Česká republika má letos vydat na obranu 66,7 miliardy korun, tedy asi 1,19 procenta HDP. Přitom její závazek, stejně jako dalších členských zemí NATO, jsou dvě procenta HDP. Podle pirátského poslance Mikuláše Ferjenčíka je to nesmysl a peníze by měly jít spíš na platy učitelů a na důchody než na nákup obrněnců. „Kde se vezme ono zbývající procento HDP, tj. asi 50 miliard ročně? Důchodcům? Zdravotníkům? Učitelům? Zvýší se daně? Nebo schodek státního rozpočtu? Sem s tím, mě to fakt zajímá,“ přidal se jeho stranický kolega Mikuláš Peksa. Je zpochybňování závazku k Alianci nebezpečným populismem a ukazují tím Piráti, že jsou nezralí a nepřipravení na vládnutí v zemi, jak to okomentovali jejich političtí konkurenti?
Toto zpochybňování závazků k NATO je nebezpečným populismem. Není to však jen zpochybňování mezinárodního závazku ČR, ale také zpochybňování obranyschopnosti naší země. Toto jednání Pirátů není důsledkem jejich nezralosti nebo nepřipravenosti převzít vládu. Piráti jsou progresivistickou levicí a tyto výroky jejich politiků jsou očekávatelným projevem ideologie, kterou zastávají. Tento druh okázalého pacifismu, podobně jako tezi, že zbraně jsou zlé, protože způsobují války, považuji za zcela nesmyslný. Kdo byli pro Piráty čeští letci RAF a vůbec všichni, kdo se zbraní v ruce nasazovali životy proti nacismu? Cílem tohoto „pacifismu“ není mír takový, jak si ho většina z nás představuje, ale oslabování západní společnosti tak, aby se jednou pod tlakem vnějších či vnitřních hrozeb zhroutila a mohla být nahrazena novou, Piráty a jinými progresivisty vysněnou společností. Zní to konspirativně? Možná ano, ale vidím to tak. Piráti jsou pro mnohé neokoukaní, řekl bych „cool“, zvláště pro mladší voliče. Ale nepodléhejme dojmu, že jsou nepoučení, že je to přejde a podobně. Piráti dobře vědí, co říkají a co chtějí. Berme je velmi vážně.
Kdo je naším nepřítelem, kvůli němuž je třeba výdaje na zbrojení tak razantně zvýšit? Není jím tedy světový terorismus, ale Rusko, jak tvrdí generál Petr Pavel?
Kdo je naším nepřítelem, se kterým bychom se vojensky utkali? To je zásadní otázka. Možná zatím ani neexistuje. Rusko se může nabízet, a zkušenost z roku 1968 je jasná, ale myslím, že tak jednoduché to není a nebude. Dnešní Rusko není Sovětský svaz z roku 1968, ale mnoho z jeho velmocenské politiky jej stále připomíná. Žijeme v době, kdy tímto nebezpečím nemusí být ani stát, ale nějaké nestátní uskupení, které ani nemusí mít právní formu. Nyní žádné přímé vojenské hrozbě nečelíme. Vykreslování Ruska jako přímé současné vojenské hrozby není zcela poctivý a objektivní popis skutečnosti, ale především potřeba ovládat určitou voličskou masu. Vytvoření nepřítele a vyvolávání strachu z něj bylo a je účinným nástrojem pro prosazování politických cílů. Bipolárního vidění světa jsme si užili desítky let především v době studené války. Chvíli se zdálo, že už bychom se bez něj mohli obejít, ale není to tak snadné a pokračuje to velmocenskými hrátkami pořád dál, jen jinými formami.
Abychom si ale rozuměli, rozhodně netvrdím, že nemáme Rusko brát vážně. Ale je jasné, že dnes ani v nadcházejících letech nám o svobodu usilovat nebude. Doba se velmi dynamicky vyvíjí, technologie dělají každým rokem mílové pokroky a nesmíme zapomínat ani na rizika biologické války. Nemá smysl dnes spekulovat, jakou povahu by mohl mít případný útok, se kterým se, pokud nastane, jednou budeme muset vyrovnat vojensky, a kdo či co bude jeho zdrojem. Jedno je však jisté: nemáme žádnou jistotu, že taková situace nenastane. A protože ji nemáme, potřebujeme armádu, a to silnou a připravenou.
Já osobně považuji i nadále přes výše řečené za hlavní hrozbu světový terorismus. Už také proto, že to není o státní doktríně a velkých armádách a jejich posouvání sem a tam, ale o skrytých, často velmi obtížně odhalitelných malých bojůvkách, které mohou udeřit kdekoliv a kdykoliv a jejich odhalování je z bezpečnostního hlediska velmi složitý a komplikovaný proces. Ostatně velmi názorně to potvrdily brutální události na Sri Lance ve velikonoční čas.
Psali jsme:
Právě generála Petra Pavla navrhla TOP 09 na státní vyznamenání. Zaslouží si ho? A za co především? Za to, jak zvládl přerod z bývalého důstojníka armády Varšavské smlouvy na důstojníka armády NATO? Za to, že se vypracoval na náčelníka generálního štábu Armády České republiky, tedy nejvyššího vojenského představitele Armády České republiky, jímž byl v letech 2012 až 2015? Nebo za to, že jako první zástupce zemí bývalé Varšavské smlouvy působil v letech 2015 až 2018 jako předseda vojenského výboru NATO, tedy v nejvyšší vojenské funkci Severoatlantické aliance?
Podle mého jednoznačně zaslouží – je to stoprocentní profesionál, pokud jde o jeho působení jako náčelníka generálního štábu Armády ČR neslyšel jsem nic negativního, a pokud by neměl dostatečné a odpovídající kvality nestal by se předsedou vojenského výboru NATO. Já osobně jsem na něj hrdý, protože něčeho takového by nedosáhl, pokud by nebyl dobrým vojákem. Zda dostane státní vyznamenání, je věcí prezidenta republiky, i když s tímto procesem zvláště v posledních létech mám vážné problémy. A pokud má někdo za to, že se generál Pavel připravuje na prezidentskou kandidaturu, nevím, jsou to spekulace, ale mně by to vadilo mnohem méně než všichni kandidáti na prezidenta z minulých voleb.
Prezident Miloš Zeman při návštěvě Karlovarského kraje podpořil těžbu uhlí, zatímco obnovitelné zdroje energie odsoudil s tím, že nemají budoucnost. Jejich rozmach je podle něj dán tím, že jsou dotovány. Má pravdu? Jaké zdroje energie v Česku byste preferoval vy coby odborník na životní prostředí?
Obnovitelné zdroje představují perspektivní část energetické soustavy. Pro rodinné domy, farmy, menší provozy jsou a budou perspektivní. Současná realita je ale taková, že v globálním měřítku představuji pouze malé procento vyráběné energie, a to ještě za cenu obrovských dotací. To zcela jistě není perspektivní a udržitelné. Určitě jsou země, kde je to procento významně vyšší, ale v globálním měřítku je to pořad málo. Navíc energetická soustava každé země potřebuje určitou stabilní výši produkované energie, a to zatím obnovitelné zdroje nedovedou zajistit.
Rozmach obnovitelných zdrojů nepochybně vyplývá z jejich veřejné podpory. Solární „podnikání“ v našich podmínkách je skandální. Na druhou stranu, je nutný velmi intenzivní výzkum a vývoj alternativních, včetně obnovitelných, zdrojů. To souvisí s konceptem energetické bezpečnosti, která je dnes nedílnou složkou bezpečnosti jako takové. Ale tento výzkum je třeba provádět poctivě a bez politických ideologií. Za absurdní považuji například to, že odpůrci fosilních zdrojů současně bojují proti jaderné energii.
Ing. Miloš Zeman
A pak, je nezbytné pojmenovat jako velmi populistické politické proklamace typu „do XX let nebudeme spalovat fosilní paliva, do YY let bude pouze jezdit v elektromobilech“. Každá taková proklamace něco stojí, nese s sebou obtížnou proveditelnost na národní, regionální i globální úrovni. A po několikáté opakuji, že hlavním problémem planety je intenzivně rostoucí populace, tedy v zemích tzv. třetího světa, která bude potřebovat více energie, více potravin, a především z tohoto úhlu pohledu musíme přemýšlet o energetické koncepci a dalších problémových oblastech budoucnosti planety.
Na problémy energetiky a životního prostředí je třeba upozorňovat, ovšem bez nesmyslného a populistického aktivismu a alarmismu. Jinak bychom se nechali ukolébat tím, že se vlastně nic neděje a že žádné problémy životního prostředí nemáme. Máme je a jsou velmi vážné. Ovšem pokud jde o fosilní energetiku a emise škodlivých látek z ní – situace se dramaticky změnila za posledních 40 let, i když za cenu obrovských investic. A i další cesta výroby energie a řešení problémů životního prostředí bude stát obrovské množství finančních prostředků. To je třeba mít na paměti – když řekneme, že do XX let uděláme to či ono.
Takže pokud jde o mé preference – zcela jistě intenzivní rozvoj alternativních zdrojů spolu s fosilní energetikou a s realistickým vymezením horizontu, kdy bude docházet k jejímu postupnému omezování a omezení v kombinaci s jadernou energetikou. Ta procenta, co kolik v které zemi, jsou podle mě nedílnou součástí státní energetické koncepce a expertního posouzení a realistického posouzení ekonomických možností – ne souborem zbožných přání a populistických výkřiků.
Po zvolení Zuzany Čaputové slovenskou prezidentkou začali jásat liberální voliči ze Slovenska i z Česka, že alespoň v některé zemi V4 jsou věci „v pořádku“. Odmítli Slováci volbou Čaputové euroskeptický a národovecký směr zbylých zemí V4? Co si o tom myslíte jako lídr hnutí Vědci pro ČR v blížících se volbách do Evropského parlamentu?
Nedělám to rád, ale zde musím připomenout, že paní Čaputovou zvolila zhruba čtvrtina Slováků. To znamená, že tři čtvrtiny volily jinak. Hovořit tedy o nějakém obratu tam či onam, případně potvrzení toho či onoho, jen na základě této volby opravdu nelze. Levicově liberální voliči jsou zastoupeni v každém národě. Jaký je postoj Slováků k Evropské unii, to ukážou blížící se volby do Evropského parlamentu. Levicově liberální voliči se podobně projevují i u nás – poslední prezidentské volby a následující senátorské volby to jasně ukázaly. Problém je v tom, že levicově liberální přístup je prezentován jako zásadní pojistka demokracie, a to často způsobem, že tedy to je ta jediná možná a správná cesta – jinak konec a katastrofa – tomu tak prostě není a nebude. Inu, demokracie má svá úskalí.
Mikuláš Ferjenčík
Ozývá se, že Slováci jsou proevropštější než Češi, že jejich politická kultura je vyspělejší, když byli schopni zvolit takovou kandidátku, že odmítají ten český „hospodský“ styl. Někteří se těší, že jde o začátek „porážky populistů“ ve střední Evropě. Má se bát třeba polské Právo a spravedlnost? Má se bát Orbán v Maďarsku? Může zvolení Zuzany Čaputové být začátek tohoto trendu v zemích V4?
Prohlášení, že Slováci jsou proevropštější, nebo že mají vyspělejší politickou kulturu, jsou především přáními levicově liberálních politiků a aktivistů. Zcela jistě nejde o objektivní popis skutečnosti. A pak a především, jde o to, co je proevropské a co je vyspělé? Levicoví liberálové svým chováním stahují celou Evropu do podivných vizí postdemokratických, neomarxistických a tedy utopických režimů. Že tak činí v rámci demokratického procesu a že se přitom zaštiťují lidskými právy a vznosnými ideály, to nás nesmí oklamat. Ale Evropa vyrostla na jiných ideálech. Západ v kulturním a dobrém slova smyslu stojí na jiných základech. V tomto smyslu jsou to právě levicoví liberálové, kdo je protievropský a jejichž politická kultura je zavrženíhodná.
Abych se vrátil na začátek, nevím, jakou část voličů Zuzany Čaputové tvořili levicově liberální voliči. Ale určitě lze mít za to, že naprostá většina levicově liberálně smýšlejících Slováků ji volila. Myslím, že výsledek prezidentských voleb na Slovensku není žádnou zprávou pro jiné politiky v sousedních zemích. Vypovídá pouze o stavu slovenské společnosti, ve které jde o přirozený důsledek selhání řady slovenských politiků, jejichž skutky vstup paní Čaputové na slovenskou politickou scénu předcházely.
Podle člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadima Petrova nás čeká debata o budoucí podobě poplatků za televizní i rozhlasové vysílání. Mělo by podle vás koncesionářským poplatkům odzvonit? A jakou formu by měla platba do budoucna mít?
Jsem ve zvláštním stavu, televizi mám puštěnou každý den, a tak je v pořádku, že platím příslušné poplatky, s tím nemám problém. Jiné je to, pokud jde o rozhlas. Celé dny si pouštím hudbu z CD, ale rozhlas jsem si nepustil asi 15 let. Nějak mi nechybí. Ale mám přístroj a platím poplatky. Ani s tím nemám žádný problém. No co už, co kdybych si ho pustil.
Rozhlasové a televizní poplatky jsou prostě daní. Skutečnost, že několik málo občanů nemá přijímače a nemusí je tudíž hradit, na tom nic nemění. Máme-li mít veřejnoprávní média, považuji za lhostejné, jestli se hradí prostřednictvím těchto poplatků nebo přímo ze státního rozpočtu. Existuje-li totiž pádný důvod veřejnoprávní média mít, pak tím, že pomáhají udržovat a chránit demokratický právní stát jsou užitečná i těm, kdo poplatky neplatí. Ani oni totiž nežijí ve vzduchoprázdnu. Nicméně to platí za podmínky, že veřejnoprávní média plní svou roli nestranných hlídacích psů demokracie. Tato podmínka ale splněna není. A kardinální otázka je, zda tato podmínka vůbec může být trvale naplňována? Současné mechanismy kontroly nestrannosti těchto médií selhávají.
Media by nám rozhodně neměla říkat, co si máme o tom či onom myslet. To je zase to podivné levicové liberální pojetí, že musíme ostatním dávat jasně najevo, co je pravda a co si lidé mají myslet, protože jinak nastává konec demokracie. Já si myslím, že je to přesně naopak. Čím více té správné pravdy se snažíme někomu natlačit do hlavy, tím horší výsledek, tím méně demokracie. V tom třeba dominuje ČT – viz příklad posledních amerických voleb. A přes masivní kampaň mi právě z poslechu jejich „objektivního“ zpravodajství vyšel Donald Trump taky jako vítěz.
Jiným příkladem takové mediální masáže jsou tyto volby do Evropského parlamentu. Poměrně obrovská částka vyčleněná na vysvětlení toho, co je správné, aby občané jednotlivých zemí věděli, když půjdou k volbám, je přesným příkladem toho, jak se to nemá dělat a jak takovýto přístup musí vést ke zcela opačnému výsledku. To se nakonec projeví na procentech účasti v těchto volbách. Stejně jako neustálá masáž o tom, jak Orbán, Salvini a jiní jsou ti špatní a nepřátelé té správné demokracie.
Osm miliard korun, které každoročně připadnou České televizi a Českému rozhlasu, by Vadim Petrov navrhoval grantovým způsobem rozdělit mezi všechna média, která by se mohla ucházet o projekty veřejné služby. Líbí se vám takový návrh? Nebo ho vnímáte jako další z útoků na svobodu a nezávislost veřejnoprávních médií, jak varují jejich zastánci?
Určitě si nemyslím, že alternativou veřejnoprávních médií je nějaký dotační systém ze státního rozpočtu. Takové dotační systémy budou mít stejnou tendenci selhávat jako selhávají dnešní kontrolní mechanismy veřejnoprávních médií. Myslím, že bychom nejspíš jen přešli z bláta do louže. Spíše požadujme zásadní reformu kontrolních mechanismů veřejnoprávních médií. Pokud ji nenajdeme, pak je namístě se zamýšlet nad tím, zda veřejnoprávní média v podobě, jak existují dnes, mají smysl. Ale to je až druhý krok.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
