Za pár dní oslavíme 71. výročí konce druhé světové války v Evropě. Naši českoslovenští vojáci, domácí i zahraniční odbojáři byli ve svém úsilí vedeni vlastenectvím, pomocí vlastní zemi. Jak je to podle vás s vlastenectvím v dnešní České republice, když vynecháme třeba úspěchy na hokejovém mistrovství?

Řekneme-li v Česku slovo vlastenectví, místy ho hledáme těžko. Vlastenectví není to, že někdo řve věty proti migrantům a vykřikuje „Čechy Čechům“ a třeba den před tím bylo 28. října a on ani neví, že ten den vznikla republika, ten člověk neví, kdy se narodil Masaryk. Je velmi složité najít pro vlastenectví odpovídající jednání a chování v České republice. To by se mělo změnit. Vlastenectví není nacionalismus nebo xenofobie. Je to stav, kdy je člověk hrdý na národ, ze kterého vzešel, na symboly národa, na jeho dějiny. To je vlastenectví. Při vypjatém nacionalismu je sice ten člověk hrdý na vlastní národ, ale nenávidí ostatní. Tak to být nemůže a vlastenectví tak chápat nemůžeme.

Problém je, když někdo začne hovořit o vlastenectví, o češství, je okamžitě označen za nacionalistu nebo xenofoba. Funguje to tak bohužel i v dnešní Evropě. Takhle se Evropané dívají na Srby, kteří jsou hrdí na svoji zemi. Nebo jestliže Noční vlci mají vlajky armády Sovětského svazu nebo země, která v tehdejší době osvobodila skoro celou Evropu a položila přitom 20 milionů životů, tak to není žádný vypjatý nacionalismus, lidé mají právo být na to hrdí. A takhle by to mělo být i v České republice a snažím se novou formou hledat cesty k tomu, aby byli vlastenci. Není to o nenávisti k jiným národům nebo rasám, to s tím nemá co dělat a to se mi nelíbí.