Události posledních tří let zásadně proměnily vztah výrazné části české společnosti k Rusku. Nejsem pamětník, ale z toho, co vím, mám dojem, že tak negativní vůči celému národu nebyl ani v časech normalizace, kdy přes odpor k sovětské politické reprezentaci byla ctěna ruská kultura, sport. Nyní značná část společnosti akceptuje kolektivní vinu. Překvapilo vás, jak negativně se tento vztah po začátku války na Ukrajině v podstatné a viditelné části české společnosti vyvinul?

V podstatě nikoliv. Jedná se o vyvrcholení procesu, který tu probíhal už víc než pětatřicet let. Odpor k Rusům, Rusku a všemu ruskému se stal jedním z hlavních společenských stereotypů, s nimiž žila polistopadová česká společnost. Nepřinášela si jej pouze z dob normalizace, ale speciálně si ho pěstovala jako jeden ze zdrojů svého potvrzení, že patříme na Západ – a proto jsme proti Rusku. Významná část naší politické scény, médií i veřejných elit tento stereotyp podporovala, pracovala s ním a podněcovala ho, takže být protiruským se stalo součástí „dobrého vychování“ a společenským trendem.

Krize a následná válka na Ukrajině pouze umožnila, aby se tento předsudek zcela beztrestně rozvinul do svých nejohavnějších podob. To, co můžeme ve veřejném prostoru slyšet nebo co se můžeme dočíst ohledně Rusů, by v případě jiného národa bylo již zřejmě trestným činem. I samotná mohutná veřejná podpora Ukrajině a Ukrajincům vychází z této pěstované, kultivované a podporované nenávisti – Ukrajinci nejsou zajímaví pro svoji kulturu či jiné hodnoty, ale proto, že bojují proti Rusům. Pokud by proti Rusům bojovat přestali, zájem o ně by prudce poklesl.

Někteří podotýkají, že Česko se v tomto vymyká nejen v rámci EU, ale i v rámci regionu, který přitom naši historickou zkušenost do značné míry sdílel. Čím si tuto rozdílnou míru rusofobie vysvětlujete?