistikami, které byly zjevně z velké části vylhané. Růst čínského HDP byl svého druhu účetní trik, jelikož ho produkovaly obrovské finanční impulsy ze strany státu, bez kterých by čínský HDP stagnoval, ne-li klesal. Čínským údajům, ať zdravotnickým nebo ekonomickým, už se prostě nedá věřit.
Čínskou ekonomiku nyní čekají obrovské turbulence, jež se pak zákonitě projeví v celé společnosti a politice. Tamní režim se tudíž snaží vzbudit dojem síly a odvést pozornost jinam. To je hlavní motiv kroků v Hongkongu, napětí na hranicích s Indií i různých provokací v Jihočínském a Východočínském moři.
Firmy sice Hongkong opouštějí, ale některé z nich stále spolupracují s čínským režimem, například Google, která pomáhá s takzvaným „velkým bratrem“ v Číně. Dávají korporace něco jiného najevo veřejně, ale stejně nakonec rozhodnou peníze, a tak jdou morální zásady stranou?
Kromě odchodu z Hongkongu bude Čínu ještě mnohem víc bolet odchod západních firem z pevninské Číny, který začal už krátce po nástupu Donalda Trumpa a v roce 2019 se dramaticky zrychlil. Americké firmy reagují na pobídky americké vlády, která jim poskytuje různé úlevy. Obdobně vůči svým firmám postupují také Japonsko či Jižní Korea.
Spousta asijských států jako Indie, Vietnam, Malajsie, Thajsko nebo Filipíny to logicky vítá, protože tyto firmy se stěhují k nim. Řada společností uvažuje i o přesunu do střední a východní Evropy, takže z toho může těžit také Česko.
Mezi největšími západními firmami v oboru IT a elektroniky už se údajně tvoří i jakási gentlemanská dohoda ve smyslu „anything, but not China“, tedy princip, že se všichni postupně odstřihnou od čínských subdodavatelů.
A myslím, že tady zapracují také ty peníze, protože kvůli pandemii se ve světě začíná zvedat obrovský odpor až nenávist k Číně. Zákazníci tedy žádají zboží, které nepochází z Čínské lidové republiky, a dokonce už se vyskytuje i explicitní bojkot čínského zboží, vedle USA mimo jiné v Austrálii, ve Velké Británii či v Itálii.
Západní firmy se pochopitelně nechtějí dostat do situace, že jejich zboží z Číny budou lidé odmítat, takže mají další důvod ke stěhování jinam – zatímco čínskou ekonomiku to určitě velmi těžce zasáhne.
Psali jsme:
Za jak závažné tedy považujete současné problémy mezi Spojenými státy a Čínou?
Ty vztahy se zhoršovaly od nástupu Donalda Trumpa, který dával od začátku důrazně najevo, že bude vůči Čínské lidové republice postupovat maximálně tvrdě. Mnozí o jeho slovech pochybovali, jelikož prostě nevěřili, že by mohl jít do takové konfrontace a zahájit obchodní válku – ovšem on udělal přesně tohle.
Velký podíl na tom jistě má jeho hlavní ekonomický poradce, profesor Peter Navarro, který se nikdy netajil kritickým postojem k Čínské lidové republice a skepsí k oficiálním ekonomickým statistikám. Trump a Navarro dobře vědí, že čínská ekonomika je strukturálně slabá, má obrovské vnitřní zadlužení a je životně závislá na dovozu surovin a na vývozu levného zboží.
Ale samozřejmě tady nejde jen o americko-čínské obchodní spory, neboť obě země soupeří v globálním měřítku.
Běžně se hovoří o nové studené válce, jenže já tohle slovní spojení považuji za dost nepřesné. Studená válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem totiž měla velice silnou, často i dominantní ideologickou rovinu – kdežto soupeření Spojené státy versus Čína má odlišnou povahu, je zaměřeno více racionálně a materiálně, tedy na konkrétní zisky, moc a vliv.
Donald Trump zjevně nechce takzvaně exportovat demokracii – a Si Ťin-pching neprosazuje čínský model mimo Čínskou lidovou republiku. Vidíme spíše klasické soupeření pragmatických mocenských hráčů ve stylu většiny 19. a začátku 20. století.
Čína se v posledních letech zbavovala amerického dluhu a prodávala ho například Japonsku. Je pravda, že Rusko nyní koupilo část dluhů Spojených států od Číny? Mění se tím něco?
Fascinuje mě, že se pořád udržuje a recykluje mýtus, že Čína je cosi jako americký bankéř, že vlastní většinu amerického dluhu a že by mohla vypuštěním těchto cenných papírů na světový trh zlikvidovat americkou ekonomiku. Upřímně netuším, kdo a proč to vymyslel, ale prostě to není pravda a nikdy to pravda nebyla.
Čínská lidová republika nikdy neměla dluhopisy představující více než 15 % amerického veřejného dluhu, a tento podíl v posledních letech padl pod 10 %. Ano, Čína skutečně byla a stále ještě je jedním ze dvou největších zahraničních státních majitelů dluhopisů Spojených států; druhým je Japonsko, které se s Čínskou lidovou republikou většinou střídá na prvních dvou místech žebříčku.
Ale většina toho dluhu pořád zůstává ve Spojených státech, protože zhruba třetinu vlastní různé federální instituce a další třetinu soukromé banky, různé jiné korporace, a rovněž jednotlivci. Američané jako fyzické osoby ve skutečnosti vlastní v součtu víc amerických dluhopisů než Čínská lidová republika. Prodávání dluhopisů mezi různými státními věřiteli tudíž zřejmě žádnou velkou změnu nepřináší.
Popravdě, ono hypotetické uvolnění dluhopisů na trh by Ameriku jistě poškodilo, jenže její věřitele by nakonec poškodilo ještě víc. Jak se také někdy s nadsázkou říká: Když dlužíš bance dolar, patříš bance, ale když dlužíš bance miliardu dolarů, patří ti banka.
Spojené státy čelí vedle neutuchající nákazy koronavirem i protestům po smrti černocha při nepřiměřeném policejním zákroku. Domníváte se, že to mění postavení USA ve světě, ve smyslu, že jejich pozice je oslabena?
Relativní oslabování mocenské pozice USA probíhá takříkajíc zákonitě už delší dobu – s tím, jak sílí další aktéři. Vedle Číny hlavně Indie a Brazílie, mezi globální velmoci se vrátilo Rusko, o v uvozovkách místo na slunci se hlásí také noví regionální hráči jako Japonsko, Turecko a Polsko.
Také to vlastně odpovídá tomu výše zmíněnému modelu pragmatického soupeření velmocí – takzvané great power competition, které tu už několikrát bylo. Mám-li se přidržet té volné analogie s 19. stoletím, pak se USA nyní nacházejí v pozici tehdejší Velké Británie, jež byla dominantní oceánskou velmocí a soupeřila s vyzyvateli na kontinentu, což byly v různých obdobích Francie, Rusko či Německo.
Toto geopolitické schéma stále platí, protože Amerika dnes soupeří zejména s Čínou, v menší míře i s Ruskem – ale tou dominantní velmocí zůstává. Už od druhé světové války se objevují prognózy úpadku Ameriky, kterou by na této pozici měl údajně vystřídat někdo jiný. Sázelo se na Sovětský svaz, poté na Japonsko, dokonce i na Evropskou unii, dnes na Čínu... ale Amerika jaksi nespolupracuje a pořád je velmocí číslo 1.
Známý geopolitický expert George Friedman tvrdí, že dvacátá léta 21. století budou bouří před klidem, jelikož svět čekají velké turbulence a konflikty... ovšem Spojené státy z té bouřlivé dekády nakonec vyjdou ještě silnější než dříve.
Nakolik za problémy USA může prezident Donald Trump? A jak si zatím v jejich řešení vede?
Předesílám, že zůstávám velkým podporovatelem Donalda Trumpa – ale současně tvrdím, že ačkoliv je Trump výjimečný fenomén, z geopolitického hlediska je daleko spíše důsledkem, nikoli příčinou. Jeho volba je prostě reakcí na různé problémy a procesy v Spojené státy i ve světě, mimo jiné právě na ten vzestup dalších mocností, k čemuž se Amerika musí nějak postavit. Svět se dramaticky mění, a právě proto je potřeba nekonvenční politik, který umí fungovat v chaosu. Trump vlastně patří do téže kategorie jako Winston Churchill. Do klidných časů by se moc nehodil, avšak do krizových časů se hodí jako nikdo jiný.
Vím, že někteří jeho fanoušci jsou trochu zklamaní, protože čekali větší změny, avšak ani nekonvenční Trump není absolutní monarcha. Musí tudíž fungovat v mantinelech ústavního systému, dělat kompromisy a respektovat realitu. V jeho prospěch hraje zejména to, že má dobrou intuici, umí improvizovat, v krizi neztrácí hlavu a není ideologicky vyhraněný, takže dokáže najít východisko i ze situace, ve které by to konvenční politik možná vzdal. Mám-li mu něco vytknout, tak snad některé ne úplně vhodné tweety a časté personální změny, ale v součtu si pořád vede výtečně a doufám, že funkci obhájí, protože druhé období mu poskytne volné ruce na důraznější kroky.
Jaký je váš názor na protesty hnutí Black Lives Matter? Jde o předvolení boj? Čekalo se jen na rozbušku, jak někteří tvrdí?
Především plně souhlasím s tvrzením Miloše Zemana, že to hnutí samo je implicitně rasistické, jelikož preferuje jednu konkrétní barvu pleti. Podle mě je jediným správným sloganem All Lives Matter (Na všech životech záleží). Ale pokud se propaguje Black Lives Matter, tak musí být stejně hodnoceno také White Lives Matter či jakýkoli další odkaz na barvu. Všem se prostě musí měřit stejně.
Co se týče těch protestů, dovolil bych si ocitovat Hynka Kmoníčka, českého velvyslance ve Spojených státech, jenž výstižně podotknul, že rasové nepokoje patří ke Spojeným státům zhruba tak jako hurikány. Občas přijdou, způsobí škody, potom se uklidní a jede se dál.
Ty nynější určitě nejsou tak vážné jako byly ty po zavraždění Martina Luthera Kinga v roce 1968 nebo ty v Los Angeles v roce 1992, kdy bylo opravdu nutno nasadit vojáky. Znovu se ukazuje, že ve Spojených státech stále existuje oboustranný latentní rasismus, který však většinou není vidět, jelikož funguje jakési rasové příměří.
Pokud ale přijde nějaká rozbuška typu kontroverzního policejního zákroku, nastane exploze, kterou pak samozřejmě mnozí využívají k politickému boji. To je nesporně i dnešní situace, protože se z toho stal mobilizační nástroj proti Trumpovi a jeho voličům.
„Česko se má chovat jako suverénní země, a proto by mělo úplně stejně rozvíjet také plodné vztahy s Tchaj-wanem,“ řekl jste v minulém rozhovoru. Schvalujete tedy rozhodnutí předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan jet? Co si myslíte o slovech kritiků, kteří tvrdí, že to může vztahy s Čínou narušit?
Bohužel se znovu projevuje špatné řízení české zahraniční politiky. Samozřejmě, vždy budou existovat drobné nuance a rozdíly mezi politickými stranami či institucemi; měla by tady ovšem existovat jedna základní linka zahraniční politiky, která by měla být maximálně pragmatická a nezávislá. Měli bychom proto realizovat zájmovou diplomacii všech azimutů, jež bude udržovat korektní vztahy s co nejvíce státy a získávat a podporovat ekonomické vazby. Tchaj-wan se řadí mezi důležité obchodní partnery a investory v Česku, a proto bychom s ním měli mít dobré vztahy.
Cesty našich politiků na Tchaj-wan by měly být něčím zcela normálním a neměly by se o ně vést vnitropolitické spory. Popravdě mám pocit, že se cesta Miloše Vystrčila změnila spíše už na nástroj boje Hradu a opozice, což je hodně nešťastné.
K principům diplomacie všech azimutů ale zákonitě patří i nezávislost na jiných státech. Pokud vím, Tchaj-wan nemá problém s našimi vztahy s Čínou. Má-li Čína problém s našimi vztahy s Tchaj-wanem, je asi vhodné to zdvořile vzít na vědomí, ale s tím, že je to problém Číny, nikoliv náš.
Skutečně bych si přál, aby česká diplomacie konečně hájila především české zájmy, a neohlížela se pořád přes rameno, jak se na to budou tvářit představitelé té nebo oné velmoci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
koronavirus
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
Zcela jiné informace o COVID-19 poskytuje například Přehled mýtů o COVID-19 zpracovaný týmem Iniciativy 21, nebo přehled Covid z druhé strany zpacovaný studentskou iniciativou Změna Matrixu, nebo výstupy Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků.
autor: Zuzana Koulová
