I lid se může mýlit. Je třeba ho přesvědčit, burcuje Bohumil Doležal

Proč podle vás chystaná reorganizace policie vyvolala vládní krizi? Čím si výpad proti policii a ministru vnitra ze strany Andreje Babiše vysvětlujete?

Reorganizace by podstatně narušila mocenské plány Andreje Babiše a jeho hnutí v citlivém období příštích tří let, kdy proběhnou troje zásadní volby: do krajských samospráv, do Poslanecké sněmovny a nakonec ta prezidentská. U nás se vytvořilo podivné společenství zájmů: patří k němu kromě Andreje Babiše za prvé státní zástupci, přesněji řečeno Vrchní státní zastupitelství v Olomouci a v Praze, kryté nejvyšším státním zástupcem Zemanem, úzce spolupracující s jedním celorepublikovým policejním útvarem (ÚOOZ). Státní zástupci nejsou z povahy věci žádná justice, ale mocenský útvar, hájící zájmy státu. Z minula mají špatné zkušenosti s tím, že byli leckdy v tomto poslání z politických důvodů omezováni, zároveň mají jako mocenský útvar přirozenou, ale krajně nežádoucí tendenci extendovat svou moc co nejšíře, protože jim to zjednodušuje práci; pro policejní útvar to platí dvojnásob. Proto je důležité, aby byli neustále pod přísnou kontrolou demokratického právního státu. V průběhu chaotické protikorupční revoluce se této kontrole úplně vymkli, „udělali se pro sebe“, a ta situace jim velmi vyhovuje. Tento jejich přirozený, z malé části pochopitelný, ale v zásadě krajně nežádoucí zájem se kryje se zájmem Andreje Babiše o vytvoření „Nových pořádků“, monopolního autoritativního státu, který bude řídit jako firmu. Současné demokratické instituce, snad bychom spíše měli říkat jejich trosky, státním zástupcům a ÚOOZ pořád ještě brání v „rozletu“ a Babišovi – i když už jen velmi chabě – brání v dovršení „Nových pořádků“. Je tu tedy společný nepřítel. Dalším účastníkem jsou „nezávislé protikorupční iniciativy“. Policejní prezident a ministr Chovanec se pokoušejí dostat zpátky pod kontrolu důležitý policejní útvar, jenž je součástí bloku Babiš – státní zástupci (i když jistě ne všichni) – ÚOOZ. Pod kontrolu, která jim přísluší. Policejní prezident přitom nijak neporušil své pravomoci – vada na kráse je jen v tom, že ČSSD neměla odvahu a sílu správně pojmenovat politickou povahu konfliktu: je to konflikt „Nové pořádky“, tedy autoritativní stát řízený jako firma, versus „Staré pořádky“ – polistopadová parlamentní demokracie. A to vysvětluje prudký útok Andreje Babiše vůči policii.

V médiích se objevují informace o nestandardních vztazích Andreje Babiše a šéfa ÚOOZ Roberta Šlachty. Považujete to za znepokojivé?

Nejznepokojivější je povaha sporu, kterou jsem právě pojmenoval. Případné nadstandardní vztahy mezi pány Babišem a Šlachtou by byly jeho logickou součástí, ale upřímně řečeno, i kdyby jich nebylo, nebude pojmenovaný konflikt o nic méně hrozivý.

Jak vnímáte krok olomouckých státních zástupců, kteří přijeli do Prahy vyslechnout policejního prezidenta kvůli reorganizaci policie, která je v jeho kompetenci?

Policejní prezidium se rozhodlo provést reorganizaci, která je plně v jeho kompetenci. Kompetence se dotýká policejního orgánu – ÚOOZ. Státní zastupitelství v Olomouci má s ním velmi intenzivní vztahy, které mají mimo věcné i politickou stránku, jíž je třeba věnovat pozornost. Státní zastupitelství v Olomouci brání sebe i ÚOOZ protiútokem, tím, že vyšetřuje čelné představitele Policejního prezídia. Považuji tento postup za naprosto skandální: teprve jím se věc plnou parou dostala do roviny politického konfliktu, který nikoli náhodou připomíná to, co se stalo přesně před třemi lety na Úřadu vlády, a vypadá na první pohled jako první krok něčeho, co by se dalo nazvat „studený státní převrat“. Nejde přitom ani náhodou o konflikt mezi ČSSD a ANO (plus státní zástupci plus ÚOOZ), nýbrž o konflikt mezi „orgány činnými v trestním řízení“, utrženými ze řetězu, a polistopadovou parlamentní demokracií. Proto nechápu, proč pan policejní prezident státní zástupce, co ho přijeli vyslechnout, nevyhodil – když už je spor plnou vahou v této politické rovině, nebylo by to podle mého názoru nenáležité.

Na jedné straně stojí policejní prezident a ministr vnitra, na druhé Andrej Babiš, ministr spravedlnosti Robert Pelikán, státní zástupci i protikorupční nevládní organizace, ale i někteří sociální demokraté – exministryně Marie Benešová, bývalý státní zástupce Miroslav Antl, a dokonce i exministr vnitra František Bublan. Mohou reorganizaci policie proti takové přesile ministr Milan Chovanec a policejní prezident Tomáš Tuhý ustát?

Pěkně prosím, to není spor mezi jedněmi papaláši a druhými papaláši: mezi ministrem vnitra a policejním prezidentem na jedné straně a na druhé straně Andrejem Babišem, ministrem Pelikánem, Marií Benešovou, Miroslavem Antlem, Lenkou Bradáčovou, Ivo Ištvanem, Pavlem Zemanem, Františkem Bublanem – a nově přidejme ještě Jiřím Dienstbierem. To je spor o bytí a nebytí české demokracie, v němž mají rozhodovat kompetentní členové exekutivy (opakuji, že policejní prezident nepřekročil rámec svých pravomocí), volení zástupci lidu – Parlament – a veřejnost. Problém je v tom, že ti, kteří prostředkují hlas veřejnosti, zejména média, jsou z velké části neutralizováni, protože část médií patří Babišovi, část novinářů podléhá politické demagogii, nebo ji dokonce pomáhá vytvářet. Zvláštní pozornost si zaslouží „nevládní organizace“. Nechci nijak zpochybňovat jejich úlohu v demokratické společnosti, jen upozornit na to, že mohou uplatňovat svůj vliv a váhu jen na volené politické orgány a legitimní vládu, a ne třeba suplovat „hlas lidu“ v přímé spolupráci s některými státními zástupci a některými policejními orgány; k tomu jim chybí dostatečná legitimita. „Nevládní organizace“, pokud chtějí takto přímo zasahovat, jsou přirozeným spojencem Andreje Babiše, samy od sebe by mnoho nezmohly, nemají ani náhodou dost síly, ale mocenskému útvaru soustředěnému kolem pana Babiše dodají jakousi ideologickou omáčku, aby „Nové pořádky“ byly nakonec stravitelnější. Upřímně řečeno, kdybych měl plnit takovouhle úlohu, styděl bych se za to. Nevládní organizace jsou různé a je jich mnoho, nevládní organizací je např. i náš Klub na obranu demokracie, a od našeho vzniku před třemi lety máme zcela opačný postoj než vyhlášené „protikorupční“ útvary jako Vraťte nám stát, Transparency International, Rekonstrukce státu, Nadační fond proti korupci atd. Jsme taky část „hlasu lidu“. Nejen oni. A rozhodne nakonec lid jako celek, v následujících třech volbách – pokud budou ovšem demokratické.

Neriskuje sociální demokracie, že ztratí podporu veřejnosti, která považuje šéfa ÚOOZ za hrdinu, který se nebojí postavit „zkorumpovaným“ politikům, a že uvěří Andreji Babišovi, který se navzdory svým kauzám staví do role jediného opravdového bojovníka proti korupci v politice?

Být v politice znamená přece vždycky riskovat, bez toho to nejde. A je třeba, aby se exekutiva dokázala tu a tam v dobré a spravedlivé věci postavit třeba i proti převažující vůli ve veřejnosti. Volební výsledek, díky němuž se dostala do své pozice, jí k tomu dává legitimaci. Protože i lid se může mýlit. Povinností odpovědných politiků je pouze dokázat lidi o jejich omylu přesvědčit – lid se může mýlit, ale zároveň je možné, a tedy i nutné jej o správné věci přesvědčit. Na této víře stojí demokracie. A je to věc politické odvahy. John F. Kennedy o tom kdysi napsal krásnou knížku.

Vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš požaduje zastavení chystané reorganizace policie a odvolání policejního prezidenta, nebo dokonce ministra vnitra, pokud rozhodnutí o reorganizaci policie po jednání Bezpečnostní rady státu podepíše. Neustále uráží a obviňuje své vládní kolegy, koaliční partnery, vyhrožuje odchodem z koalice, potom zase tvrdí, že chce zůstat ve vládní koalici. Jak si jeho jednání vysvětlujete?

Pan Babiš se v některých věcech snad chová impulzivně a chaoticky, ale nenechme se mýlit: v té zásadní věci se dosud vždycky choval racionálně a pragmaticky. A tou zásadní věcí je budování „Nových pořádků“, autokratického státu řízeného jako firma, na troskách polistopadové parlamentní demokracie. Když je třeba, když narazí na tlak, dokáže couvnout. I v tom je racionální a pragmatický.

Klub na obranu demokracie, jehož jste předsedou, přišel s výzvou na obranu demokracie proti „Novým pořádkům“. Můžete vysvětlit, o co jde?

Jde o to, aby se demokratické síly ve společnosti, a to znamená především demokratické strany (a ČSSD se verbálně i svými tradicemi hlásí k demokracii) dokázaly spojit proti instalaci „Nových pořádků“. Chtěli bychom, aby bylo jasné, who is who čili kdo je kdo; že proti oslabené parlamentní demokracii stojí uskupení, jemuž jako žhavé centrum vévodí ekonomicko-politicko-mediální impérium oligarchy Babiše. Na ně jsou svými zájmy zrovna teď napojeny některé mocenské orgány, část státních zastupitelství a významný policejní útvar, bez nich by byl Babiš bezmocný. A taky „protikorupční nezávislé iniciativy“, které simulují hlas lidu. A abych nezapomněl, ještě média jako Aktuálně.cz a Respekt, které tvrdí muziku. Rád bych věřil, že všichni tito vyjmenovaní Babišovi spoluúčastníci se třeba mohou ještě vzpamatovat , ale nějak moc mi to nejde. Demokracie je, jako ostatně vždy, slabá a opuštěná, a žádá, taky jako ostatně vždy, abychom se jí my, obyčejní lidé (žádní papaláši, žádné celebrity), ujali. „Opustíš-li mne, zahynu.“ Pokoušíme se o to tedy ze svých chabých sil v této jedné vážné konkrétní věci, jíž je konflikt o policii: ve výzvě, jíž se obracíme k demokratickým politickým stranám i k veřejnosti, a kterou najdete zde, a k níž se můžete připojit zde. Jmenuje se: Braňme společně demokracii proti Novým pořádkům.

Považujete situaci za tak vážnou, že je třeba podpořit sociální demokracii? A co když před výhrůžkami Andreje Babiše couvne, jako to udělala už několikrát?

Ve vážné a zásadní věci je třeba podpořit všechny demokratické strany, a tedy v tomto případě i ČSSD. Jsme klub orientovaný nikoli na pravici, nebo levici, ale na demokracii, která demokratickou pravici i demokratickou levici spojuje. Pokud sociální demokracie před Babišem couvne, je to její problém, a ne náš (mám takové mrazení, že až se tenhle rozhovor dostane před veřejnost, bude už po všem). Ale pokud bychom to neudělali, byli bychom součástí problému i my, byť i jen v malé míře.