V sobotu jsme si připomínali „den stromů“ a připomínán byl letos skutečně velmi intenzivně, například hned několik členů vlády se nechalo vidět televizní kamerou při sázení nových stromků. „Sázet stromy“ je dnes heslo doby, které má zachránit planetu od přebytečného CO2. Jak se na tuto snahu díváte jako biolog?
Jako na zneužití lidské dobroty k potenciálně nebezpečnému konání. Což si zasluhuje vysvětlení.
Vzato planetárně – příroda není jen les. Existují celé biomy (což je odborný název pro klimaticky podmíněné krajinné typy), kde je stromů málo, rostou nařídko, mohou je nahrazovat keře nebo travobylinná vegetace. Všechny možné lesostepi, savany, stepi, polopouště. Čertovo kopýtko se skrývá v tom, že i v takových typech přírody roste specifické rostlinstvo a žijí specifičtí živočichové. Jestliže tyto krajiny změníme výsadbou stromů (třeba tak, že použijeme nějaké druhy z jiných kontinentů, schopných růst v méně příznivých podmínkách), můžeme specifickou flóru a faunu ohrozit, a dokonce i vyhubit. Pro nejbližší oblast s takovou přírodou nemusíme chodit daleko, je jí evropské Středomoří, kde mnozí z nás tráví letní dovolené. Vzdor tradovaným představám není zdevastováno odlesněním. Vždy bylo mozaikou křovin, travnatých strání a řídkých stromů, udržovanou pastvou býložravců. A vždy hostilo spoustu unikátních druhů nežijících jinde na světě, takzvaných endemitů. Dnes tamní přírodu ohrožuje úbytek pastvy, zesilovaný zalesňovacími akcemi, třeba výsadbou australských blahovičníků. Přínos pro klima je sporný, protože více stromů znamená větší riziko požárů. Zato zkáza místní přírody je nesporná.
Když se přesuneme z exotických krajů k nám, narazíme na obdobný problém. Naše zem leží v pásmu opadavých lesů mírného pásu, ale přírodovědci dávno opustili představu, že by ji v „divokém“ stavu pokrývaly hluboké stinné hvozdy. Důvody jsou dva. Jednak by zde v divokém stavu žila i spousta velkých zvířat typu zubra, pratura nebo koně, která by kompletní zapojení lesů nikdy nedovolila, jednak většina biodiverzity naší oblasti nežije v hustých lesích, ale v rozvolněné polo-lesní parkové krajině. Ne nadarmo se právě taková krajina lidem nejvíc líbí, připomíná jim totiž svět, v němž prodělali většinu své evoluce. Kulturní krajina v časech před průmyslovou revolucí byla též takovou parkovou krajinou. I k její podobě přispívala zvířata jako koně nebo skot – zdomácnělí potomci prastarých divokých forem. Nahusto rostoucí lesy se stromy v pravidelném sponu nejsou starší než osmnácté století, kdy se zrodilo moderní lesnictví jako obor, který měl reagovat na tehdejší palivovou krizi. Jednotvárné stinné lesy jsou biologicky chudé, ale i nestabilní, zejména pokud jsou složeny ze stanovištně nevhodných dřevin (typicky smrk v příliš nízkých polohách). To, že nám tyto lesy nyní, po pouhých 2–3 generacích své existence, hromadně chřadnou, není jen vina sucha a kůrovce. Příroda nás trestá za dávná chybná rozhodnutí.
Chceme-li sázet stromy, musíme vědět jaké a kam. Jde-li o znovuzalesnění nuceně vytěžených (tzv. „kalamitních“) lesů, měli bychom přestat se sebevražedným smrkařením, protože to jen založí nové kalamity. Jde-li o výsadbu mimo les, musíme být ještě opatrnější. Nové stromy patří k polním cestám, na pastviny, k rozčlenění nekonečných polí. Nepatří však na vlhké údolní loučky, nebo na výslunné květnaté stráně. To jsou totiž často poslední zbytky oné dávné parkové krajiny, díky níž byla naše země kdysi tak krásná a živá.
Nedávno jste pro web Ekolist napsal obsáhlý text o tom, že v ČR celkem nepochybně dochází k oteplování. Co jsou podle vás nejzásadnější důsledky, které to přinese?
Nekladete snadné otázky. Zatímco důkazů oteplování máme my přírodovědci spoustu (k asi nejpádnějším patří měnící se výskyt rostlinných a živočišných druhů stejně jako měnící se časování takových dějů, jako je přílet ptáků nebo kvetení rostlin), nikdo zodpovědný vám z nich nepředpoví, co bude příští rok, za 10 let nebo za 100 let. Existují jakési modely IPCC (Mezivládní panel pro klimatickou změnu), ale ty jsou citlivé na přesnost vstupních parametrů, které přesné prostě nejsou. Všechny počítají s jednoduchou závislostí „planetárního klimatu“ na množství tzv. skleníkových plynů v atmosféře – což je vstupní podmínka, která je možná správně, a možná ne. V podstatě se snaží předpovídat celoplanetární počasí na léta dopředu. Kdo zná potíže s lokální předpovědí počasí na příští týden, musí si myslet svoje.
I kdybychom modelům IPCC věřili, tak klima má spoustu zpětnovazebných mechanismů, o kterých nevíme vůbec nic. Jeden za všechny: Oteplení vinou spalování fosilních paliv zkrátí topnou sezónu – a tím sníží spotřebu fosilních paliv! Složitější a hodně diskutovaný: Na konci každé doby meziledové (v jedné teď žijeme) nastalo oslabení teplých mořských proudů, protože se příliš ohřála moře. To paradoxně ochladilo klima v severních oceánech, což mělo za následek rychlý růst ledovců a skok do doby ledové! Hodně se diskutuje o zdvižení hladin oceánů. To může nastat vinou tání polárních ledovců a může to být problém pro lidi v pobřežních oblastech. Současně však oteplení předpokládá vlhčí poměry v oblasti okolo obratníků, tedy zelenou Saharu – a příznivější podmínky v severních krajích. Vyloučeno není ani to, že skutečně končí doba meziledová. Časově by to souhlasilo. Pak by ale skleníkové plyny mohly pomoci dobu ledovou odvrátit. Nebo taky ne.
Jednoduše nevíme, co se stane. Jediné, co víme, je, že se klima bude nadále měnit, protože se mění, co je Země Zemí. Stavět ekologickou politiku na jediném scénáři (že se bude monotónně oteplovat) je nezodpovědné šarlatánství.
Zmínil jste také, že některé požadavky, které jsou dnes bojovníky za klima kladeny, dávají smysl, zatímco jiné nikoliv. Mohl byste to, prosím, stručně shrnout?
Z předchozího snad plyne, že potřebujeme taková opatření, která pomohou, nebo aspoň neuškodí, ať se bude s klimatem dít cokoli. Naopak cokoli, co při jakékoli myslitelné variantě uškodí, je špatně.
Uvědomme si, proč se změny klimatu – cosi naprosto přirozeného, klima je dynamický systém – tolik obáváme. Ne kvůli pár stupňům Celsia nahoru či dolů či kvůli delší nebo kratší zimě. Bojíme se, protože tentokrát změny nastávají na přelidněné, politicky napjaté, místy až na krev vydojené planetě. Planetě s monokulturami, průmyslovým zemědělstvím, tenčícími se zdroji nerostných surovin i pitné vody, nedostatkem volného prostoru pro rostlinstvo a živočišstvo. My nepotřebujeme bojovat s klimatem, protože to je (nejspíš) nesmysl, my potřebujeme dát do pořádku krajinu, přírodu, stav lesů, půd a vod. Pak ať si klima dělá, co chce – ani to nepocítíme.
Když budu konkrétní: Špatně jsou všechna opatření, která vyžadují nové energetické vstupy, aniž by zajistily adekvátní výnos. Tedy biopaliva, lesy větrníků, nové přehrady… ale také násilný přechod k novým technologiím, zejména když nás ty činí závislými na surovinách získávaných mimo naši kontrolu. Mám na mysli třeba elektromobilitu. Elektromobil neušetří žádnou energii (to fyzikálně nelze!), ale musí být nově vyroben, místo aby jeho uživatel ještě pár let používal vozidlo na klasický pohon. Dále, žádné opatření by nemělo vést k růstu sociální nerovnosti, dít se na úkor nejchudších. Případy od nás jsou další a další „ekologické certifikace“ (zvyšují mj. cenu bydlení), globálním příkladem byla biopalivová zlatá horečka (snížila dostupnost potravin pro lidi v nejchudších zemích). Konečně, měli bychom se vyhnout sociálněinženýrským experimentům typu omezování masa, protože ty se opět promítnou do šíleného experimentování s krajinou v měřítku kontinentů.
Pozitivní je vše, co rozrůzní naše užívání krajiny. Tedy: Pěstovat lesy složené ze stanovištně vhodných dřevin namísto monokultur. Obnovit v krajině drobné mokřady, likvidovat zbytečná odvodňovací díla, otevřít zatrubněné vodní toky, obnovit členité břehy těch ostatních. Zmenšit rozlohu zemědělských půdních bloků, rozčlenit je mezemi, biopásy, stromořadími. Diverzifikovat farmaření, vrátit se k rovnováze rostlinné a živočišné výroby, tím získat přírodní hnojiva k doplnění těch průmyslových. Hledat cesty co nejpřírodnějšího hospodaření: Obrovské rezervy vidím v pastvinářství, ale třeba i lovu a rybolovu. Diverzifikovat i ekonomicky – podporovat lokální výrobce, rodinné farmy a firmy, šetrné formy turistiky. Obdobná opatření nedělat jen ve velkém, ale i v malém – při péči o obecní zeleň, zahrady. Je mně jasné, že mnohé z uvedeného si vyžádá naprosté překopání dotační politiky, ale i přehodnocení současného dogmatu o volném obchodu. Obchodujme, ale pokud na něco patří ekologická daň, pak na dopravu potravin a krmiv napříč kontinenty, když je lze vyprodukovat lokálně.
Pokud vám ve výčtu chybí energetická politika, tak zajisté – správné je šetřit a správné je investovat do čistých zdrojů, jakým je energie jaderná. Pokud toužíte po krajinotvorbě na velké škále, tam se zastávám obnovy chybějících složek ekosystémů, konkrétně velkých býložravců a masožravců, kdekoli to jen bude možné.
Postoj některých ekonomů je, že se změnami přírody se nemá bojovat, ale máme se jim přizpůsobit. Někteří dokonce srovnávají snahy o zastavení klimatické změny s utopickým komunistickým „poručíme větru dešti“. Může podle vás člověk dokázat zvrátit tyto procesy? A může to dokázat cestami, které doporučují skupiny ekologických aktivistů?
Musím se přiznat, že rozdíl mezi „bojem“ a „přizpůsobením“ tak docela nechápu. Vše, co jsem v předchozím odstavci navrhoval, je svým způsobem přizpůsobení, ale může klima značně ovlivnit. Například návrat hnoje do polí zadrží vodu. Opětovné zazvěření dnes nevyužívaných lokalit nás zbaví obrovských ploch každoročně odumírající, oxid uhličitý a metan uvolňující organické hmoty. Ta je, globálně vzato, větším producentem CO2, než celý slavný průmysl. Současné alarmistické návrhy (přestat jíst maso, vysadit všude husté lesy, přestat cestovat, topit, svítit a žít) nepomohou vůbec ničemu.
Často slyšíme apokalyptické výrazy, jak současná generace zdevastovala svým dětem planetu. Pojďme v tom udělat jasno. Změnil se za poslední generace, tedy řekněme za posledních třicet let, stav životního prostředí k lepšímu, nebo k horšímu? A jak je na tom v dopadech na životní prostředí současná generace oproti generacím minulým, je šetrnější, nebo naopak bezohlednější?
Tak tady začnu poněkud „od Adama“, přesněji od expanze našeho druhu z rodné Afriky do všech kontinentů světa – což je historie, která začala někdy před 40 000 lety a končila evropskými objevitelskými plavbami raného novověku. Jedním z nejzásadnějších ekologických objevů poslední doby je, že první skutečná ekologická katastrofa hodná toho jména se odehrála právě tehdy. Bylo jí masové vybíjení populací velkých savců. Ti, které člověk potkal mimo Afriku, nikdy předtím neviděli „opici používající oheň a chodící po světě s velkými klacky“. Byli tudíž snadnou kořistí. Mamut, mastodont, bizon stepní, vícero druhů nosorožců, američtí pásovci velikosti nosorožce a zemní lenochodi velkosti slona – to je jen ochutnávka z nějakých 150 druhů velkých zvířat, s nimiž naši prapředkové udělali krátký proces. Nejde jen o to, že jsme si tak zničili zdroje masa. Ztráta těch zvířat naprosto přeorala dynamiku ekosystémů, cyklování živin, četnost požárů a další věci. Proti tomuto masakru byly novověké masakry – včetně známého vybíjení bizonů v Severní Americe a včetně průmyslového lovu mořských savců – vlastně jen čajíček. Pravda, naši pravěcí prapředkové měli na své dílo víc času, celá dlouhá tisíciletí.
Když uděláme velký skok dopředu, tak objev zemědělství znamenal pro mnoho živých tvorů spásu pět minut před dvanáctou. Vrátil totiž do krajiny procesy jako výpas biomasy nebo narušování půdy. Dříve je zajišťovali velcí kopytníci, nyní domácí zvířata a pluh. Potom si můžeme povídat o tlaku na půdu, postupném zmenšování lesů, vybíjení zvěře v dosud málo dotčených oblastech (např. rovníková Afrika). To vše byly procesy relativně vratné, protože lidí bylo málo, pro všechny bylo dost místa. Skutečné problémy nastávají až s populační explozí posledních 200 let. Můj tatínek měl v učebnici zeměpisu psáno, že lidí jsou 2 miliardy, nyní je jich na Zemi miliard osm. Ruku v ruce s ní šlo bohatnutí společností, další tlak na planetární zdroje. To vše vrcholilo v době technologického optimismu, ale taky závodů ve zbrojení a postkoloniálního chaosu, 50. a 60. let. Tehdy byly nadužívány skutečně nebezpečné pesticidy, tehdy se zadělalo na kyselé deště, na vytrávená severoamerická jezera, na řeky bez ryb…
Paradoxem alarmistů je, že viní současné generace – tedy generace, které přinejmenším v rozvinutých zemích celý dosud spíš devastační trend začaly otáčet. Podívejte se na počty a rozlohy chráněných území, na stav populací mnoha ohrožených druhů, například šelem a mořských savců, na znovu rostoucí rozlohy lesů v mnoha částech světa, na odsíření tepelných elektráren. Nebo třeba na to, že včera chudé země jako Čína a Indie začaly efektivně chránit přírodu, nebo že ze světa prakticky zmizely hladomory. Pokud je něco v poslední době špatně, je to pokračující populační exploze v Africe a pokračující plundrování tropických lesů všude možně. Ale obecné trendy jsou mnohem lepší, než byly před nějakými 30 lety.
Dovolím si kacířskou myšlenku, a sice, že nová vlna devastace přírody přišla až se šroubující se zemědělskou a „klimatickou“ politikou EU. Teď mám na mysli přesné předpisy o seči každé louky, o počtu zvířat na každé pastvině, a samozřejmě biopaliva a zpracování biomasy. Najednou nám neplatí přísné hygienické předpisy (protože se netýkají „technických plodin“), znovu se homogenizuje hospodaření, obnovil se tlak na půdu (které byl v 90. letech spíše nadbytek). Na těchto šílenostech je strašné, že jsou zdůvodňovány ekologií. Přitom působí právě opačně.
Nedávno jsem četl, že jakýsi holandský vynálezce přišel s objevem, jak čistit dna oceánů od nánosů plastu. Je to podle vás důkaz, že když se lidstvu nechá prostor pro „ruku trhu“ a svobodné bádání o problémech, tak dokáže najít řešení lépe než nějakým centralizovaným plánováním?
Příliš centralizované plánování ve vědě a výzkumu vede k mrhání prostředků a podvodům: Přidělené prostředky „musíte“ utratit, slíbený produkt „musíte“ dodat, i kdybyste měl zfixlovat výsledky. Naopak totální badatelská volnost vede k tomu, že vědci zkoumají bizarnosti, které zajímají jenom je, naprosto se odtrhnou od potřeb společnosti. Potřebná je rovnováha, kterou samozřejmě nejde najít, ale kterou je neustále třeba hledat.
Druhým přístupem k problémům životního prostředí je přístup „aktivistický“, který je dnes představován zejména mladou generací, vystupující ve „školních stávkách za klima“. Tam se prolíná zájem o životní prostředí s generační revoltou. Která z těchto částí podle vás převažuje, když aktivisty pozorujete?
Přiznám se, že když alarmisty sleduji, žádnou extra generační revoltu tam nevidím. Vždyť oni jdou ruku v ruce s vrcholnými politiky EU a dalších západních zemí, s velkými médii, s „celebritami“ typu naší nebohé taneční hvězdičky Nory Fridrichové… a taky s částí akademiků, které spojuje spíše chabý akademický výkon a spíše velká natěšenost na měkké, protože politicky vyfutrované, grantové prostředky. Spíš je to taková revolta v mezích zákona, jev, pro který kolega Hampl razí staronový pojem „žluťáctví“.
Spíše tam vidím své oblíbené téma – emoční nestabilitu (lidově „hysterii“), a také psychosexuální submisivitu, dotahovanou až k sebedestrukci, prozatím naštěstí jen verbální. To první patří do hájemství psychiatrie, příčina bývá v nespokojeném dětství. To druhé je samo o sobě naprosto v pořádku, ale když se to spojí s narušenou osobností, dostanete toxický koktejl. Ne náhodou jde o stejná témata, jaká lze rozklíčovat u středověkých flagelantů, dětských křížových výprav, sektářů všeho druhu.
Abych vysvětlil: Oni odmítají (jakoby ze skromnosti) celou řadu věcí, které činí lidský život tak nějak zábavnějším a které si lze spojit s primátí dominancí, hluboko zafixovanou v našich mozcích a jdoucí napříč kulturami a epochami. Lov. Proteiny bohatou stravu. Módu. Drobný každodenní luxus (jehož pěkným symbolem je pro mě plastové brčko). Nezávislou mobilitu a rychlost (tažení proti autům a létání). Připravenost servat se o místo na slunci. Namísto toho nabízejí prapodivné masochistické exhibice. Válení se ve vozovce. Autofixaci (řetězy, ritualizované věšení, obojky na krku). Depersonalizaci (všelijaké taneční exhibice v maskách). Autokastraci, protože co jiného jsou řeči o odmítání přivést na svět děti?
Není asi náhoda, že mladí sportovci, vyznavači outdoor aktivit a lidé skutečně žijící s přírodou (rybáři, lovci, lesníci, zoologové, geologové…) s nimi moc nejdou. Taky nebude náhoda, že je mezi nimi nápadná převaha dívek.
Pokud tam je generační revolta, je to revolta proti těm, kdo ochranu přírody, krajiny či planety posledních cca 50 let táhli. Je to sociologicky pochopitelné – tradiční ochranář a klima-alarmista si konkurují o stejné zdroje – ale strašlivě smutné. Oni tu energii mají, tu energie by šlo napřáhnout k dalšímu ozdravění přírody, krajiny, světa, v němž žijeme. Ale napřahují ji naprosto chybným směrem. Řekl bych, že celá ta údajná revolta je podněcována zlovolnými politiky a cynickými korporacemi, aby mladé lidi odlákala od skutečných problémů a jejich řešení. Jsou zneužívaní, a nechtějí si to přiznat.
Fotogalerie: - Ekoaktivisté vs. policie
Aktivisté říkají, že chtějí upozorňovat na problém a dát prostor vědcům, aby něco vymysleli. Z vaší zkušenosti biologa – mohou vědci takto na objednávku „splnit zadání“ a přijít rychle s nějakým smysluplným řešením, jak studenti požadují?
Těch smysluplných řešení jsem právě popsal 4 stránky formátu A4.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
