Extrémy kolem chrabré historie. Legionářská obec dělá pro osvětu více než dotované instituce

V současné době přichází na pulty knihkupectví publikace Encyklopedie československých legií, jíž jste autorem. Na první pohled je vidět, že jde o pokračování úspěšné knihy Dějiny československých legií v datech, kterou jste vydal ve stejném nakladatelství v roce 2019. Tehdy jste mi ale říkal, že svoji práci na tomto poli považujete za ukončenou. Změnil jste názor?

Jeden český významný politik kdysi přesně specifikoval, kdo nemění názory. Já jsem před oněmi více než pěti lety opravdu předpokládal, že ona datová příručka je vyvrcholením mé práce nad legionářskou tematikou, že zde vstanou mladí historici, abych parafrázoval jinou hlavu našeho státu. Prostě jsem se zmýlil a moje tehdejší označení výsledků historického bádání za tristní bylo velmi optimistické. Nebýt Československé obce legionářské (ČSOL) a její publikační činnosti, stáli bychom oněch pět let fakticky na místě.

K ČSOL se ještě dostaneme. Nyní by mne zajímalo, jak spolu obě knihy souvisí, případně jak se vzájemně doplňují. Předpokládám, že mají společného více, než jen stejný motiv na obálce...

První kniha je, jak již bylo řečeno, datovou příručkou. Za nejdůležitější věc v ní považuji otevřený popis všech legionářských akcí, jejich zpřehlednění v čase a odstranění chybných datací. Vzhledem k tomu, že až do počátku roku 1918 ruský kalendář zaostával za evropským o 13 dnů, byla část akcí špatně časově zařazena. Za ještě důležitější však považuji skutečnost, že legionářská historie, a to zvláště na ruském území, není ukončena jarem 1918. To bylo v minulosti spíše pravidlem, ostatně také naše současná armáda se tím – při definování svých významných dat – stále řídí.

Nová kniha, jež právě vychází, sleduje podobné cíle, ale snaží se je uchopit jaksi napříč, nikoli podle časové linky, ale důsledným dohledáváním legionářských prvků: jednotek, dislokačních míst, velitelů. Pro tento způsob prezentace je encyklopedická forma vcelku ideální. Kniha přináší díky odkazovému aparátu v obsahu hesel systematiku. Je zde prvotní vysvětlující heslo Československé legie, od něhož lze pomocí odkazů dojít k jednomu každému heslu encyklopedie. A obráceně, od kteréhokoli hesla je možné se pomocí odkazů propracovat k onomu prvotnímu heslu.

Není to tak dávno, co jste ovládnutí sibiřské magistrály legionáři označil za nejúžasnější akci našich vojenských dějin, a to s celosvětovým přesahem. Proč tato událost u nás více nerezonuje?

Na jedné straně to je nedostatek všeobecně přístupných informací, což jde plně na vrub nás historiků, na straně druhé však máme zjevné vytěsňování tématu mimo obecné povědomí, na čemž celé století pracují generace našich politiků. V květnu 1918 se legionáři na magistrále ocitli v situaci, kdy si mohli vybrat jen mezi vítězstvím a smrtí, přičemž vítězství mohli dosáhnout tehdy, když odhodili požadavky svých politických reprezentantů na smetiště dějin. Takže se protivili svému politickému vedení, což se neodpouští, a navíc byli úspěšní, což se tedy neodpouští dvojnásob.

V takovém případě se pak objeví množství pisálků, kteří buď akci zlehčují, ironizují či kriminalizují (vše jsme u tohoto tématu zažili), nebo akci prostě vymlčí – poukazováním na cosi jiného, úžasnějšího, blýštivějšího, pokrokovějšího, udržitelnějšího (což zažíváme v posledních desetiletích).

Ve vztahu k legionářům se nám ještě dnes objevují dva extrémy. Na jedné straně jde téměř o bájné hrdiny, jakousi esenci české statečnosti, charakteristickou pro dějiny tohoto národa. Na straně druhé ale máme posměšky, obviňování a zatracování dezertérů, kteří se zpronevěřili vojenské přísaze. Co s tím?

Sám správně uvádíte, že obojí je extrém. Když nějaký pisálek uvede, že čeští vojáci za 1. světové války hromadně přebíhali k nepříteli a prokazovali tak službu národu, jde o stejnou stupiditu, jako když jiný pisálek napíše, že všichni čeští vojáci byli zrádci. Uvědomme si, že každý český voják, jehož se daný problém týkal, se několikrát ocitnul v extrémní situaci, nejprve na bojišti a později případně v zajetí, každý onen problém řešil individuálně a na základě vlastního zhodnocení situace a vlastního svědomí. Jako historik mohu daný problém popsat, ale nepřísluší mi jej hodnotit.

Ostatně vždy mohu vzpomenout na oba své dědy, jednoho národností Čecha, druhého Němce. Jeden se stal legionářem, druhý zůstal v původním stejnokroji až do onoho hořkého konce. Ze zásady odmítám z odstupu dvou generací hodnotit a mistrovat jejich konání, pouze lituji, že oba zemřeli dříve, než jsem se jich mohl na dané zkušenosti vyptat s aspoň elementární znalostí problematiky. A abych trochu rozkopl zažité tendence, tak musím sdělit, že legionářem byl Němec.

Když se dívám na dvě vaše knihy, datovou i encyklopedickou příručku, musím se cimrmanovsky zeptat: „A není to málo, Juriji Dragomiroviči“?

Teď bych chtěl být v Oválné pracovně, tam byste mne nemohl takto tlačit do rohu. Podívejte, vše je o čtenářském zájmu. Na obě knihy (ostatně ani na žádnou jinou) jsem nečerpal nějaký grant, nepsal jsem je z pohodlné pracovny vládní instituce, štědře zalévané desítkami a stovkami milionů, které byly vylisovány z daňových poplatníků. U první knihy je původní náklad i dotisky prakticky vyprodán, takže nakladatelství mne vybídlo, abych v práci pokračoval. Pokud bude podobný čtenářský zájem také u druhé knihy, můžeme se bavit o tom, že dvě knihy jsou málo, Jene Janoviči.

Na závěr bych se vrátil k již zmíněné Československé obci legionářské, která v minulých měsících prošla značnou katarzí. Vím, že oba máme v úctě některé její členy, oba bychom se také byli schopni vymezit vůči členům jiným. Bez ohledu na kauzu bývalého předsedy obce, má tento spolek ještě nějaký význam, nebo jen tvoří stafáž při kladení věnců?

Nejprve k oné kauze jejího bývalého předsedy. Asi přímo kriminální činnost dotyčného neměla s obcí nic společného. Nerušili jsme Středočeský kraj, když se ukázalo, že zájem jeho hejtmana o krabice s vínem a jejich neobvyklý obsah byl výrazně nadstandardní. A pokud se v budoucnu bude řešit třeba nějaký dozimetrický problém, také asi nikdo nebude chtít zbourat středočeské město, u něhož se potkali dva medvědi a šli si hrát.

Československá obec legionářská, jak mám možnost sledovat zvláště v posledním desetiletí, se věnuje osvětové činnosti formou, jež mi je velmi blízká. S minimálními náklady dosahuje maximálních úspěchů. Díky spolupráci s jedním pražským nakladatelstvím vydala desítky knih pamětí, přičemž zvláště paměti generála Otakara Husáka lze považovat za klíčové pro další zkoumání legionářské problematiky. Ale vydávají také vlastní periodikum, jehož speciální čísla úspěšně posunují naše poznání 1. a 2. odboje. Fakticky v tom dělají pro zájemce z široké veřejnosti násobně více, než nejmenované instituce, které prý letos dostaly z rozpočtu třicetinásobek toho, co bylo obci legionářské sice slíbeno, ale nakonec odebráno.