Připomínáme si čtyřicet let od vzniku hnutí Charty 77. Ta přitom svou činnost oficiálně ukončila již před pětadvaceti roky. Jaké by mělo být její poselství pro současné podmínky a současnou situaci?

Dvě věci: Zaprvé – z hlediska minulosti – považuji za důležité udržovat odkaz charty živý jako vědomí, že pro zánik totalitního komunismu jsme také udělali něco my, Češi, tady doma, a ne že to byl jen a pouze výsledek nějaké souhry okolností (vyčerpání establishmentu) nebo dárek zvenčí (ať už od Gorbačova, nebo od Reagana). A zadruhé: dnes je samozřejmě jiná společenská situace než v pozdní totalitě. Máme základní svobody i možnost demokratické volby, máme svobodný trh. Nicméně vláda, parlament a europředpisy poslední léta – kousek po kousku a za tichého přihlížení veřejnosti – z této svobody ukrajují a zavádějí další zákazy, příkazy a regulace. Odkaz charty tu může připomenout, že občané mají právo i možnost se tomu bránit a že pokud na tuto možnost dnes rezignují, může být cena zápasu za svobodu v budoucnosti daleko větší než dnes.

Probrali jsme étos Charty 77, ale co se v debatách trochu opomíjí, jsou vnitřní vztahy v tomto společenství. Vy jste do prostředí disentu vstoupil později než většina chartistů, až v druhé polovině osmdesátých let. V té době už, třeba i podle Havlovy biografie od Michaela Žantovského, v mnoho let uzavřené komunitě disidentů kvetla celkem slušná „ponorková nemoc“. Jaké pocity jste ze vztahů v této komunitě měl jako zvenku přišlý nováček?