Události posledních tří let zásadně proměnily vztah výrazné části české společnosti k Rusku. Nejsem pamětník, ale z toho, co vím, mám dojem, že tak negativní vůči celému národu nebyl ani v časech normalizace, kdy přes odpor k sovětské politické reprezentaci byla ctěna ruská kultura, sport. Nyní značná část společnosti akceptuje kolektivní vinu. Překvapilo vás, jak negativně se tento vztah po začátku války na Ukrajině v podstatné a viditelné části české společnosti vyvinul?
V podstatě nikoliv. Jedná se o vyvrcholení procesu, který tu probíhal už víc než pětatřicet let. Odpor k Rusům, Rusku a všemu ruskému se stal jedním z hlavních společenských stereotypů, s nimiž žila polistopadová česká společnost. Nepřinášela si jej pouze z dob normalizace, ale speciálně si ho pěstovala jako jeden ze zdrojů svého potvrzení, že patříme na Západ – a proto jsme proti Rusku. Významná část naší politické scény, médií i veřejných elit tento stereotyp podporovala, pracovala s ním a podněcovala ho, takže být protiruským se stalo součástí „dobrého vychování“ a společenským trendem.
Krize a následná válka na Ukrajině pouze umožnila, aby se tento předsudek zcela beztrestně rozvinul do svých nejohavnějších podob. To, co můžeme ve veřejném prostoru slyšet nebo co se můžeme dočíst ohledně Rusů, by v případě jiného národa bylo již zřejmě trestným činem. I samotná mohutná veřejná podpora Ukrajině a Ukrajincům vychází z této pěstované, kultivované a podporované nenávisti – Ukrajinci nejsou zajímaví pro svoji kulturu či jiné hodnoty, ale proto, že bojují proti Rusům. Pokud by proti Rusům bojovat přestali, zájem o ně by prudce poklesl.
Někteří podotýkají, že Česko se v tomto vymyká nejen v rámci EU, ale i v rámci regionu, který přitom naši historickou zkušenost do značné míry sdílel. Čím si tuto rozdílnou míru rusofobie vysvětlujete?
Nemyslím, že se české prostředí úplně vymyká – nenávist vůči všemu ruskému je poměrně rozšířená v Polsku a v Pobaltí. V českém případě je výjimečná jiná věc: Polsko a Pobaltí mají dlouhodobou bezprostřední zkušenost s přímou ruskou nadvládou od 18. století a s ruským prostředím se obě oblasti potýkaly od 16. století – odtud vycházejí jejich protiruské postoje, které mohou být oprávněně i neoprávněně přepjaté či nespravedlivě nenávistné, mají však za sebou určitou historickou zkušenost.
Máte důvěru ve velení Armády České republiky?Anketa
Česká rusofobie takovou bezprostřední zkušenost nemá, naše zkušenost s ruským/sovětským prostředím je velmi krátká a slabá: čtyřicet let jsme byli satelitem Sovětského svazu a dvacet let u nás byla okupační vojska, která nakonec sama od nás odešla. To je pochopitelně důvod pro rusofobii třeba u jedné nebo u dvou generací, ale nikoliv pro nějakou komplexní a systematickou nenávist, která hraničí s rasismem a je po desetiletí pěstovaná. Myslím, že u nás se jedná především o jistý lék na komplex méněcennosti – cítíme se lepší než „ti na východě“, dáváme na odiv svoji civilizační nadřazenost a nenávistí vůči Rusku se identifikujeme se Západem, který pro značnou část společnosti stále představuje následováníhodný vzor a jediný prostor, v němž bychom měli být ukotveni, ať už to stojí, co chce.
Takový lokajský komplex – směs podlézavosti a pohrdání. A pochopitelně i strach. Rusko pro většinu obyvatelstva, které s ním nemá bezprostřední zkušenost, představuje temnou hrozbu, která po nás lační a chce nám vzít vše dobré, co máme a čím žijeme. Je to vlastně takový temný, podsvětní, démonický nepřítel, který představuje to nejhorší, co si člověk může představit: bídu, válku, tyranství, primitivnost apod. A toho se bojí každý, stačí, když takové hrozby ztotožníte s nějakou konkrétní zemí (a to mediálně není vůbec těžké), a společenský stereotyp je na světě.
Fotogalerie: - Hořící Putin
Tento negativní postoj k Rusku dnes vychází především z velmi zjednodušujících hodnocení typu „jednou už tu byli, tak mohou přijít znova“, případně spíše z bonmotů, jako je Havlíčkovo „nazývají vše ruské slovanským, aby pak mohli vše slovanské nazývat ruským“. Jak reálné jsou podle vás dnes obavy z ruských mocenských ambicí ve středoevropském regionu?
Nedokážu říci, co se honí hlavou příslušníkům ruské politické a silové elity, ale troufám si vyslovit názor, že Rusko nemá zájem zmocnit se nás ani jiných zemí ve střední Evropě. Dokonce se domnívám, že Rusové nemají momentálně zájem o žádné území, mají ho dost a jejich hlavním problémem je udržet ruskou populaci alespoň tak početnou, aby mohla kontrolovat a zalidnit samotné Rusko, nikoliv se šířit někam dál. Skutečnost, že anektovali Krym, připojili část východní Ukrajiny nebo maličké autonomní republiky na Kavkaze, je spíše dána momentálními okolnostmi než snahou expandovat.
Tedy jinými slovy: kdyby nedošlo ke kyjevskému převratu v roce 2014, nebyl by nikdy připojen Krym, kdyby Ukrajina dodržovala minské dohody, nebyly by anektovány její východní oblasti, a kdyby Michail Saakašvili nedal pokyn k nočnímu bombardování Cchinvali v srpnu 2008, neobsadilo by Rusko Abcházii a Jižní Osetii. Domnívám se, že ruská politická elita chce, aby Rusko bylo plně suverénní velmocí na světové scéně, a proto si bude i ostrými lokty prosazovat své zájmy, ale nemá žádné expanzivní ambice vůči střední Evropě.
Rusko a Ukrajina, dvě sousední země s velmi intenzivními vazbami, spolu poslední tři roky vedou velmi krutou válku. Jak se mohou vyvíjet vztahy mezi lidmi obou těchto národů v budoucnu? A jak to může poznamenat vývoj v regionu?
To je velká neznámá. Celá ta situace je velkou tragédií, kdy proti sobě bojují státy, jejichž národy mají k sobě nesmírně blízko. Zatím je velmi těžko říci, zda převáží nenávist, která bude vycházet z počtu mrtvých na bojištích i v zázemí, nebo se prosadí vzájemná blízkost, která překoná i toto děsivé trauma. Záleží na tom, jak se k sobě budou chovat obě země po skončení války a jak tuto válku chápe většina obyvatelstva ve svých zemích. Zda ji považuje za cynickou politickou hru, která nemá nic společného s obyčejnými Rusy a Ukrajinci, nebo za boj dvou národů, které zápasí mezi sebou, protože vedle sebe nedokážou žít v míru a partnerství.
Chcete, aby STAČILO! a SOCDEM postavili společnou kandidátku?Anketa
Myslím si, že na ruské straně není nějaká zvláštní nenávist vůči Ukrajincům. Budoucnost bude záviset na ukrajinském postoji – zda ve společnosti převládne nenávist vůči Rusům jako národu a Rusku jako zemi, nebo zda vina padne v očích Ukrajinců především na politické elity, případně na šovinistické skupiny, které nenávist vůči Rusům rozvíjejí systematicky a v děsivé šíři a které jsou nepochybně jedním z viníků ukrajinské krize, občanské války na východě země a následné rusko-ukrajinské války.
Jistí si můžeme být asi jen tím, že pokud bude Ukrajina i po válce pod politickým vlivem západních mocenských center, bude v ní propagována nesmiřitelná nenávist vůči všemu ruskému – neboť právě to bylo pravděpodobně cílem západního působení v této zemi: vytvořit Rusku nesmiřitelného nepřítele v jeho bezprostředním sousedství.
Pokud jde o Ukrajinu, ozývaly se v posledních letech i hlasy, že bychom v rámci její podpory neměli příliš zmiňovat negativní stránky tamní státnosti, jako je korupce, vliv regionálních mafií nebo poněkud svérázné pojetí parlamentní kultury. Případně se říká, že Ukrajina v řešení těchto problémů postupuje. Jak to je podle vás, stává se Ukrajina v posledních letech „civilizovanější“?
Domnívám se, že tomu tak bohužel není, a nemám dojem, že by se o to vůbec někdo snažil. Hlavním problémem Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu nebylo Rusko, ale právě vytvoření mafiánsko-oligarchického systému, který privatizoval celou zemi do jakýchsi „údělných knížectví“, obohatil mafiánské bosse a oligarchy, ale uvrhl do bídy zemi, která díky svému potenciálu mohla být jednou z nejblahobytnějších v Evropě.
Ukrajinský parlament:
Na rozdíl od Ruska se nenašel žádný autoritativní vůdce, který by za podpory silových složek zkrotil „údělná knížata“, takže ukrajinský stát se spíše potácel na hraně funkční existence. Na tom se podle mého příliš nezměnilo – pouze se vyměnili dominantní hráči a hlavně do ukrajinského politického a hospodářského prostoru vstoupili západní zájemci, kteří se budou chtít také zmocnit nějaké kořisti, což se zřejmě už děje. Spojení se Západem Ukrajině podle mého soudu nepřinese žádné zlepšení, spíše naopak. Zatím to bohužel vypadá, že před Ukrajinou a před Ukrajinci je poměrně temná budoucnost, a to bez ohledu na to, jak dopadne válka s Ruskem.
Fotogalerie: - Konference o Ukrajině
Ano, nelze přehlédnout výrazné „hlasování nohama“ již mnoho let před začátkem války, kdy zemi opustilo prý snad až patnáct milionů lidí z více než 50 milionů obyvatel v roce 1991. Také ekonomické ukazatele byly dost depresivní, v podstatě nejhorší v Evropě, ještě horší než sousední Lukašenkovo Bělorusko. Válka samozřejmě vybudila vlasteneckou hrdost, ale přece jen: mají lidé, kteří uprchli před válkou, vůbec nějaké důvody, proč se vracet?
Jak už jsem řekl – budoucnost Ukrajiny není podle všeho dobrá. Myslím si, že většina lidí, kteří využili možnosti odejít, ať kvůli válce nebo z jiných důvodů, se tam už nevrátí. Demografická situace je katastrofální i ve srovnání s jinými státy střední a východní Evropy – a to je už co říci. Je to veliká škoda a hlavně je tu nebezpečí nenapravitelné národní katastrofy.
Viktor Orbán nedávno vyvolal rozruch poznámkou, že k Ukrajině se vlastně neví, kde ta země začíná a končí. Teď nechme stranou otázku východní hranice, o kterou se bojuje, a pojďme se bavit o „začátku a konci“ v tom smyslu, jak jsou na tom jednotlivé regiony z hlediska loajality ke kyjevské vládě. Vnímají se všude lidé primárně jako Ukrajinci, nebo někde cítí větší pouto a loajalitu ke svému regionu?
Máte důvěru v generála Michala Koudelku?Anketa
Tady je totiž problém vycházející z dějin Ukrajiny. Vzhledem k tomu, že až do 20. století neexistovala ukrajinská státnost, neexistovalo ani tradičně vymezené ukrajinské území. Ukrajina je složena z celé řady regionů, které měly často velmi odlišnou historii. Zároveň vazba na Ukrajinu byla během 20. století oslabena skutečností, že byla součástí Sovětského svazu, takže část obyvatel se identifikovala spíše s ním.
Asi můžeme říci, že základem ukrajinské identity je vnitrozemská pravobřežní oblast sahající od středního Dněpru až po Bug – tedy po historickou Halič a Volyň. Ovšem bez Podkarpatí, které až do roku 1945 nemělo s Ukrajinou nic společného a kde se střetává ukrajinská identita s rusínskou.
Fotogalerie: - Předvolební Užhorod
Když se koukám na mapu velké a různorodé Ukrajiny, napadá mě, zda v minulosti nemohla být řešením jejích dezintegračních tendencí třeba nějaká forma federace, která by dala Donbasu, třeba ještě Krymu, ale také Podkarpatí nebo Haliči na západě vlastní státnost. Uvažovalo se v Kyjevě někdy během samostatné historie Ukrajiny o tomto státoprávním řešení?
Nevím o tom. Ukrajina se vždy profilovala jako unitární stát s tím, že jistou autonomii měl Krym, ovšem i tu se snažila kyjevská vláda od roku 1995 postupně omezovat. Právě proto, že ukrajinská státní tradice byla tak krátká a ukrajinské území bylo složeno z různorodých oblastí, vypadalo centralistické řešení jako jediná cesta k vytvoření nějaké jednotné ukrajinské identity, která by se týkala západu země stejně jako východu. K tomu ovšem nedošlo: část východu a Krym tíhly přirozeně k Rusku, na západě se zase rodila pod vlivem navrátilců z emigrace šovinistická radikální hnutí, která ukrajinství povyšovala na ideologii, v níž je povinná nenávist vůči Rusům, Polákům a Židům. Navíc slabost ukrajinského státu vytvoření společné a jednotné identity příliš nepomáhala.
Pokud hovoříme o západoukrajinských regionech, občas se mluví o tom, že by o ně za určitých okolností mohlo mít zájem Polsko. Jak moc hypotetické jsou podle vás polské sny o expanzi směrem ke Lvovu, Volyni, případně až ke „druhému moři“, o kterém v polských nacionalistických kruzích občas padne zasněná zmínka?
Tyto plány možná v polském prostředí mohou někoho napadnout, ale bylo by to velmi nerozumné. Pokud by Polsko anektovalo nějaká západní území, odpovědí by byla zarytá nenávist přinejmenším části místního ukrajinského obyvatelstva – a to by přineslo Polsku více problémů než prospěchu. Takové expanzivní snahy měly smysl ještě po první světové válce, kdy v této oblasti žily miliony Poláků, ovšem dnes po etnických čistkách a výměnách kolem roku 1945 zbyly z místní polské menšiny žalostné zbytky.
Jinou věcí je snaha Polska vytvořit jakýsi „jagellonský“ projekt, který by zahrnul Polsko, Ukrajinu, země Pobaltí a případně Gruzii do jakéhosi spojeneckého bloku, který by byl hrází proti Rusku. Takové plány měl již Piłsudski, nicméně ztroskotaly. Domnívám se, že i dnes by takový projekt „Trojmoří“ nebyl příliš úspěšný. Myslím, že pro Polsko je dnes vhodnější diplomacie, která bývá nazývána „piastovská“, tedy zaměření na spolupráci ve střední Evropě a obezřetnost vůči prosazování německé hegemonie v tomto prostoru.
Volyňský masakr a události z druhé světové války celkově jsou dodnes velmi problematickým bodem ve vztazích Polska a Ukrajiny. Jak moc velký problém tyto historické křivdy představují?
Zdá se, že stále dost velký. Pro Poláky je tato děsivě krvavá událost záležitostí dosud neuzavřenou a chování části ukrajinské elity ohledně připomínek masakru – třeba na západě Ukrajiny – někdy vyvolává velké pobouření. Otřesnou zkušenost v tomto směru například popsal jeden z polských prezidentských kandidátů v nedávných volbách, Sławomir Mentzen – a určitá část polských médií i polské společnosti na to bouřlivě reagovala.
Glorifikace viníků volyňského masakru a vůbec příslušníků Ukrajinské povstalecké armády či Banderova křídla Organizace ukrajinských nacionalistů na současné Ukrajině značně snižuje podporu polské společnosti Ukrajincům během rusko-ukrajinské války.
Čtyřicetimilionové Polsko podle některých už nyní má nejsilnější armádu v Evropské unii. Navíc zaznamenává velmi dynamický hospodářský růst a velký civilizační skok. Jaké ambice můžeme očekávat od Polska, pokud se stane plnohodnotnou regionální velmocí?
To je velká otázka. Domnívám se, že pokud by Polsko chtělo překročit rámec středoevropské spolupráce a vystupovat jako hegemon, a používat k tomu dokonce svoji armádu, dopustí se fatální chyby a přivolá katastrofu na sebe i na své okolí. Kooperace středoevropských států bez snahy ovládat jeden druhého je totiž naprosto nezbytná proto, aby zdejší státy a národy vůbec přežily – jejich vzájemné hádky o to, co komu patří a kdo je důležitější, vždy vedou k tomu, že z nich těží nějaká vnější velmoc, ať už je na jakékoliv světové straně, neboť ve střední Evropě se vůči zdejším státům vždy používala taktika „rozděl a panuj“.
Nicméně současné polské ambice jsou limitovány závislostí místní politické elity na západních velmocích: zatímco Občanská platforma Donalda Tuska působí trochu jako agentura německých zájmů, Právo a spravedlnost následuje zájmy americké administrativy. V takovém rozložení sil má polský stát spíše problém udržet si vlastní suverenitu – stejně jako ostatní středoevropské státy – než si budovat nějaké velmocenské postavení.
Publicistka a někdejší europarlamentní asistentka Lucie Sulovská v minulých dnech čelila kritice nejen kvůli své cestě za soukromým účelem do Ruska, ale i za to, že provozuje o Rusku podcast Kaviárové tousty, ve kterém představuje osobnosti ruské politické scény a jejich názory, což je podle některých propagace „nepřítele“. Zajímalo by mě, zda jako badatel v oboru slavistiky máte podobné zkušenosti, že na vás někteří lidé koukají v posledních třech letech podezíravě jen proto, že se akademicky věnujete Rusku, sledujete tamní dění a zabýváte se analyticky názory a pohledy tamních politiků?
Věříte, že příčinou (jednou z příčin) výpadku elektřiny byly obnovitelné zdroje?Anketa
Co se týče podezíravosti: není to otázka posledních tří let. Rusistika, příp. slavistika jsou pro mnohé podivnými či podezřelými vědami po celé polistopadové období – a podle toho vypadá i stav těchto oborů u nás. Setkal jsem se i s tím, že pohrdání slavistikou vedlo k jejímu zpochybňování jako plnohodnotného vědeckého oboru – takový přístup nakonec vede k tomu, že se pak slavistická pracoviště ruší, všelijak spojují, slévají a nakonec zanikají. Výsledkem je, že se o slavistice mezi běžným obyvatelstvem nic neví a nejednou jsem musel vysvětlovat, čím se vlastně zabývám a co je obsahem toho podivného slova, které zní jako označení fotbalových fanoušků.
Tato ignorance a podezíravé opovržení pak řadu rusistů a slavistů vedly k tomu, že se ve snaze udržet přinejmenším v akademickém a intelektuálním prostředí ve „slušné společnosti“ začali stylizovat do těch, kteří vůči Rusku (případně vůči Balkánu, slovanství apod.) zastávají ty „správné“ společenské a politické postoje, nenávidí Putina, milují ruskou opozici, studují Rusko jako svého nepřítele, protestují proti potlačování lidských práv, zajímají se jen o jakési undergroundové bizarnosti v ruské kultuře atd.
Je pak pozoruhodné vidět např. rusisty, kteří nenávidí Rusy a Rusko, či balkanisty, kteří demonstrativně pohrdají Balkánem, či polonisty, kteří zdvihají oči v sloup nad polským katolicismem. Ale některým tato strategie vyšla a dnes jsou považováni za ty tzv. experty, které má rádo akademické prostředí i média. V nich však opět musejí opakovat „správné“ postoje a názory – to je daň za společenskou přijatelnost.
Doc. Mgr. Michal Téra, Ph.D. (1976)
Historik a slavista, zaměřující se badatelsky na kulturní, sociální a politické dějiny slovanských národů. Je autorem a spoluautorem několika historických monografií a překladatelem z ruštiny a polštiny. V roce 2022 vyvolala rozruch jeho kniha Zapomenutý ostrov: Západ, Rusko, střední Evropa a otázka naší identity, kterou hájil před ostrou kritikou v pořadu Historie.cs.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Vládne dnes v Česku rusofobie?
autor: Jakub Vosáhlo
