AI výzkumník Tomáš Mikolov opustil Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky při pražské ČVUT. Nemám jediný normální grant, postěžoval si. Mikolov je jedním z nejcitovanějších českých vědců a je velmi úspěšný v soukromém sektoru. Je jeho odchod známkou, že vláda nezvládá nastavit kvalitní podporu našim nejlepším mozkům?

Ta problematika je mnohem komplexnější. Aby vědec mohl pobírat alespoň průměrný plat, musí nejen být zapojen do řešení hlavního výzkumu instituce, ale řešit navíc i další dva až tři kompetitivní granty najednou. Získání grantu je náročné nejen technicky, ale také administrativně, a tak vědcům ukrojí i měsíc z jejich práce. Úspěšnost v grantových soutěžích je okolo 20 %, zbývajících 80 % času vědců stráveného psaním návrhů projektů je promrháno. Pracovní náplň vědců se tak postupně s rostoucím státem přesouvá od výzkumu k administrativní činnosti, která spočívá v konstantním psaní grantových žádostí.

Zní to velmi hezky a čistě, ale jak asi dopadne vědecký tým, který předloží velmi kvalitně připravený návrh na grant s tematikou změny klimatu, pokud jeho náplní bude zpochybňování vlivu CO2 na globální oteplování? A jak asi dopadne grant na téma obnovitelné zdroje, pokud jeho náplní bude precizní a podrobné porovnání skutečné ekologické zátěže obnovitelných zdrojů a konvenčních elektráren?

Veřejné peníze udávají směr a jejich příjemci tento směr vidí jako hmyz letící v noci k pouliční lampě. Určitě ne ze všech, ale z části akademiků a vědců se stávají zarputilí obhájci postojů, které jim přinášejí osobní prospěch. Tito lidé pak mají přirozenou tendenci vypisovat grantová témata podporující jejich narativ, hledat ve své vědecké disciplíně spojence, které poté oslovují do hodnotících komisí či na pozici recenzentů peer review procesu, ale i recenzentů publikací v impaktovaných časopisech. Tím se vytvářejí uzavřené skupiny osob, které se vzájemně podporují, rozhodují o vypisování a schvalování grantů, citují ze svých publikací a budují si osobní PR.