Vydáváte mimo jiné i knihy o Rusku, které nejsou až tak kritické k režimu Vladimira Putina, jak je všeobecná praxe. Ještě na vás nikdo neukázal prstem jako na agenta Kremlu, což je také oblíbenou praxí?
Až tak moc knih o Rusku jsem nevydal, ale několik ano. A ještě mě nikdo za agenta v žoldu Ruské federace neoznačil. Celá ta tuzemská rusofobie zavání podle mě jakousi neosvazáckou hysterií. Je to nesmyslné.
Nedávno jste vydal knihu komparativní historičky Veroniky Salminen Máme se bát Ruska? Dramata a osudy největší země světa. A máme se bát Ruska?
Rád bych podotkl, že výdaje zemí Severoatlantické aliance představují až sedmdesát procent celosvětových nákladů na zbrojení. Výdaje Ruska jsou v tomto kontextu skoro zanedbatelné. Už jen toto srovnání naznačuje, že obavy z Ruska jsou, řekněme, dosti specifické. Porovnejme třeba i počet obyvatel zemí NATO s populací Ruska. To také příliš nelze srovnávat. Tak proč se Ruska bát?
Ano, Ruskem se stále straší. Kdyby ale ten strach byl reálný, tak většina zemí NATO ve výdajích na obranu přitlačí. Stát, který má z někoho reálnou hrůzu, zbrojí tak, až se sklady zelenají.
Psali jsme:
Jak nosná je vaše spolupráce s Veronikou Salminen, která dnes žije ve Finsku?
V nakladatelství Daranus vyšla i její první kniha Putin – nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, která měla úspěch, takže lze naši spolupráci považovat za velmi dobrou.
Také jste vydal dvě knihy bývalého náčelníka Vojenské zpravodajské služby ČR, generála Andora Šándora…
Šándor prý dost kritizoval čistky ve vojenském zpravodajství po roce 1989. Nevidí geopolitiku až moc pohledem zpravodajce z minulého režimu?
Nechci, aby byl Šándor v souvislosti s minulým režimem nějak očerňován. Nikomu neublížil, choval se normálně. Byl pracovníkem tajné služby a předtím profesionálním vojákem u bojových jednotek, u karlovarské motostřelecké divize. Jeho pohled na světovou geopolitiku je velmi přínosný. Mám tu čest patřit k lidem, kterým důvěřuje.
Přijel jsem k vám z Řeporyjí, kde máme slavného starostu Pavla Novotného. Jak ho vnímáte?
Váš starosta ví, jak se zviditelnit.
Budeme tam mít pomník vlasovcům. Bude to dobrá vizitka?
Pomník vlasovcům je totální nesmysl. To je stejné, jako kdyby chtěl někdo stavět pomník Legii svatého Jiří, což byli britští esesáci. Většinou šlo o Kelty – Iry a Skoty. Angličanů v ní bylo pomálu.
Jiná věc je, že vlasovci skutečně sehráli určitou pozitivní roli v období Pražského povstání v květnu 1945. Ovšem hráli zmíněnou úlohu proto, aby měli alespoň nějaké kladné body, než uprchnou k Američanům. Byli to zrádci země, která hrála výraznou úlohu v protihitlerovské koalici. A ať máme Sovětský svaz rádi či neradi, ať odmítáme Josifa Stalina, tak role SSSR ve válce s Němci byla nepominutelná. Němci za války vyslali do boje přes 700 divizí a zhruba pět set jich bylo poraženo na východní frontě.
Také se ale bojím o osud našich legionářských pomníků v Rusku, až bude ten pomník vlasovcům postaven. Mohla by z toho být pomníková válka, což si ale řeporyjský starosta neuvědomuje.
Psali jsme:
V knize Rudý kříž popsal novinář Saša Filipenko mimo jiné strach ruských žen, jejichž muži se dostali za druhé světové války do německého zajetí, že se stanou nepřáteli Sovětského svazu a skončí v gulagu, jako tam pak skončili zajatci, kteří se po válce dostali domů...
Za druhé světové války to byl veliký malér. Sovětských vojáků se dostalo do zajetí kolem pěti milionů, což je obrovské číslo. Asi tři miliony jich německé zajetí kvůli strašným podmínkám nepřežily. V nejkrutějších mrazech třeba polévali svlečené sovětské důstojníky vodou, až tam zůstaly pouze komolé ledové útvary s umrzlými muži uvnitř ledu.
Malér byl v tom, že zajatci, kteří se nakonec dostali ven, byli zprvu uvítáni, ale později dostali pět až deset let v gulazích na Sibiři, protože se vzdali. Byla to prasárna. Ano, chování k osvobozeným zajatcům, kteří přežili válku, bylo jednou z nejtemnějších skvrn na tváři stalinistického režimu, který ovšem válku vyhrál. Je v tom třeba spatřovat dialektiku. I zavrženíhodný režim může sehrát v dějinách pozitivní úlohu.
Jak jste přijal pohrůžky ruského ministerstva zahraničí a ministra Sergeje Lavrova, že vyhlášení 21. srpna jako státního svátku Dne památky obětí invaze v roce 1968 by mohlo nevratně narušit česko-ruské vztahy?
Srpen 1968 bude vždycky v česko-ruských vztazích poměrně horká věc. Žádná velmoc, za kterou se Rusko považuje, a jíž vzhledem ke své jaderné síle je, nevidí ráda, že by měla mít na své historii nějakou odpornou skvrnu. Nicméně to odpudivá skvrna je, ať už se to týká Maďarů v roce 1956 anebo Čechoslováků v roce 1968. Domnívat se ale, že se nám podaří dostat Rusy do situace, když to řeknu hodně barvitě, že si kleknou na kolena a budou se omlouvat za to, jaké byli svině, je naivní. To se nám nepodaří.
Zrovna tak si nemyslím, že se podaří Mexičanům prosadit, aby je Američané odprosili za excesy, které se staly v období Pershingovy expedice do Mexika v roce 1916.
Ostatně v USA budou letos volit prezidenta. Zvolí Američané i přes jeho excesy Donalda Trumpa?
Pokud nedojde k nějakému neočekávanému zvratu, tak bude prezidentem opět Donald Trump.
Myslíte si, že mu rozkaz k zabití íránského generála Kásima Sulejmáního v očích americké veřejnosti spíše uškodí, anebo naopak získá politické body?
Nedovolím si to odhadnout, protože je poměrně brzo po té události. Jistěže to nebyla věc v souladu s mezinárodním právem, ale kolik událostí, které se staly v oblasti mezi Středozemním mořem a perskými hranicemi, bylo v posledních letech plně v souladu s mezinárodním právem?
Neskrývá se pod pojmem mezinárodní právo jen právo silnějšího?
Nemůže, protože jde o právo. Právo silnějšího v právních konstrukcích nefunguje. Přiznejme si ale, že často funguje v reálu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
