Připomněli jsme si osmdesát let od konce druhé světové války, kterého se váš otec už bohužel nedožil. V březnu 1939 byl obžalován za vzpouru, protože neuposlechl rozkazu neklást odpor okupantům a porval se kvůli tomu s nadřízenými. Pak do května 1941 působil v odbojové skupině Tři králové. Při zatýkání jednoho gestapáka postřelil. I po krutém mučení se v Petschkově paláci s gestapáky rval a vyhlášeného sadistu Paula Adama Soppu složil k zemi. Ukázali mu vaši ztrápenou matku. Nakonec sice promluvil, ale nezbytnou lhůtu tří dnů pro mlčení odbojáře překonal zhruba padesátkrát, takže nikoho neohrozil. Proč to všechno píšu. Jak jste jako malý kluk vnímal tátu?

My jsme jako děti nevěděli, co se odehrálo v kasárnách v roce 1939. Mně tehdy bylo sedm let. Maminka nám dětem řekla, že tatínek odešel do Anglie, ukazovala nám až do konce druhé světové války pohlednice, které nás měly přesvědčit, že náš tatínek je v Anglii, abychom se neprořekli. O tom, co se s naším otcem skutečně stalo, jsme se dozvěděli až po skončení 2. světové války. Stále jsme doufali, že se vrátí, až do roku 1946, kdy se našel jeho dopis.

Kdy jste se až dozvěděl o jeho obrovském vlasteneckém hrdinství za nacistické okupace a co vám při takovém zjištění přišlo na mysl?

Až po skončení 2. světové války. Byl jsem hrdý na našeho otce, ale považovali jsme to za samozřejmost – byl důstojník a Čechoslovák. Náš tatínek bojoval za svobodné, samostatné Československo v první i druhé světové válce.