Pane Golonko, prožíváme období adventu a brzy tu budou i svátky vánoční, tedy svátky křesťanské. Je na Slovensku znát, že alespoň podle statistik u vás žije více věřících než v Česku?
Ano, to jsou čísla, ale je to problém také mezigenerační, protože celá řada mladých lidí u nás netuší, co to vlastně advent znamená, a myslím si, že celá nastupující generace už k těmto svátkům zdaleka nemá tak blízko, jako jsme měli my. Takže ten počet křesťanů podle mě klesá. A výsledkem toho jsou znevážení, osočování v dnešní době, kde se ztratila ta úcta k druhému člověku. Dobrý katolík není ten, kdo chodí každý den do kostela. Musí se taky jako katolík ke svému okolí chovat. A to se často neděje – a v těch statistikách to nenajdete.
Vy tedy advent slavíte?
Ano, samozřejmě. U nás v rodině se to připomíná, máme adventní kalendář, vyzdobený dům a už i ozdobený stromeček. Víte, já jsem vyrůstal u salesiánů (významná římskokatolická kongregace, která se věnuje výchově mládeže) a ti nám tehdy v Bratislavě jako dětem z chudých rodin nabídli celou řadu možností. Chodili jsme na mše, stavěli modely, hráli fotbal atd. A tím se samozřejmě vytvořil můj pozitivní vztah ke křesťanství.
Pane Golonko, co říkáte jako věřící na tu velmi kontroverzní celospolečenskou diskusi o zákazu interrupcí, která se na Slovensku letos vedla? Jaký je váš pohled?
To je těžká otázka. Ale já osobně si myslím, že to rozhodnutí by mělo být na té ženě a její rodině. Vidíme, že jsou tu děti, které nemají otce, matka se soudí o alimenty. Nebo jsou tu děti, které jsou docela samy. A kdo se o ně bude starat? Jaký budou mít život? Proto říkám, že lepší je, aby ta rodina a ta žena to právo konečného rozhodnutí měly.
Vaše slovenské téma byly interrupce, velkým českým tématem se stal odchod Karla Gotta, který byl provázen velmi kritickými názory na jeho kariéru v době komunismu. Jak jste to viděl vy?
Špinavé prádlo se pere vždycky a za každého režimu. A namísto toho, abychom patřičně uctili tohoto člověka, tak vytahujeme různé věci.
Mě mrzí to, kolik se na tom přiživilo lidí, kteří se přihlásili jako úžasní Karlovi kamarádi a přátelé. Já jsem znal Karla Gotta už od jeho úplných začátků, ale takto jsem se prezentovat rozhodně nechtěl. Zapálil jsem si svíčku a vzpomínal na všechna naše setkání. Nejel jsem 450 kilometrů do Prahy, abych byl dvě sekundy v televizi!
Pouze jsem napsal, že odešel velký člověk a vynikající zpěvák. Samozřejmě se musel nějak přizpůsobovat té době, ve které žil. A kdyby nešel tímto směrem, tak by jeho kariéra brzy skončila. A komu by to pomohlo? On nebyl žádný estébák, byl to zkrátka člověk, který chtěl dělat to, co umí – to jest zpívat. A dokázal rozdat spoustu radosti mnoha lidem po celém světě, takže ty řeči okolo jsou zbytečné a obsahují často jenom obyčejnou závist.
A pak taky neznalost toho minulého režimu. Protože – jak by se jinak dostal Gott ven, aby udělal skvělé jméno naší republice?
Nás jako sportovce tady zavřeli totálně. V roce 1960 mě draftovalo Toronto – samozřejmě mě nikdo nepustil a nepustili ani Tikala, Jiříka a další reprezentanty. Teprve když nám bylo přes třicet, tak nám umožnili podívat se ven. Ale s podmínkou, že nepojedeme do Ameriky, ale maximálně do západní Evropy, tak to fungovalo po roce 1969. Tak jsem se já dostal do Německa. A ti zpěváci to měli podobné, možná o něco liberálnější. Ale ten režim musel mít z toho peníze, pak povolil.
Takže mně ta debata připadá nesmyslná. A vytahuje se všechno od Anticharty až po nemanželské dítě, které Karel Gott měl, ale postaral se o něj. Zkrátka trochu více úcty by bylo namístě.
Fotogalerie: - Mše za Karla Gotta
Fotogalerie: - Gott a slzy
Pane Golonko, vy jste byl ale svého druhu také prominentem toho minulého režimu, jako kapitán reprezentace jste byl součástí té „výkladní skříně“, nebo ne?
Tak to ne, to se musím ohradit. Já jsem nikdy nebyl ve straně! Nabízeli mi to dvě stě tisíckrát, ale nedotlačili mě k tomu. Já jsem se kamarádil například s Dubčekovými syny a vzpomínám si třeba i na Husáka. Když ho pustili z basy, tak já jsem ho odvezl domů, ale naprosto neplánovaně! Čekal jsem na svoji tchýni na nádraží a potkal jsem Husáka, který přijel košickým rychlíkem. A protože tam široko daleko nebylo jediné taxi, tak jsem to udělal. Tak takové byly ty moje kontakty, ale tím to končilo.
Například Jiří Holeček a další vzpomínali na ty ceremoniály – přijetí a dekorování na Hradě, což museli prostě vytrpět. Cítil jste to stejně tak?
Ne, já to mám tedy trošku jinak. Pro mě každé vyznamenání, které jsem dostal za sportovní výkon, má svou cenu. A nezáleží na tom, jestli to bylo od komunistů, estébáků. To není žádný důkaz, že jsem se v tom systému nějak angažoval.
Naopak, já jsem byl označen jako protistátní živel a v roce 1969 mě po těch legendárních zápasech se Sověty v Grenoblu a Stockholmu zavřeli, protože jsem jako kapitán dopustil, že tým nebo jeho většina si přelepila páskou tu rudou hvězdu na drese, abychom tak protestovali proti srpnové invazi v roce 1968. Ale nakonec mě pustili, protože v můj prospěch zasáhl právě Husák, který se mezitím vyšplhal na vrchol moci.
Pane Golonko, spolupracoval jste někdy s StB?
Já to nechci otevírat. Je to už zavřená kapitola. Ale pravda je taková, že Golonka byl rebel, který opravdu odolal všem nabídkám spolupráce s StB, proto mě aspoň neustále sledovali jako osobu nežádoucí. Od roku 1957.
Ano, já jsem byl rebel a rebelem jsem zůstal dodnes. A nežádám žádné výhody ani protekci.
Ale v tom režimu jsem žil. A absolvoval jsem to, aniž jsem ztratil tvář.
Proto mi hrozně vadí, když se dnes oslavují lidé, kteří emigrovali, utekli před tím – a na ty, kteří si to všechno se ctí dokázali prožít, na ty se kašle.
Pane Golonko, do Evropy letos opět přibyly desetitisíce uprchlíků. Předpokládám, že Vánoce vzhledem k jiné víře slavit nebudou. Je to samozřejmě jen banální příklad, ale zajímá mě váš názor, zda jsou lidé z Afriky či z Blízkého východu schopni se etablovat, hodit za hlavu svoje dosavadní hodnoty a přijmout ty naše?
Já jsem toho názoru, že v pořádku to je, pokud sem přijmeme erudované pracovní síly. Ale co se týká běžného života, tam jsou ty zvyky a hlavně to náboženství a jiná kultura velkou překážkou.
Ale když mluvíme o Československu, my jsme přece nikdy neměli kolonie v Africe, v Indočíně atd. jako Británie, Španělsko nebo Francie.
Rozumím tomu správně, že souhlasíte s tezí, která spojuje dnešní uprchlické vlny s kolonialismem, kdy evropské mocnosti, zejména Francie a Velká Británie a částečně i Německo, vytěžily ze svých kolonií, co šlo, a poté je ponechaly osudu. A právě z těchto kolonií se dnes ženou do Evropy uprchlíci, zejména ti ekonomičtí...
Ano, dá se to tak říct. Je to reakce na tu dobu kolonialismu. A také nechápu, proč se nikdo nepozastavuje nad tím, kde vzali tolik peněz na cestu pro ty pašeráky, kteří si účtují dost vysoké částky, a ještě v eurech a na každou osobu zvlášť!
Já jsem například zažil přímo v Německu před lety výměnu pracovních sil mezi USA, Německem a Indií. Povolení do Německa dostaly i celé indické rodiny, ale všechno bylo přesně nastaveno, ti lidé chtěli pracovat a také pracovali – ti dnešní, většinou imigranti, jen čekají na sociální dávky, ale drtivé většině z nich se vlastně pracovat vůbec nechce!
A málo platné – je a vždycky to bude jiná kultura, která s sebou samozřejmě přináší mnoho problémů. Nevím, jestli se takovíto lidé integrují a přijmou naše evropské hodnoty.
Neustále musíme mít na paměti, že oni pocházejí z úplně jiného světa – a to se může projevit kdykoliv.
A navíc – my máme svoje vlastní problémy. Jsou tu bohatí a chudí a těm chudým se snažíme přispět, protože třeba nemají finance na doktora, dáváme peníze na onkologii a stále to není dost. A teď bychom měli přispívat i na ty uprchlíky? Tomu já nerozumím. V první řadě bychom se měli starat o své vlastní problémy. A to není žádná xenofobie nebo rasismus.
Psali jsme:
Pane Golonko, tradiční otázka závěrem. Jaké máte přání do nového roku 2020?
Abychom byli všichni zdraví a více úcty mezi sebou a méně sporů a hádek, protože hádky ještě nikdy nic nevyřešily.
Rozhovor vedl Tomáš Procházka.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
