Co říkáte vyjádření prezidenta Miloše Zemana, že demonstrace na Národní třídě nebyla krvavá? Podle něj to byla demonstrace jako každá jiná a revoluci spustila nepravdivá informace o smrti studenta Martina Šmída.
Je to nesmyslné, na to ani nejde odpovědět. Já měl na Národní třídě syna, tenkrát studoval medicínu, a když přišel pěšky z Národní domů na Vinohrady, ještě měl na ruce obtisknutou nějakou přezku nebo knoflík od nějakého souseda, jak je tam policajti presovali dohromady. Nechme Zemana, vždyť je to hloupé, o tom nemá vůbec smysl se bavit.
Od demonstrace na Národní třídě 17. listopadu, která změnila život lidem v tehdejším Československu, uplynulo čtvrtstoletí, splnila se vaše tehdejší očekávání?
Všechno, co jsem očekával, se plně splnilo. Počínaje tím, že proběhla transformace ekonomiky, že jsme udělali privatizaci, že jsme v Evropské unii, že máme svobodu včetně svobody pohybu, takže můžeme cestovat do celého světa, to všechno se splnilo. I poslední makroekonomická data u nás ukazují na dobrý, nadějný vývoj. Z mých osobních cílů, které jsem si dal, se mi podařilo splnit všechny: Že jsem mohl začít dělat malou privatizaci (první etapa procesu privatizace, prodej maloobchodu a služeb – pozn. red.), že jsem navrhl zákon o restitucích, který byl přijat a restituce byly zahájeny, potom se mi podařilo vymyslet způsob, jak restituce udělat, aniž by se dotkly státního rozpočtu, vymyslel jsem Restituční investiční fond, pak Nadační investiční fond, který rozhýbal sektor nadací, podařilo se mi udělat Komisi pro cenné papíry. A pak samozřejmě velké privatizační akce, kterých jsou tisíce, nejznámější z nich je Škoda Mladá Boleslav, ale jejich počty jdou do tisícovky. Také jsem přispěl k tomu, že byl postaven a spuštěn ropovod Ingolstadt Kralupy, to je přípojka na západoevropský ropovod do Kralup, díky tomu jsme se dostali ze závislosti na dodávkách ruské ropy, což je výborné. A v této souvislosti je třeba pochválit tehdejší bavorskou vládu, která byla velmi vstřícná. Prohlásila to za stavbu ve státním zájmu, ačkoli oni na tom státní zájem neměli, ale přispělo to k tomu, že nebylo třeba vyjednávat s každým sedlákem, kterému šla roura přes pole. Museli to strpět, a díky tomu stavba šla obrovsky rychle. A to mě také těší.
Když to srovnáme s pozdějšími stavbami, třeba tunelem Blanka v Praze, tak to šlo opravdu neuvěřitelně rychle.
Já jsem tehdy vyjednával s bavorskou vládou a ti byli neuvěřitelně přátelští a vstřícní. To je třeba opakovat a nezapomenout na to. Pak byly další věci, které se mi podařily. V době, kdy se rozpadlo Československo, se zrovna vydávaly akcie z první vlny privatizace. A tady se zvedla taková hloupá nacionalistická vlna, že by se neměly dávat Slovákům, že už jsou to cizinci. Já jsem tehdy bojoval jako lev, dlouhou dobu jsem byl sám, ale nakonec se to podařilo a akcie se Slovákům v pořádku vydaly, jak náleží. Nebýt toho, Česká republika by vlastně začala znárodněním majetku cizinců, což by byla nesmazatelná ostuda a navždy by to byla skvrna na vztazích Čechů a Slováků.
Vy jste tehdy vybojoval spoustu bitev, vzpomínám si třeba na restituční zákony, tedy přesněji zákony o zmírnění následků některých majetkových křivd, s kterými mnozí nesouhlasili. Jak se vám je povedlo prosadit i proti vůli Václava Klause?
Restituční zákon byla moje osobní iniciativa. V červenci roku 1990, asi deset, dvanáct dní potom, kdy jsem se stal ministrem pro privatizaci, jsme první restituční zákon ještě s mým náměstkem, vynikajícím právníkem Muroněm (Jaroslav Muroň – náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho privatizaci – pozn. red.) sepisovali a současně jsme spolu dělali zákon o malé privatizaci. To bylo takříkajíc jedním vrzem. V zákoně o malé privatizaci už byl blokovaný ten další majetek, který později byl restituován podle zákona číslo 87 (zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, který stanovil podmínky uplatnění nároku na vrácení majetku). Jsem rád, že už tehdy jsme na to důsledně mysleli, že byl blokován další majetek, na který zákon ještě neexistoval. Bylo to výborné, na restituční zákony jsem nejvíc pyšný.
Vrácení majetku původním vlastníkům byl vlastně nejspravedlivější způsob privatizace, že?
Přesně tak, to byl způsob spravedlivý, rychlý a po všech stránkách správný.
Hodně se mluví o tom, jaký kdo měl podíl na kupónové privatizaci. Třeba tehdejší poradce Václava Klause Dušan Tříska v nedávno odvysílaném televizním pořadu o premiérech prohlásil o počátcích ekonomické transformace, že jste Václavu Klausovi předkládali návrhy na způsob privatizace, on je nejdřív zavrhl, ale pak si to promyslel a přijal to za své. Tříska tvrdil, že Klaus nikdy neměl vlastní nápad, že vždycky to byl kompilát nápadů těch ostatních. Je to pravda?
To bychom tady museli rozebírat Klause. Tříska měl na mysli konkrétně kupónovou privatizaci, když jsme s tím nápadem za Klausem přišli, oba jsme byli jeho poradci, tak nás s tím nápadem málem vyhodil, co je to za blbost. Pak mu najednou došlo, že to je dobré, a přijal to. To je jedna epizoda., ale to bychom museli mluvit jen o Václavu Klausovi, a to se mi moc nechce.
Psali jsme:
To chápu, zvlášť když Václav Klaus reagoval na vaši kritiku v osobní rovině. Prohlásil, že jste byl zhrzený, protože vás jako premiér nejmenoval ministrem. Je to pravda?
Má pravdu v tom, že jsem tenkrát počítal s tím, že budu pokračovat v jeho vládě, ale něco jsem řekl, co se mu nelíbilo, napůl žertem, napůl vážně jsem ho „nakopnul“. Když totiž dal svoji fotografii na seznam podniků do kuponové privatizace, řekl jsem, že to je typický on. Strašně se urazil a do vlády mě nevzal. Nejdřív mě to hrozně mrzelo, protože jsem počítal s tím, že budu pokračovat, ale s odstupem času, čím dál rychleji se ukázalo, že mne pánbůh měl rád, že jsem tam nešel, protože bych některé věci nemohl udělat. Kdyby byl mým šéfem ve vládě, tak by se to nikdy nepodařilo. Například Komisi pro cenné papíry by úplně zatloukl stoprocentně. Kdybych byl jeho podřízeným, tak by to úplně zabil. Takhle jsem její vznik mohl prosazovat z pozice poslance a předsedy burzovní komory. Bylo to těžší, ale šlo to. Takže jsem byl nakonec velmi rád. To se nestalo poprvé v mém životě, že jsem něčeho nedosáhl, a postupem času se ukázalo, jaká to vlastně byla klika, že se to nestalo.
S kupónovou privatizací je spojen pojem tunelování, který původně dobrou myšlenku znevážil. Do investičních fondů vložili lidé svoje akcie, ale pak o ně přišli. Způsobil to špatný zákon o investičních společnostech a investičních fondech?
To je nejhorší zákon. Mě osobně ničí to, že kupónovou privatizaci lidé spojují s mým jménem, ale v tomhle jsem nevinně. Původní předpis, podle kterého se jelo, jsem ani nepsal, psal ho Ivan Mikloš, slovenský ministr financí. On byl autorem textu, ale ten původní byl naprosto v pořádku. Až na poslední chvíli, když se tento zákon předkládal do Federálního shromáždění, Klaus, Tříska a Rudlovčák (tehdejší ministr financí a jeho dva náměstci) z toho vyhodili klíčové ustanovení, které spočívalo v tom, že majetek správce musí být oddělený od majetku diků (DIK – držitelé investičních kuponů, budoucích potenciálních akcionářů firem z kuponové privatizace – pozn. red.), že se nesmí míchat na jednu hromadu. To je kanonické pravidlo fondového hospodaření. Když to vyhodili, způsobilo to těžké důsledky, protože ti, kteří zřídili investiční fondy, nakládali s majetkem diků, tedy s cizím majetkem, jako se svým vlastním. Kellner a další (Petr Kellner, majitel PPF – nejbohatší český podnikatel – pozn. red.), všichni tito hoši, tak přišli k velkému majetku. Banky díky bankovní kultuře věděly, že se to nesmí míchat, takže to interními a účetními předpisy držely od sebe, nemíchaly to, i když nemusely. Z toho pocházejí ty velké majetky, ty velké krádeže, ty tunely. Ona to přísně vzato krádež nebyla, protože jim to tento zákon umožňoval. Bylo to legální, ale v tom smyslu, že jim ten zkažený zákon umožňoval nakládat s cizím majetkem jako s vlastním. To je hrůza.
Byl to omyl nebo záměr?
Byl to určitě záměr. Bohužel. Musím dneska říci, že to byl záměr, že to nebyla náhoda, protože to ustanovení tam původně bylo a oni tři - Klaus, Tříska a Rudlovčák – ho z návrhu zákona vyhodili. Formálně jako ministr za předložení zákona do Federálního shromáždění zodpovídal Václav Klaus.
Psali jsme:
Myslíte si, že Klausova amnestie těsně před koncem jeho mandátu, která ukončila trestní stíhání řady tunelářů z 90. let, je potvrzením vašeho názoru, že šlo o záměr?
Jistě. Amnestie mne v tom utvrdila. Klaus pořád dával příležitost těm podvodníkům nebo tunelářům, jak jim říkáme, kteří opravdu kradli, a nakonec jim dal amnestii. To je všechno z jednoho žejdlíku.
Co říkáte tomu, že se Václav Klaus vymezuje vůči Václavu Havlovi i dnes – tři roky po jeho smrti?
To je ubohé, nejapné a trapné. Je mi ho až líto, jak je ubohý. Když odněkud letí letadlem a ozve se hlášení: Vážení cestující, připoutejte se, za malou chvíli budeme přistávat na Letišti Václava Havla, tak to pokaždé má určitě srdeční zástavu. Ale to je jeho problém.
Psali jsme:
Ale veřejnost zpočátku Václavu Klausovi velmi fandila. I vy, který jste se s ním léta znal, jste mu věřil a spolupracoval s ním.
On byl dobrý v samotném počátku transformace, liberalizace cen a přechod na konvertibilitu, i když to nedělal sám, ale s Tošovským (Josef Tošovský – v letech 1993 a 2000 guvernér České národní banky – pozn. red.), je výborně udělaný transformační krok. Ale pak se to začalo nějak kazit.
Ale i přes problémy s investičními fondy transformace české ekonomiky proběhla poměrně úspěšně, mluví se o tom, že jsme z postkomunistických zemí byli nejrychlejší a nejúspěšnější. Vidíte to také tak?
Problémy s investičními fondy to hodně pokazily, ale celkově se transformace podařila. Ano. I ve srovnání s těmi ostatními státy. Kupónová privatizace byla jen jedna část privatizace. Hlavní tah na obnovu soukromého vlastnictví šel přes restituce. A v tom jsme jedineční, to ostatní státy nedělaly. Třetí magistrálou, která šla k obnově tržního hospodářství, bylo zakládání podniků na zelené louce, kdy podnikatelé začínali od nuly. To mělo také obrovský význam. Je to také vysvětlení toho, proč na začátku byla tak nízká nezaměstnanost. Tyhle nově vzniklé nebo obnovené podniky dokázaly absorbovat velké množství pracovních sil, které by byly bez práce. Experti ze Západu pořád strašili, že tu bude velká nezaměstnanost, a ona nebyla téměř žádná.
Jak si vysvětlujete, když se povedla transformace ekonomiky bez nějakých větších otřesů, byť s těmi excesy, máme svobodu, demokracii, jsme součástí evropských struktur, že část společnosti vzpomíná s nostalgií na minulý režim?
To je zvláštní. Fakt je, že minulý režim umožňoval hodně lidem žít levně. Zbavoval je rizika ztráty zaměstnání nebo ztráty pozice kvůli nízké výkonnosti. Takže se to dá vysvětlit, ale obecně tento argument nelze přijmout. Ten režim využíval nejsilnější nástroj přerozdělování. Bohatým podnikům se bralo a přidávalo se těm, kterým to moc nešlo. Takže všichni žili, i ti slabí a mizerní na úkor těch lepších. A nejhorší bylo, že předmětem toho přerozdělování byly i odpisy, amortizace. To mělo devastující účinky, zejména na města, protože se neopravovaly domy, vzpomeňme, jak vypadala i Praha. Bylo sice levné bydlení, lidi bydleli za pár korun, ale cenou za to byly řítící se oprýskané domy zralé pro buldozer. Jestli někdo vzpomíná na to, že měl levné bydlení, tak ano, ale bylo to zaplaceno tím, že města pomalu chátrala. Takže kdo s tím byl spokojený, nevidí si na špičku nosu. Takové argumenty nemůžu ani slyšet.
Teď se říká, že polistopadový režim se zhroutil, protože tradiční politické strany ztratily podporu, lidé volí různá hnutí jako ANO, v jehož čele je bývalý nomenklaturní kádr Andrej Babiš. Jak to vnímáte?
V politice je nějaký pohyb, který je známkou toho, že demokracie funguje. Nějaké strany ztratily důvěru, objevily se nové. A kdo je v jejich čele? Bývalých nomenklaturních kádrů byla plná i ODS. Nechci nikoho jmenovat, ale bylo jich hodně. Uvidíme, co Babiš dokáže, ale jako ministr financí si špatně nevede. ODS si o ten úpadek koledovala, protože se nikdy nedokázala postavit za vládu zákona, za jejich dodržování. Vždycky byla na straně takových chytráčků, kteří si někde přikrádali, to bylo pro ně typické, a nedopustí, aby na ně dopadla spravedlnost.
Vidíte budoucnost optimisticky?
Co nám ještě chybí, je naše aktivnější zapojení do struktur Evropské unie, postoj k euru a Evropské unii tady pořád není takový, jaký by měl být. To je také výsledkem minulého postoje. Podívejte: Bankovní rada má důležité slovo, jestli přijmeme euro nebo ne. Jenže bankovní rada byla vybraná Václavem Klausem výlučně z lidí, kteří Evropskou unii nenávidí a pomlouvají ji. Takže to je také důsledek protievropských postojů Václava Klause, on už se s tím ani netají. To je třeba překonat. Jakkoli mám kritické výhrady k Miloši Zemanovi, chválím ho za jeho proevropské postoje, i když je to tam zase šmrncnuté jeho příklonem k Rusku. Ale to je zase jiná kapitola.
Mělo by tedy podle vás Česko přijmout euro?
Samozřejmě. Za prvé jsme se k tomu zavázali, za druhé je to obrovsky praktická věc. Mám studenty ze Slovenska, jednomu jsem dal za úkol, aby zhodnotil, co přineslo přijetí eura Slovensku. On spočítal, že jim to ušetřilo obrovské miliardy jen na transakčních nákladech. Za všechny transakce, které se dělají s cizinou, se musí platit. Také cenová mapa je přehlednější, když se dělají obchody v eurech. Centrální banka nemusí dělat ty opičárny se změkčováním koruny a podobně. Evropská centrální banka drží kurs už jen vůči dolaru a dělá to dobře. Zkrátka už aby tady to euro bylo.
|
Tomáš Ježek Ekonom, politik a vysokoškolský pedagog, v současné době přednáší na Národohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze. Do roku 1989 působil jako vědecký pracovník v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd, kde se potkal s Václavem Klausem, Karlem Dybou, Vladimírem Dlouhým a dalšími tvůrci české transformace. V roce 1989 spoluzakládal politickou stranu ODA. V roce 1990 byl jako poradce federálního ministra financí Václava Klause duchovním otcem privatizace. Po volbách v červnu 1990 se stal ministrem bez portfeje pro správu a privatizaci národního majetku ve vládě Petra Pitharta a podílel se na transformaci ekonomiky. Až do roku 1994 byl předsedou výkonného výboru Fondu národního majetku. Od roku 1998 byl ve vedení Komise pro cenné papíry. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
