V Evropě se vzmáhá protiislámské hnutí. Organizace jako Pegida či Islám v ČR nechceme (IVČRN) mají politické ambice a nakročeno k celkem velké voličské podpoře. Do jaké míry jsou, jestli vůbec, takto organizována protizápadní hnutí na Blízkém a Středním východě?

Organizace, hnutí i strany na Blízkém východě a na Západě jsou obecně dost rozdílné věci. Vámi zmiňovaná západní hnutí reagují na imigraci a současné podoby radikálního islamismu (byť v jejich rétorice účelově prezentované jako „jednolitá a pravá tvář islámu“). Následně se snaží tyto zdaleka ne vždy související věci zkombinovat dohromady, vymezit se proti nim a z tohoto mixu případně vytvořit i základy vlastní politické platformy.

Protizápadní postoje v blízkovýchodním světě ztělesňují často právě radikální islamisté. Jejich nejradikálnějším výhonkem je dnes Islámský stát v Iráku a Sýrii (ISIS). Právě před tím se ale velká část blízkovýchodních uprchlíků snaží utéci. Nebudu komentovat situaci uprchlíků afrických, protože nejde o oblast, kterou se zabývám. Obavy mnoha blízkovýchodních uprchlíků – často muslimů – z radikálního islámu, jsou mnohdy založené na reálném ohrožení života radikálními islamisty. Naopak obavy stoupenců zmiňovaných evropských hnutí jsou na rozdíl od nich spíše zprostředkované.

Pokud by tuto reálnou situaci představitelé protiislámských a protiimigračních hnutí vzali v potaz, popřela by ta hnutí řadu věcí, na kterých založila svoji existenci. Pro lepší představu, zkusme si představit, že by se „Islám v ČR nechceme“ přejmenoval například na „Radikální islamismus v ČR nechceme“. Proti takovému názvu by bylo stěží možné cokoliv namítat. Zároveň by tím však ono hnutí popřelo výrazné procento toho, co dosud vypustilo do světa.

Na druhou stranu se vůbec nedivím, že se mnoho lidí cítí v současnosti vystrašeno a zmateno. Zdaleka ne každý má příležitost studovat historii a současnost Blízkého východu a islámu. Řada vlivných českých médií – včetně tohoto serveru – bohužel někdy vytváří velmi obtížně srozumitelnou změť různých informací a interpretací, která mohou v konečném důsledku vytvářet u mnohých lidí zdeformovaný obraz reality, případně i velmi přehnané obavy. Pevně doufám, že je to způsobeno stále „jen“ tím, že se naše žurnalistika není ani po dvaceti letech stále schopna vyrovnat novinařině seriózních západních médií.