Jak jste prožil pro náš národ osudový 21. srpen 1968?

V noci na 21. srpna jsem s vlakem s manželkou a dvěma dětmi – které jsem už tenkrát měl – vlakem z Moravy z dovolené. V té době už jsem byl ředitelem jablonecké základní školy, poručíkem Československé lidové armády. Ráno jsem si po příjezdu do Jablonce pustil rozhlas po drátě a slyšel výzvu tehdejších našich nejvyšších představitelů. Poněvadž jsem byl řádně zvoleným delegátem Vysočanského sjezdu za školství a kulturu, nechal jsem děti a manželku napospas a s dalšími zvolenými delegáty jsme odjeli do Prahy. To znamená, že jsem se zúčastnil Vysočanského sjezdu.

Praha byla bouřlivá. Nocovali jsme ve Vysočanech v ČKD. Ubytovali nás na nějakém internátu, byli tam i Vietnamci. Ti byli informovanější než my, oni věděli, co se děje. Ze začátku se na nás dívali skrz prsty, protože ty informace měli nejspíš docela zkreslené. Druhý den ráno – to byl obrovský zvrat v jejich myšlení – mi v umyvárně jeden z nich nabídl krém na vlasy. Viděl jsem, že jsme jejich.

Pro mě byl ten srpen hodně dramatický. Pro manželku také. Čekala třetí dítě, tatínek nikde. Bylo to ode mě docela i drzé opustit rodinu v této situaci. Ale byli jsme mladí, tak jsme to zvládli. Na sjezdu jsme zvolili ústřední výbor, který se potom Moskevskými protokoly smetl. Jezdili jsme po továrnách, školách, třeba v Tanvaldě v gymnáziu. 

Viděl jste okupační vojáky či tanky?