Z porážky Rusů v hokeji se pravicoví aktivisté, ale i třeba Miroslav Kalousek radovali jako lidé kdysi v devětašedesátém. V souvislosti s osvobozením i Dnem vítězství se to ale může na druhé straně jevit jako poněkud nevkusné…

Frenetické nadšení takzvaných fanoušků ledního hokeje z porážky ruského hokejového týmu českými hokejisty svědčí o dvou věcech. Jednak odráží úporné úsilí o rusofobii, která čouhá ze všech sdělovacích prostředků, ať už jsou veřejnoprávní nebo privátní. Ostatně to se netýká jen ledního hokeje. Exemplární „příklad“ svého vztahu k férovému sportovnímu předvádění dává naše oštěpařka Barbora Špotáková, ale i další, kteří neopomenou jedinou možnost, jak se o ruské sportovce „otřít“ a léčit si svůj komplex méněcennosti. A to při vší úctě k jejich sportovním výkonům. Myslím, že to byli kdysi právě představitelé Občanského fóra a dalších organizací, kteří minulému režimu vyčítali politizaci sportu, a přitom v současné době tito lidé opakují naprosto stejné chyby, jen v horším vydání. Naštěstí většina sportovců si váží jeden druhého a až na výjimky se do takových politických hrátek nenechávají zatáhnout.

To, že se takových nechutných komentářů dopouští Miroslav Kalousek a někteří další, mě vůbec nepřekvapuje, protože to svědčí o stavu jejich duše. Lidé s takovým postojem ke sportu nechápou, co je fair play, a to ani v politice. Ve společnosti slušných lidí nemají dávno co dělat.