Téma syrských uprchlíků je zpátky. Europoslankyně Michaela Šojdrová přivezla seznam 14 dětí. Andrej Babiš staví vesnici pro 150 dětí přímo v Sýrii. Která forma pomoci je lepší?
Podle mého názoru je řešení problémů tam, kde vznikly, tedy postavení školky, bydlení v Sýrii. Je to vhodnější a po pravdě řečeno, ani si nedovedu představit, jak by se vybíralo oněch čtrnáct sirotků, jak by se vše zjišťovalo a myslím, že ta pomoc z hlediska efektivity vynaložených prostředků bude lepší v Sýrii.
Co potom v Evropě jednak s džihádisty, kteří se chtějí do Evropy vrátit, a jednak s uprchlíky, kteří sem přišli v letech 2015 – 2016? Máme tlačit na jejich odchod?
Nehledě na to, že třeba mají občanství a vědí, že působili u Islámského státu…
Pokud to vědí, je řešení jasné, měli by odejít.
Psali jsme:
_635695217773108099.JPG&id=73500)
Co byste si představoval jako dobrý výsledek ve volbách do Evropského parlamentu? Posílení euroskeptiků, nebo silnější mandát pro hlubší integraci?
Zatímco dříve euroskeptici trvali na vystoupení z Evropské unie, teď mluví spíše o její reformě, změně, o redukci toho, na co má vliv. Jan Zahradil mluví o odmítnutí eura a tak dále. Můžeme si dovolit být v té „pomalejší“ části Evropy, nebo je to naopak výhodnější?
Můj dlouhodobý pohled je – a ty zkušenosti ze Slovenska i jiných zemí jsou - že je lepší být v tom TOP, to znamená vlastně být aktivní v Evropské unii, nenechat se vést. Změna politiky, kterou ukazuje migrační krize, zákon o zbraních a střelivu a tak dále, je možná. Pokud je republika nebo například Visegrádská čtyřka aktivní, dosáhne i úspěchy. Podle mne, i když se třeba říká, že hrozí nějaká dvourychlostní Evropská unie, rozhodně bychom měli více spolupracovat s těmi, kdo jsou na čele. Nesedět ve vlaku, který vlastně míří na slepou kolej, ale jet dále v rychlíku.
Nyní už se mluví o třírychlostní Evropě poté, co se Německo a Francie spojily smlouvou...
Ono se o tom sice hovoří, na druhou stranu to pokládám za docela logické vyústění, protože přeci jenom Německo a Francie po referendu o brexitu jsou tahouni Evropské unie – nyní nemyslím jen politicky, ale i ekonomicky. Víme o problémech, jaké má Španělsko, Itálie, Řecko a podobně, takže jejich spolupráce se dala očekávat. Na druhou stranu bude dobře, když Česká republika bude spolupracovat na bilaterální úrovni nebo v rámci Visegrádské čtyřky, jak jsem zmínil. Možná rozšířit Visegrádskou čtyřku o spolupráci s Rakouskem, se Slovinskem… to jsou země, s nimiž máme stejné zájmy a pomohly by nám prosazovat národní politiku, protože každý stát má určité národní zájmy. V tomto směru vidím nutnost zvýšit aktivitu naší diplomacie v rámci Evropské unie.
Ing. Antonín Seďa
Tedy zůstat aktivní ve Visegrádské čtyřce.
Určitě a já vím, že nyní zrovna není na řadě přijetí eura, tomu rozumím. Také nejsem ten, kdo by volal po rychlém přijetí eura. Myslím, že musí být odpovídající kurz koruny vůči euru a podobně, víme, že jsou nedořešené dluhy Řecka, eurozóny, takže nás v tomto směru nic moc netlačí. Ale do budoucna stejně Česká republika euro přijme.
Myslíte?
Myslím, že to tak bude, protože to bude v rámci globální ekonomiky, v rámci spolupráce, o které jsem hovořil, v rámci podnikání, nákladů bankovních, firemních a podobně, to je možnost, která se neodmítá.
Na druhou stranu euro nemá příliš stabilní pozici…
To si nemyslím. Euro a americký dolar a čínský juan jsou tři měny, které jsou běžně obchodovatelné ve světě, státy je mají, kupují.
Prozatím obchodovatelné jsou, ale jistě víte, že americký dolar ztrácí, protože není podložen, zatímco Čína podkládá juany světovými zásobami zlata.
Podkládají. Je fakt, že bankovní systém ve Spojených státech je trochu odlišnější, ale co se týká eura jako měny v Evropské unii, jak alespoň pozoruji z hlediska kurzů, dlouhodobě stabilita existuje. Jsou jasně stanovené mantinely, kritéria pro udržitelnost této měny, takže v tom nevidím nějaký problém. A pokud nyní přichází brexit a bude tvrdý - bez dohody, tak víme dobře, že na euro nebude mít vliv, protože v Británii se platí librou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
