Gottwald měl vlastní cestu. Zničili mu ji ne z Kremlu, ale ze Západu. Historik a komunista Josef Skála předkládá k výročí Února ’48 fakta, o kterých se nemluví

25.02.2018 5:15

Připomínáme si sedmdesát let od událostí Února 1948. Josef Skála, historik a místopředseda KSČM, patří k těm, u kterých se kombinuje erudice vědce se zajímavými informacemi. V obsáhlém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz rozebral nejen únorové události, ale i rozcestí následujících čtyřiceti let. Informace, které přináší, jsou často pozoruhodné.

Gottwald měl vlastní cestu. Zničili mu ji ne z Kremlu, ale ze Západu. Historik a komunista Josef Skála předkládá k výročí Února ’48 fakta, o kterých se nemluví
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Místopředseda KSČM Josef Skála

Kdysi jsem četl, že Klement Gottwald usiloval o „specifickou československou cestu k socialismu“, ovšem nakonec byl v Moskvě přesvědčen, aby volil jiné prostředky. Zajímalo by mě, co byla podstata oné „československé cesty k socialismu“ a co se z ní nakonec podařilo udržet.

Anketa

Vadí vám, že v období 70. výročí tzv. ,,Vítězného února" se Babiš domlouvá na vládní spolupráci s KSČM?

14%
86%
hlasovalo: 13879 lidí

Nejenže o ni usiloval. Měl ji i seriózně zkoncipovanou. Rodila se i za účasti talentů kalibru Jana Švermy. Mířila podobně jako „socializující demokracie“, koncept Edvarda Beneše. Ten mu dal základní obrysy už v přednáškách na Chicagské univerzitě od února do června 1939. Pak ho, pod titulem Demokracie dnes a zítra, zkompletoval i knižně. Poprvé už v Británii a dokonce dřív, než byl znám výsledek stalingradské bitvy – prvého signálu, že se k nám svoboda může vrátit z Východu. O znárodnění bank, velkého průmyslu i řady dalších ekonomických zdrojů se píše už tam.

Sám Edvard Beneš podepsal i dekrety, které jich znárodnily přes dvě třetiny. Už v říjnu 1945. Další zespolečenšťování mělo probíhat povlovně. Silou příkladu moderní velkovýroby, jejích ekonomických i sociálních předností. S tím počítala i „československá cesta“ z dílny KSČ.

„Mráz přišel“ ze Západu, a ne z Kremlu. V podobě „studené války“. Jaderného vydírání, hospodářského a technologického embarga i dalších „trestů“ za to, že jsme si troufli vyrazit vlastní cestou. To seškrtalo původní scénář – a vnutilo Československu roli „kovárny, strojírny a zbrojovky“ bloku, bránícího se proti kruté a záludné přesilovce. Statisíce párů rukou chyběly rázem tam, kde to dřív v plánu nebylo. Z fondů pro sociální programy ujídaly nároky budování moderní armády. 69 jaderných hlavic cílilo jen na Prahu a okolí. Už v prvé polovině 50. let.

Tak cynickému darebáctví bylo třeba dát najevo, že mu to beztrestně neprojde. Prolhanou legendu, že nám původní plán zarazili z Moskvy, vyvrací i „Britská cesta k socialismu“. Scénář, vypracovaný tamní komunistickou stranou, jí odsouhlasil i Stalin. Jeho komentář je k mání i na několika zahraničních webech marxistické teorie.

Po smrti Klementa Gottwalda nastalo v KSČ určité „dvojvládí“, kdy proti prezidentu Zápotockému stále více posiloval Antonín Novotný z pozice prvního tajemníka ÚV KSČ, který dokázal pod svou v podstatě administrativní funkci stahovat stále větší část politické agendy. Co lze z historického pohledu říci k tomuto „stýkání a potýkání“ obou? A mělo to nějaké konkrétní důsledky pro politiku KSČ, třeba pro prosazení některých témat a agend?

Zápotocký byl ze Šmeralovy generace. To, co dokázala, se dnešním ročníkům jeví jako z jiného světa. Už na ustavujícím sjezdu KSČ do ní uměla převést většinu řadových sociálních demokratů. Zápotocký, původní profesí kameník, byl pro chlapy z fabrik „náš Tonda“, „Tonda rachota“. Mariáš u piva, zazdívaného prcky rumu, s nimi mastil ve „čtvrté cenové“ i jako hlava státu. Z „modrých límečků“ – a vášnivým mariášníkem – byl i Novotný. Ten zase uměl třeba i špičkově svářet. Při stavbě ropovodu Družba shodil prezidentské sako, navlékl zástěru a kuklu – a předvedl svár, jímž vyrazil dech i velkým machrům. Oba si užili i „slastí“ nacistických koncentráků. Averzi ke všemu, co zavánělo nabubřelostí a okázalým konzumem, si zachovali i na Hradě.

Novotný byl o dvacet mladší. Zápotocký se vůči němu cítil jako mazák. Schůze stranického vedení řídil prezident, a ne první tajemník. K postavám, démonizovaným jako málokdo, však patří právě on. Už od druhé poloviny 60. let, kdy mu namydlili schody právě ti, které vyzvedl do vysokých postů. Jiné z nich vtáhl do vlivných pracovních skupin, formulujících stranickou a státní politiku. Kultovní „Civilizace na rozcestí“, připravená týmem Radovana Richty, je jedním z jejich výstupů. Hojně z ní citovaly i ikony západní vědy. Novotný byl prototypem „dělnického kádra“. Nevelké formální vzdělání doháněl po nocích. Znal toho víc než kvanta dnešních MBA.

Primitivního despotu z něj dělá jen účelový kýč. Ano, doba mu přerostla přes hlavu. U nás o to dřív, že jsme byli už průmyslovým srdcem monarchie. S tradicí liberální demokracie, i když jen docela krátkou. Kaskádou, již uvedl do chodu Novotného pád, si však potřebné inovace v lecčem spíš svázaly ruce.

Po smrti Antonína Zápotockého prý bylo hlavním důvodem volby Antonína Novotného coby dalšího prezidenta velmi zřejmé „doporučení“ od Nikity Chruščova, který byl tehdy v SSSR na vrcholu moci. Četl jsem, že Novotný měl s Chruščovem nadstandardní vztahy a byl jeho nejspolehlivějším spojencem ve vedení KSČ (zatímco Zápotocký po Stalinově smrti podporoval spíše Chruščovova rivala Malenkova, který ale neuspěl). Skutečně bylo spojenectví Novotný–Chruščov takto pevné?

Kus pravdy je na všem, nač se ptáte. Chruščov podpořil kandidaturu Novotného. Ten plnil roli spolehlivého spojence. Upřít mu přitom nelze ani kuráž se postavit, pokud ho Moskva tlačila do věcí proti našim zájmům. Za socialismu jsme se ekonomicky propadli jen jednou – a o mizivý zlomek poklesu, který má na svědomí „samet“. Prvotní příčinou byl vrtoch, v nichž byl Chruščov velkým šampiónem. Z ničeho nic si usmyslel, že bude obranu celého bloku stavět na raketových silách – a rozjetou produkci konvenčních zbraní zarazí v podstatě přes noc. Byla to čára i přes rozpočet desítek československých podniků. Novotný vyrazil do Moskvy. A pohádal se tam s Chruščovem jako chlap. Záznam stojí i v Novotného životopisu, vydaném před pár lety Karlem Kaplanem. Teď je to gardový antikomunista. Už od své emigrace před desítkami let. Za Novotného pracoval v ideologickém oddělení ÚV KSČ. To, jak se Novotný stavěl na zadní Chruščovovi, mu dnešní „elity“ – ve vztahu ke svým „strategickým spojencům“ – mohou jen tiše závidět.

Právě Antonín Novotný se nenechal zlomit ani v jiném směru – když po něm Moskva chtěla souhlas s rozmístěním Sovětské armády na našem území. Vojenské důvody žádosti nezpochybňoval. Posilování kapacit západně od Aše vyžadovalo adekvátní reakci. Novotný Moskvě navrhoval, ať k nám přemístí jen zbraně, potřebné v případě napadení. Trvalou přítomnost sovětských jednotek u nás jí však neústupně rozmlouval. Ta by – naléhal pak i na Brežněva – vygumovala kredit, jejž u nás Sovětský svaz získal naším osvobozením.

Šedesátá léta jsou považována za „éru Antonína Novotného“. Stěží lze ale věřit, že by tehdy KSČ ovládal zcela sám. Kdo byli další lidé, kteří v té době měli ve vedení strany a státu vliv? A jak vůbec fungovalo vedení strany „za Novotného“, tedy v šedesátých letech?

Verze o Novotného „autokracii“ jsou účelovým žvástem. Báze, na níž se formovala politika, se markantně rozšířila. Mnohonásobně větší roli – i v porovnání s dnešními poměry – v ní dostaly i vědecké ústavy a jednotliví akademici. Značně liberální podmínky zavládly i v kultuře a umění. Když to ti, komu to dalo šanci se realizovat – i příjemný životní standard a možnosti cestovat – dovedli tam, čím to skončilo, korzoval Prahou i recesistický odznáček. Stálo na něm „Sorry, Tony!“

V lednu 1968 vystřídal Novotného Alexander Dubček, i když ho tehdy skoro nikdo neznal. Kde se vzal a jak se mu podařilo prosadit se do čela strany?

Dubček nebyl z intelektuálních gigantů. Tím snáz se dal ovlivnit i všelijak manipulovat. A právě na to vsadili i všichni klíčoví hráči té doby. Jednak ambiciózní slovenská reprezentace. I coby mluvčí „inteligence první generace“ – v zemi, kde bylo dřív lidí s diplomem jen velice poskrovnu. A mnozí z těch, co ho dosáhli teď, měli za křivdu, když nebyl vstupenkou do velké kanceláře se sekretářkami a šoférem. Ten samý tlak zažívaly i sovětské republiky s podobnou sociální strukturou.

Dubček byl ovšem darem z nebes i pro „protinovotnovskou opozici“ v Praze. Sahala od „reformních komunistů“ – až po síly, nadržené atavismy „bývalých lidí“. Moskva zase sázela na dlouhé roky, které Dubček prožil, už jako kluk, s rodiči v kirgizském Interhelpu – a na jeho tříletá studia v sovětské stranické škole. Měla ho za „svého Sášu“, který „ví, co se sluší“ – a v zájmu závratné kariéry určitě „nebude čurat proti větru“.

Dubček sám zvládal vlastně jen líbivá zaklínadla. Propracovaný program a tah na branku byly nad jeho síly. Rád by vyhověl každému, kdo ho tahal za rukávy. Tím víc se však stával jen hříčkou jejich střetů. Je to tragikomický příběh. To, jak s Dubčekem naložili krasoduši „pravdolásky“, mu nasadilo korunu.

Do jaké míry byly události roku 1968 ovlivněny osobními kvalitami tehdejších představitelů KSČ, zejména Dubčeka? Je možné, že s případným jiným prvním tajemníkem by události, zejména ze strany SSSR a Varšavské smlouvy, vypadaly jinak?

Byli mezi nimi i lidé s nezpochybnitelným talentem a vzděláním. Některé zdobil i úctyhodný životopis. Ti, jimž připadla rozhodující role, si však vzali sousto, na jaké neměli. Stát tehdy v čele státník Husákova kalibru, bylo by úplně všechno jinak. Ten by tehdejší pohyb asi udržel v mezích, schopných srpnu 1968 předejít.

Hodně se debatuje o následném období „normalizace“. Někteří hodnotí toto období čistě negativně, jiní mu přičítají i určité plusy. Co podle vás můžeme o období let 1969-1989 říci dnes, padesát let po jejím začátku a třicet po jejím konci?

„Normalizace“ skončila plénem ÚV KSČ v listopadu 1974. Ústy samotného Gustáva Husáka. Dnes je to pojem, stigmatizující celé dvě dekády – od Dubčekova pádu až do „mrtvého studenta Šmída“. V říkankách o „nezměrném utrpení“, které prý snášely, soutěží i tisíceré kariéry, startující právě tehdy. Ten mýtus už naštěstí nebere ani generace historiků narozených až právě „za Husáka“. V letech 1969-1989 se skutečně odehrály změny, nemající obdoby nikdy dřív ani pak. Počínaje klíči od nových bytů pro téměř dva milióny domácností. Bez hypotečního chomoutu – a za 10-15 procent jednoho měsíčního platu. Stěhovaly se tam ze „sociálního bydlení“ kapitalismu – 1+1 a někdy i 1+0 bez vlastní koupelny a nezřídka i záchodu. Dneska je „tržní“ nájemné často větší než celý starobní důchod. Být závislí na něm, spí většina seniorů pod mostem – a nejenom v Praze či Brně. Té kalamitě předešly jen byty v „králíkárnách“, jimž se tupě poškleboval i vrchní ajatolláh privatizačního převratu. Ty si většina jejich nájemců mohla po převratu odkoupit – a za zlomek tržní ceny.

„Husákovy děti“ přetřásá i pop music. Rodilo se jich i dvakrát víc než za bezvědomí skandujícího „Koruna jako marka do roka!“ Ten kontrast vysílá zdrcující zprávu. Tehdejší populační boom nastartovala velkorysá sociální politika. Byl však i barometrem bezstarostné důvěry v budoucnost. Dneska jsou „singles“ se vším všudy – tedy bez životního partnera aspoň „na divoko“ – i desítky procent lidí ve věku 30-40 let. O 20 kilo nižší je stále i roční spotřeba masa na hlavu. Týdenní pobyt v odborářském hotelu stál 90 korun – „All Inclusive“ a mnohdy i včetně skipasu. Právě tehdy nastala i hvězdná hodina chalupaření. V počtu „druhého bydlení“ – na Západě je to známka luxusu – nás vyneslo mezi evropské rekordmany. Za „únik před totáčem“ to vydává jen fanatická křeč…

Ta doba měla i své stíny. V podobě zbytečné reglementace i tam, kde se dal zájem většiny pojistit pružněji. Kariéristických loktů, hravě skrývaných za politické simulace. Shnilého kompromisu se „šedou ekonomickou zónou“ – pokud se nepletla do politiky, toleroval se jí parazitní hodokvas. Lpění na politických ceremoniích, jimž ujel vlak. „Strany a státu“ coby „užitečných idiotů“, světících i záměrně „měkké“ podnikové plány. Trestních paragrafů místo politického boje, vyrábějících „mučedníky“ i z nicotných hromádek neštěstí. Úplný seznam toho, co se vymstilo, by byl ještě delší.

„Nesnesitelnou lehkost“ švindlu, který to nakonec vyhrál, však umožnila hlavně choroba, jíž se ne a ne zbavit česká levice. Na každé z křižovatek, na něž ji postavila doba, si vjela do vlasů hlava nehlava. Právě tím ovšem klestila pokaždé cestu korouhvičkám bez studu, morálky i vlastního názoru. Na prahu 50. let psaly rezoluce, žádající provaz pro Miladu Horákovou i Rudolfa Slánského. Pak zase vřískaly proti „zločinům kultu osobnosti“. Po lednu 68 pořádaly hony na „konzervy“. Dva roky nato se mnohé stačily procpat i do „prověrkových komisí“. Aby tu to, co hlásaly ještě včera samy, zametly pod koberec – a zavřely ústa každému, kdo by jim to připomněl. Tahle rvačka mezi levicí, jíž jde o věc, a ne o posty a prachy, se už opakovat nesmí.

V roce 1982 zemřel Leonid Brežněv, v roce 1985 nastoupil Michail Gorbačov. O dvou a půl letech mezi tím se skoro nemluví. KSSS tehdy řídil nejprve Jurij Andropov, poté Konstantin Černěnko. Co vůbec byli tito politici zač? A měnila se za jejich vlády nějakým způsobem politika Sovětského svazu?

Historie pamatuje „dva Brežněvy“. Jednoho zhruba do roku 1976. Druhého následujících šest let, po seriálu mozkových mrtvicí. Prvému nelze upřít podíl na uvolňování napětí. Sovětsko-amerických smlouvách o omezení zbraní hromadného ničení. Úspěchu helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě i řadě dalších pozitivních kroků. Ten druhý byl snadným terčem pošklebků o „gerontokracii“. Starce na samém pokraji sil, fyzických i mentálních, před sebou strkala parta zákulisních intrikánů. Co měli za lubem, je dnes jako na dlani. S Černěnkem naložili jako s reprízou, kompromitující zemi od samého počátku. Ten byl v žalostném zdravotním stavu, už když se šéfem strany a státu stal. Pro tak vysoký post měl i chatrné předpoklady. Většinu profesní kariéry strávil v Brežněvově předpokoji.

Jurij Andropov byl jiný formát. Svou vysoce nadstandardní erudicí. Panoramatickým viděním světa. Zkušenostmi práce se zahraničím. I díky zázemí v profesionálech sovětské rozvědky a analytických štábů KGB, již řídil 15 let. Když se koncem roku 1982 ujal moci, vzbudil velké naděje doma i napříč mezinárodní levicí. Nepotismu a korupci vyhlásil válku. Reálným výkonem a výsledky začal měřit manažerské kastě. Tím větší demokracii razil pro plebejské podhradí. Dostat ten obrat delší šanci, žijeme v jiném světě. Andropov však vydržel v Kremlu jen pár měsíců. Zbylých pár do své smrti šéfoval z nemocničního lůžka. Letitý diabetes umí i domino vážnějších trablů. Zraku, ledvin i jiných orgánů. Roky se tradují i chytlavější verze. Potvrdit si je netroufám. Ani však vyvrátit. Do toho, co po Andropovově smrti následovalo, zapadají jako dětská prdelka na nočník.

Po Gorbačovově nástupu začala v SSSR „perestrojka“, asi nejzásadnější pokus o proměnu politiky. V Československu bylo reakcí zvolení Miloše Jakeše, který byl v podstatě dokonalým Gorbačovovým protikladem, do čela strany. Proč byl v roce 1987 sesazen Gustáv Husák a proč tehdy padla volba právě na Jakeše?

Rusko Gorbačovem pohrdá. Jen „levice na baterky“ ho světí i všude jinde. Pro špičky globálního mamonu je to Mouřenín. Čas od času mu dají nějaký metál i na penzi. On sám se nechá sponzorovat jako reklamní kandrdas. Jednou s papulou mastnou od pizzy. Jindy coby manekýn cestovních báglů.

Tohle si státník odpustí. Na to má náturu jen provinční hochštapler. Než ovdověl, byl to i beznadějný podpantofel. Jeho panovačná polovice mu kafrala i do „kádrů“. Pro šíbry, dirigované leckdy přímo zvenčí, to byl dar z nebes. Přes madam se daly pašovat i krajně pofidérní týpky. Podpantofel však měl i jeden dar. Umění klamat tělem. A kukučem derviše. Když ho zapíchl do mých očí poprvé, bylo mi pětatřicet. Kasat se, že jsem ho prokoukl hned, nebudu. Bral schody po dvou. Řečnil spatra. A zpočátku i docela slibně. Prázdnou slámu začal mlátit až po čase. Když pustil ze řetězu nactiutrhačné nuly, tetelil se blahem i kdejaký vekslák. Že to dovede až tam, čím to skončilo, však trumflo i nejchmurnější představy. V tom, jak tahat za nos až do hanebného finále, to byl velký virtuóz.

Prosinec 1991. SSSR se rozpadá, Michail Gorbačov odstupuje

Součástí podrazu, zralého na Guinessovu knihu, byla i sázka na Miloše Jakeše. Tedy člověka, jehož fantazii se vymykalo, že mu cuknou kobercem z Kremlu. Signály, že se to připravuje, mu nosila i vlastní „intelligence service“. Viděl v nich pomluvy a fantasmagorie. A právě na tom Gorbačov stavěl svého ferbla s cinknutými kartami. Tím nemravnějšího, že balamutil kolegu, s nímž se důvěrně znal. Na přelomu 70. a 80. let totiž oba řídili agrární a potravinovou politiku svých stran. Sám Jakeš šok, který mu Gorbačov nadělil, shrnul zpětně docela trefně: „Bylo to, jako by papež sezval kardinály a vyhlásil, že pánbůh neexistuje.“

Zaznamenal jsem, že pokud by nedošlo k událostem Listopadu 1989, schylovalo se ve vedení KSČ k zásadnímu střetu mezi vlivným tajemníkem Miroslavem Štěpánem a předsedou vlády Ladislavem Adamcem. Zejména Štěpán před smrtí rád hovořil o tom, co všechno se mezi nimi dělo. Bylo podle vás reálné, že k takovému souboji dojde, nebo se jednalo spíše o Štěpánovu snahu ex post události přibarvit?

Dnes už nežije ani jeden z nich. Tím méně se sluší zacházet do detailů, z nichž by třískala kapitál kdejaká prodejná nula. Zkusím to takhle: výměna „osob a obsazení“, nastartovaná „přestavbou“, je vynesla výš oba. Ladislav Adamec aspiroval na post jejího praporečníka. Miroslav Štěpán vnímal víc její rizika. Když píše, že objížděl okolní metropole – a zkoušel z nich budovat jakési „hnutí odporu“ – je to svatá pravda. Gorbačov, Jakovlev, Ševardnadze – a kamarila jejich poskoků – však hráli falešnou hru s oběma. I nám pak bulíkovali, že podpoří Dubčekův comeback. Havla a jeho práčata však strkali k moci i oni sami. V patrech, na která neměly, se tehdy ocitly i postavy typu Urbánka a Mohority. Co je s tím prvním, netuším. Ten druhý tvrdí, že pere mundůry izraelské armády.

Odpor proti „katastrojce“ se však šikoval i v Moskvě. Úplně jiné favority měl i v Praze. Právě tahle moskevská parta – a nebyli to žádní pitomci – to však „o prsa“ prohrála.

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • mimo zastupitelskou funkci

Na závěr jednoduchá otázka: Co byly hlavní příčiny událostí Listopadu 1989? A byly spíše geopolitické, nebo domácí?

Samozřejmě „geopolitické“. Ten prostoduchý plán si říkal „finlandizace“. Gorbačovovo intelektuální služebnictvo s ním objíždělo i pracoviště typu pražského Prognostického ústavu. Pravý cíl z toho trčel jako sláma z lakýrek. Ty budižkničemy uhranula utkvělá představa, že hodí-li nás napospas, zbaví se „nadbytečné přítěže“. A až „zavedou kapitalismus za 500 dní“ i u sebe doma, Amerika je pozve do „ředitelny planety“. Aby tu – jako „rovný s rovným“ – poroučeli okolnímu světu. Tak praštěný nápad neměl ani žádný z Romanovců.

Říkankou, že socialismus tu byl proto, aby spáchal rituální harakiri – a ještě k tomu přímo z Kremlu – se ukájí jen hodně podměrečný vkus. Papouškuje-li ji i panoptikum, pasující se na „moderní levici“, je to na zvracení. Být socialismus tak retardovaným nemehlem, jak je dnes ostouzen i školním dětem, porazil by snad Hitlera? A zkrotil i jestřáby, vyhrožující jadernými hřiby?

Dějiny to mohly vzít úplně jiným směrem. Stačilo, aby se šéfem nestal Gorbačov, ale Grigorij Romanov, tehdejší č. 1 v Leningradě. To nebyl ani povrchní žvanil, ani podpantofel. Měl za sebou kariéru špičkového konstruktéra i politického manažera. Střet o to, kudy dál, však vyhrála parta prodejných intrikánů. Ta pleticha sahá až za záda nemocného Brežněva. „Mládí vpřed!“ není axiom, přes který nejede vlak. „Gorby“ je zvlášť odstrašující příklad. Tím spíš na rozcestích, na jakém je teď i česká levice.
 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jakub Vosáhlo

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Co se syrskými sirotky? Senátorka Emmerová přichází s převratným návrhem, ze kterého budou jásat homosexuálové. Šojdrová jistě ne

7:15 Co se syrskými sirotky? Senátorka Emmerová přichází s převratným návrhem, ze kterého budou jásat homosexuálové. Šojdrová jistě ne

ROZHOVOR S poněkud kuriózním nápadem na integraci padesáti syrských sirotků přichází i senátorka Mil…