V rámci připomínky nedožitého jubilea Václava Havla – v říjnu by se dožil osmdesáti let – se o Havlovi a jeho odkazu pravdy a lásky začíná opět hodně hovořit. Co pro vás znamenal Havel a jak na něj vzpomínáte?

Osobně na pana prezidenta Václava Havla vzpomínám nejen jako občan, ale také trošku jako divadelník. Víte, v jednom z takových opusů, který napsal Vladislav Vančura, což byl levicový intelektuál – ovšem to byl ostatně Havel trošku taky – je úvaha o kouzelnících. A v té úvaze, aniž by Vančura tušil, že se to na Havla bude hodit, říkal: „Kdo jste kdy viděl ty dobré kouzelníky, jak stojí na křižovatkách a točí kloboukem? Jsou na útěku až do dne, kdy jejich nevinná ztřeštěnost se skončí pěknou krádeží, vědec­kou prací, odbojem anebo vládou... Hle, lampy! Kouzelný klobouk! A strmý provaz! Vizte mě, divákové, jak oděna jsouc trikotem flanderským podpírám Arnoštka – čti Václava Havla – neboť je to slaboučký kouzelník. Jak je to krásné. Jak je krásné býti kadeřavým...“

Takže vám asi „pravda a láska“ k smíchu nejsou?

Osobně jsem před Václavem Havlem vždycky stál absolutně zcepenělý úctou. Viděli jsme se spolu na různých společenských setkáních několikrát, ale vždy to byl pro mne sváteční pocit.

Jenže Havel měl nejenom své obdivovatele, ale i odpůrce. Pragmatici zase o Havlovi tvrdí, že si při politických setkáních často nevěděl rady. Režisér Jiří Svoboda si pamatuje jednání o možném rozdělení Československa v Kroměříži, které Havel neuměl řídit. A nebýt prý Václava Klause, asi by to dopadlo jako tombola...