V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země spěje k letošnímu 28. říjnu a 17. listopadu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše politika spěje do roku nejdůležitějších voleb?

Kdybych soudil podle toho, co se nám snaží několik novinářů velkých médií a pár aktivistických politiků vnutit jako naši nejžhavější aktuální agendu, musel bych si myslet, že jsme uprostřed nejzuřivější bitvy o osud národa a demokracie. Přitom v tomto případě jde jen o jednu z nepodstatných epizod dlouhodobého útoku havlistů na základy státu. Epizoda je to nepodstatná, onen dlouhotrvající a dobře sponzorovaný útok už podstatný je, protože postupně, krok za krokem, dělá dírky pod čarou ponoru naší státní a národní lodě. Lodě, které by se oni rádi zbavili, aby nás všechny naservírovali berlínské a bruselské vrchnosti. Pokud si nenecháme vnutit aktuální třeštění našich médií, pak přece daleko důležitější než nějaký spor o vyznamenání jednoho pána nebo o přijetí jednoho pouťového podfukáře v růžovém županu je to, co se nyní děje s naším světem.

A co se s ním děje?

V Americe vrcholí jeden z posledních zoufalých pokusů obyčejných lidí setřást diktát mocných zájmových sil a v Evropě zase vrcholí realizace gigantického sociálně-inženýrského projektu, jehož cílem je za pomocí organizovaného dovozu milionů Arabů rozbít poslední zbytky toho, co drží náš svět pohromadě a co drží každého z nás jako svobodného člověka. O tom by měly být sněmovní volby příštího roku. Ale nebudou. Budou o zástupných malichernostech, které budou veřejnosti předhozeny jako hlavní předmět sporu.

Jak vnímáte aktuální spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec Daniel Herman tvrdí, že Řád TGM strýci nebude udělen kvůli postoji synovce k dalajlámovi, přičemž prezident Zeman to odmítá?