Jaké jsou Vaše pocity z toho, že jste obdržel z rukou Miloše Zemana ocenění za Vaši práci? Prožíváte nějakou satisfakci za období, v kterém jste se nesměl novinářské-rozhlasové práci věnovat?
Samozřejmě, že mi to ocenění udělalo radost. Ale největší radost jsem měl vždy z názorů mých synů a dnes také už dospělých vnuků, že jsem se zachoval jako novinář a chlap v srpnu 68. I když jsem si pak v kouři kotelny 18 let ničil plíce, což mi podlomilo zdraví. Se současným panem prezidentem se známe už dlouho, až z husákovské éry. Je to velký svéráz se sloní pamětí, ale názorově se taky rozcházíme. To nám ani jednomu – aspoň doufám – ale nevadí.
V souvislosti s udělováním vyznamenání se každoročně objevují pochybnosti nad některými osobnostmi, které poukazují na jistou kontroverzi v jejich chování, třeba již před mnoha lety. Nebylo tomu jinak ani letos. Jak na tyto projevy nahlížíte? Je správné či plnění jejich role, aby média, bez znalostí okolností, které třeba dotyčného přivedly k určitému typu chování, tyto lidi pranýřovala či znevěrohodňovala?
Odpovím trochu jinak. Po sametové revoluci jsem byl vyzván, abych se stal ředitelem ještě tehdy Československého rozhlasu. Odmítl jsem s poukazem, že nemám žaludek na to, abych se pustil do kádrování. Berte to tedy i nyní jako mou odpověď na vaši otázku…
Fotogalerie: - Státní vyznamenání prezidenta republiky
Přiznám se, že jsem něco podobného čekala…Nemohu se vás však nezeptat na to, co hýbe současnou Evropou již řadu měsíců - a to uprchlickou krizi. Domníváte se, že bude schopná Evropská unie ustát ten obrovský tlak i z řad obyčejných občanů, který si vysloužila za svoji laxnost a možná až zvláštní nečinnost?
Upřímně: V Evropě je přes půl miliardy lidí. Takže by jeden dva miliony běženců (technicky i prakticky) snesla. Ale snesla by to jako obrovsky těžkou zátěž. Multikulturalismus nikde nefunguje (pokud – pro relativní homogennost společnosti nevyvraždíte Indiány, jako to udělaly ještě mladé USA) – a vlny uprchlíků jsou nepřijatelné. Evropská unie selhala, protože nemá žádnou perspektivní bezpečnostní strategii. Opírání se o NATO je hluboká historická chyba – DNES.
Proti Sovětskému svazu Severoatlantická aliance (NATO) splnila svoji roli, teď by se však Evropa měla opírat o vnitřní síly. A ne se nechat zatahovat doprostřed Asie v nevyhratelných válkách s tamním středověkem.
Existuje v tuto chvíli pro nejbližší roky pro Evropu nějaké účinné řešení tohoto exodu? Nebo je už pozdě a pravdu mají spíše ty katastrofičtější vize budoucnosti?
Na to se zeptejte moudrých v Bruselu. Mne by neposlechli.
Domníváte se, že se něčím zásadním v tomto ohledu třeba naše česká vláda od jiných evropských zemí liší?
Bohužel, my rovněž nemáme reálnou bezpečnostní strategii. O tom by se dala napsat kniha. V interview to nestačím vysvětlit.
Psali jsme:
|
Kdo je Jan Petránek? Respektovaná osobnost české žurnalistiky s úžasným rozhledem o celosvětovém politickém dění. Od počátku padesátých let působil v Československém rozhlasu jako zahraniční zpravodaj v Indii a v Sovětském svazu. Na sklonku loňského roku mu nakladatelství Radioservis v cyklu Osudy Českého rozhlasu Vltava vydalo knihu pamětí nazvanou: Na co jsem si ještě vzpomněl. V nich podává Petránek čtenářům průřez svým životem, včetně vzpomínání na svou rodinu, na politické události i na to, proč nakonec přes svou úspěšně nastartovanou kariéru skončil na dlouhá léta v kotelně. Vedle před pár dny prezidentem udělené Medaile za zásluhy, získal již v roce 2012 Novinářskou křepelku a Cenu Opus Vitae za celoživotní rozhlasovou práci. |
Ukázka z jeho knihy:
„Jsme s vámi, buďte s námi!“
Do Prahy z Josefova Dolu s ním jela (21. srpna 1968, pozn. red.) také sousedka Jája Albertová, švagrová herečky Jaroslavy Adamové. „Jsme staří přátelé, jejich rodina má chalupu kousek od naší a v Praze jsme desetiletí bydleli ve stejném domě. Jájina si cestou několikrát zabrečela při poslechu pražského rozhlasu. Slova: 'Jsme s vámi, buďte s námi!' měla sílu. Velkou sílu. Já byl při svém vzteku nadšen, že se Rusům ještě nepodařilo naše vysílání umlčet. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Strategicky bylo jasné, že přece musí mít nejvyšší zájem vysílání co nejdříve vypnout. Pospíchal jsem do Prahy, abych se k vysílání proti okupantům připojil co nejdřív. Ale přiznám se, měl jsem jen malou naději, že se mi to podaří. Poslouchal jsem rádio napjatě a se strachem, že už za chvíli uslyším někoho z quislingovskými názory. Bál jsem se, abych nepoznal hlas někoho známého, komu jsem dosud věřil a kdo začne říkat, že zvítězila mezinárodní solidarita bratrských socialistických zemí. To se nedělo, a tak jsem se postupně uklidňoval. Drž nervy na uzdě, nezcvokni se, až uslyšíš nějakého gaunera, jak říká, že kontrarevoluce v Československu neprošla a celý národ děkuje za bratrskou pomoc sovětským a jiným přátelům, říkal jsem si,“ uvedl v pamětech Jan Petránek.
V prvních hodinách se objevili i v rozhlase zrádci
„K pražskému rozhlasu jsem přijížděl od Flory po Vinohradské třídě. Kousek od rozhlasu hořel tank. Kolem nebylo možné projet. Na náměstí Míru jsem zaparkoval na trávníku u chrámu svaté Ludmily a Balbínkou běžel dolů k rádiu. Před vraty do autoprovozu mě ale chytil vrátný a zatáhl mne dovnitř. Hlavní vchod do budovy byl totiž v rukou Rusů, ale přes autoprovoz se dalo projít do studia ve sklepě, odkud se vysílalo, aniž by ho okupanti objevili. A to už se přitom stačili najít zrádci, kteří je informovali o mnohém, jako jistý Luboš Šimek, který okupanty vodil po celé budově a vysvětloval jim, kde co je. Včetně takzvané galerie, což bylo hlavní spojařské centrum. Ale ještě v noci naši rozhlasoví technici stačili vše důležité odtud přepnout a vytvořit záložní centrum, takže když Sověti galerii 22. srpna dopoledne přece jen obsadili a vypnuli, hlídali už jen opuštěnou stáj. Naštěstí takových zvrácených charakterů jako byl Šimek nebylo zas tolik. Kupodivu. Ochotné slouhy okupačního režimu museli husákovci po pádu dubčekovských příznivců hledat tedy dlouho – vlastně až do jara 1970,“ konstatoval Petránek. A pokračoval v popisu toho, co vše se 21. srpna a krátce poté v rozhlasu dělo.
Bál jsem se, že se ocitnu i s rodinou na Sibiři, přiznává Petránek
„Z utajeného studia se hlásili k nezávislosti a svobodě republiky Sláva Volný, Jindra Sobíšková (dnes Klímová), Čestmír Suchý. U mikrofonu prestiže a cti národa se střídali stále další. Byla tu Věra Šťovíčková, jejíž jasný a nezaměnitelný hlas byl nyní snad až o kvartu nižší a kovový. Ale rozhodný. Uvědomoval jsem si, jak nesmírně důležité pro celou českou veřejnost je, že slyší hlasy, které dobře znají. Myslel jsem na to, aby zněly klidně a solidně bez hysterie, věcně a nebojácně. Znal jsem totiž dobře soudobé Rusko. A veřejnost věděla, že jsem býval zpravodajem v Moskvě. Proto jsem se důsledně hlásil jménem a občas připomněl, že jsem bývalý moskevský zpravodaj. Nechtěl jsem dopustit, že by mě někdo mohl zařadit na okupantskou stranu. Ale také jsem nepočítal s tím, že z okupačních drápů snadno vyváznu. TASS přitom spěšně vydal už hned v září 1968 publikaci o údajné kontrarevoluci u nás. Brožura mě proklela tak nenávistně, že jsem se bál, že se ocitnu na Sibiři i s celou rodinou. Dokonce jsem si myslel, že to je dost pravděpodobné. Věděl jsem totiž, jak si Sověti počínali v Maďarsku o dvanáct let dřív, kdy byla Dunaj pak rudá maďarskou krví,“ přiznal Jan Petránek mimo jiné ve své knize.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
