Už jsou to tři roky, co českou politiku ovládlo téma migrace. Někdy slýcháme, že to bylo zbytečné a zástupné téma, protože tu skoro žádní migranti nebyli. Jak to tedy nakonec rozsoudit? Hrozí zničení Evropy, jak někdy slýcháme? Ubráníme se?
Byl bych rád, kdyby to opravdu bylo dominantní téma české politiky v poslední době. Mně připadá, že naše média tuto problematiku záměrně potlačují a člověk musí jen pracně vyhledávat informace. Kolem voleb jsme neslyšeli skoro nic jiného než to, zda trestně stíhaný člověk smí být předsedou vlády. Takovou prkotinou se snažili zastínit migraci, která je bezesporu kruciálním problémem současné Evropy. Naopak tedy, právě trestní stíhání potenciálního předsedy vlády bylo zástupným tématem.
Co se týče migrantů, jsou jich u nás desetitisíce. Nelekejte se, myslím to vážně. Samozřejmě těch, které máte na mysli, kteří připlouvají do Evropy na podezřelých lodích, tolik není. Ale máme jich tu dost. Stačí se projít po Praze a uvidíte je. Jde mi ale o něco jiného.
O co tedy?
Chci poukázat na skutečnost, na niž by měli upozorňovat cizinu naši politikové. Rok za rokem u nás roste počet Ukrajinců, Slováků, Rumunů, Vietnamců a dalších. Když ponecháme stranou Slováky, které většina Čechů (včetně mě) nepokládá za cizince, vyrovnává se český národ s touto docela masivní imigrací naprosto klidně. Nedávno mě na nákupu obsluhovaly čtyři prodavačky a všechny čtyři byly Ukrajinky. Byly velmi milé a mluvily neobyčejně dobře česky. Tak chci na příkladu ukázat, jak jsme my Češi vůči cizincům snášenliví. Je pravda, že často jde o příslušníky slovanských národů a každopádně o lidi kulturně bližší, než jsou muslimové ze střední Afriky. Ale i lidé ze vzdáleného a cizího Vietnamu jsou u nás tolerováni, protože je lidé vidí neustále pracovat a protože nenarušují naše zvyklosti.
Přestože všichni tito lidé asi nepředstavují hrozbu, měli by naši představitelé neustále při mezinárodních jednáních zdůrazňovat, že je u nás relativně velmi vysoký počet cizinců, s nímž se musíme vyrovnávat.
A teď poslední bod. Je ohrožena fyzická existence některých evropských národů, to snad všichni vědí. Nechceme-li k těm ohroženým národům patřit, musíme se bránit všemi prostředky stejně jako člověk, do jehož domu pronikl nezvaný host. A zda se ubráníme? Určitě ano, dá-li Bůh.
Vydělala Česká republika na členství v Evropské unii?Anketa
Zatím jsme vyčerpali z EU zhruba 700 miliard korun na dotacích. Zastánci členství v EU to považují za důkaz své pravdy, kritici členství poukazují na zbytečnost dotovaných projektů, které beztak musíme spolufinancovat. Zastánci EU též tvrdí, že je důležitý filozofický rozměr členství v EU a jeho význam pro demokracii u nás. Odpůrci EU argumentují, že EU nám vnucuje svou politickou agendu a naši svobodu omezuje. Jak na tyto dohady nahlížet?
Vezmu to postupně. 700 miliard korun do nynějška není tak závratná suma, abychom se kvůli ní měli zříci národní a občanské svobody. Za prvé od ní musíme odečíst to, co jsme sami do toho ďábelského systému vložili. A i kdyby pak stále zbýval náš dluh a my ho museli při opuštění Evropského svazu splatit, i tak by to za to stálo. Z vlastní zkušenosti vím, že ty peníze, zejména u takzvaných neinvestičních dotací, jsou vynakládány naprosto nesmyslně.
Nesmyslně?
Když dostanete evropskou neinvestiční dotaci, má to několik háčků. Zajímavé je, že předem je do dotace zahrnuta určitá částka, kterou poskytovateli dotace nemusíte vyúčtovávat, zatímco většina prostředků je přísně kontrolována. K čemu ta nevyúčtovatelná částka má sloužit? Je to jednoduše korupční bonus. Bruselští úředníci dobře vědí, že asi šestinu dotace použijete „podle vlastního uvážení“. O zacházení s dotací musíte pravidelně podávat hlášení, což u malých firem znamená velké administrativní zatížení, které je drahé. A komupak se ta hlášení podávají? Nikoliv úředníkům rozsáhlého speciálního aparátu našich skvělých ministerstev a jejich organizací, kteří by to už – chudáci – sami nezvládli, nýbrž soukromým byrokratickým firmám, které tu mohutnou agendu zpracovávají, a to zřejmě za slušné peníze. Navíc bývá část dotovaných činností zbytečná a jsou tak placeni poskytovatelé zbytečných konzultačních a školicích služeb. To ještě není všechno, ale už toho nechám. Zkrátka, jsou to vyhozené peníze. Určité procento z dotace musíte vynaložit na reklamu Evropského svazu. K tomu složí samolepky, cedule a vlaječky, které musíte z dotace koupit.
Filozofickým rozměrem máte zřejmě na mysli oblíbenou povídačku euroideologů, že ty fondy mají kohezní funkci, tedy že mají přispívat k soudržnosti Evropského svazu. Ve skutečnosti se ze strany příjemců jedná o pouhé pragmatické využití možnosti získat finanční prostředky a ze strany přispívajících států o pochopitelnou nechuť zbytečně obětovat část svého rozpočtu. Z eurodotací těží jedině bruselská byrokracie, pro niž je to jeden z nejúčinnějších způsobů posilování její moci. Ten, kdo správně pochopí skutečný význam a smysl dotací, musí dospět ke zcela zamítavému názoru na tuto obludnost.
Jaroslav Bašta přirovnává EU k Sovětskému svazu. Je to podle vás trefné?
Je to naprosto výstižné. Já používám označení „Evropský svaz“ již dost dlouho. Navíc mám jako češtinář rád česká slova a používám je tam, kde cizí slovo není nutné. Ve francouzštině, němčině i angličtině byl Sovětský svaz unií. Pro nás Čechy tedy může Evropská unie být svazem.
Psali jsme:
Bylo by pro nás opuštění EU katastrofou? A pokud nám bude EU vnucovat imigranty a bude pokračovat Schengen s volným pohybem osob včetně migrantů a teroristů, nebude jedinou šancí EU opustit?
Je to přesně tak. Řekněme si, co je třeba dát v této věci na obě misky vah. Lehčí je vyjmenovat to, proč by bylo dobré odejít z Evropského svazu. Od samého počátku trápí všechny obyvatele svazových států bruselská byrokracie chrlením svých nařízení, která se dotýkají všech možných a snad i nemožných oblastí života. Nejhorší je, že vedle obludné regulace každodenních činností postupně přibývá reglementace duchovní stránky lidského žití.
Co tím míníte?
Jde o školy a vzdělávání, o svobodu projevu, o pojetí spravedlnosti, když se stále více prosazuje ideologie „lidských práv“ na úkor obyčejné občanské svobody, a o křesťanskou víru, jejíž plné vyznávání je stále více omezováno a potlačováno. Zde již přechází politický systém Evropského svazu do podoby nového typu totalitarismu.
Ve druhé řadě jsou jevy spojené se ztrátou státní suverenity národních států. Ač byli občané před takovou ztrátou občas varováni (u nás tak činil prezident Klaus, v Británii paní Thatcherová), nedbali toho a propadli nadšení, že bude možno se volně pohybovat, ba i pracovat na celém území Svazu. Tato naivní euforie vyvrcholila vytvořením schengenského prostoru. Ukázalo se, že opravdu nebylo proč nad tím tak jásat. Marné tehdy bylo přesvědčovat euronaivky, že k bezvízové turistice a firemním vztahům není zapotřebí masivní struktury EU a že hranice mezi státy nejsou špatná věc.
A czexit v praxi?
I bez třetího komplexu problémů, jímž je migrace, by stálo za to uvažovat o rozpuštění toho spolku. Musíme naproti tomu vzít v úvahu, že vystoupení jednotlivého menšího státu ze Svazu by se setkalo s těžkými odvetnými opatřeními. Kdyby bylo možně opustit Evropský svaz mírovou dohodou, byly by ekonomické následky toho kroku sice nepříjemné, nikoliv však takové, aby převážily nad výhodami. Nezapomeňme, že pro Evropský svaz je naše členství důležitější a významnější než pro nás. Oni nás jen tak nepustí. Když se před padesáti lety objevila možnost, že Československo opustí tehdejší unijní strukturu, která si říkala „země socialistického tábora“ a byla formalizována jako Varšavská smlouva, okamžitě to její vojska preventivně zamezila vojenskou okupací. V dnešní době by si na nás taky rukavičky nebrali.
Co by nám udělali?
Vzhledem k odlišné historické situaci by zřejmě sáhli k naší ekonomické likvidaci. Stejně likvidační pro nás ale může být, když přistoupíme na společnou evropskou imigrační politiku, jíž se zvráceně a pokrytecky říká solidarita. Pak už se ničeho horšího nemusíme bát a můžeme odvážný krok vystoupení z Evropského svazu uskutečnit. Jestliže odoláme a nějakým zázrakem se migrační tlak alespoň ztlumí, musí se náš odchod koordinovat s dalšími státy, které míří stejně jako my k únikovému východu z EU. Nesmíme se při té akci v panice ušlapat, ale musíme zachovat kázeň a opustit tu nebezpečnou strukturu po pečlivé přípravě.
Mluvíte o státech, které míří stejně jako my k únikovému východu z EU. Je možné, že státy středovýchodní Evropy ustaví nějakou svou vlastní konfederaci? Česko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko, Chorvatsko, Slovinsko. Případně ještě Polsko či Bavorsko a Sasko…
To mám právě na mysli. Musíme si uvědomit, že jednotlivý menší národ nemá šanci prosadit se bez spolehlivých spojenců. Zrovna my s tím máme smutnou historickou zkušenost, kterou si za dva měsíce budeme připomínat. V roce 1938 se naši dědové a pradědové ocitli v situaci, v níž jsme se na nikoho nemohli spolehnout. Spojenci nestáli za nic a všechny sousedy jsme si zbytečně znepřátelili.
Dnes jsme se Slováky, Poláky, Maďary a Rakušany na jedné lodi. Spřízněnou skupinu tvoří většina balkánských států, které ovšem znevýhodňuje jejich ekonomická úroveň. A máte pravdu, že tentokrát by snad bylo možné počítat i s některými německými národy. Používám záměrně množné číslo, protože velkoněmecký nacionalismus může být v budoucnu pro střední Evropu opět nebezpečný.
K těm zemím, které jste jmenoval, rád přidávám svou milovanou Itálii, která je nám kulturně tak blízká. Od poloviny 80. let sleduji s nadějí Ligu, tehdy Ligu severu. Vzhledem k veliké početní síle a politickému významu Italů spatřuji právě v Itálii možné budoucí organizační centrum odchodu svobodomyslných národů z Evropského svazu. Po jejich vystoupení z EU stejně bude nutné vytvořit nějakou kontra-unii, která by koordinovala činnost osvobozených národních států, samozřejmě bez centrální byrokracie a při vzájemném respektu zúčastněných států. Malá poznámka na závěr. Těší mě, když nějaký europejský nafoukanec hovoří o dvourychlostní Evropě. Takového uspořádání se samozřejmě děsí ti příslušníci menších národů, kteří se doprošují přízně evropských struktur, ale pro nás by to byla šance, abychom z nižší rychlosti přeřadili na zpátečku.
Psali jsme:
PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v Koordinačním centru OF, na Ministerstvech zahraničí a kultury, kde působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.
Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím katolíkem. Je 32 let ženat a má dvě dospělé děti.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
