Za posledních třicet let prošly česká i slovenská společnost velkou proměnou. Vy jste kdysi prohlásil, že Dubček snil o socialismu s lidskou tváří, kdežto Havel o kapitalismu s lidskou tváří a oba tyto sny se ukázaly jako utopické. Myslíte, že sny lidí z náměstí během listopadových událostí roku 1989 o změně pořádků v zemi se naplnily? Nechtěli třeba něco jiného?
Dovolím si doplnit, že i idealista Kristus snil o království Božím, tedy také ideálním duchovním stavu člověka, a jak dopadl? Ti, kteří dávali přednost materiálním hodnotám, ho ukřižovali. Podotýkám však, že neodsuzuji ani ty, kteří zlikvidovali nebo odstavili idealisty a hledače pravdy, jako byli Sokrates, Kristus, Jan Hus, Jeroným Pražský, Petr Chelčický, Galileo, Bruno, Koperník, Rousseau, Luther, Tolstoj, Gándhí nebo také Dubček či Havel. Ti, kteří je likvidovali, si počínali v souladu s hodnotami, které vyznávali, tedy s hodnotami materialistickými bez ohledu na to, zda šlo o náboženské, politické nebo ekonomické vůdce. Prostě je odstranili, neboť se obávali o své majetky a svou moc. Takže říkám stejně jako mnozí další, že se sny z náměstí v listopadu 1989 nenaplnily z jednoduchého důvodu – nesnažili jsme se o změnu hodnot, o posílení duchovních principů, ale pouze o naplnění materiálních hodnot. Něžná revoluce 1989 se tak zařadila do dlouhé řady podobných revolucí, která přinesla jedinou markantní změnu – nastoupili noví mocní. Ale v civilizaci, která vyznává jen mamon, se ani nic jiného nemohlo stát. Ujišťuji vás, že 99,9 procenta těch, kteří dnes nadávají na politiky, by se chovalo úplně stejně, jako se chovají politici, pokud by se do aktivní politiky dostali.
Fotogalerie: - Babiš a celostátní sněm ANO
Andrej Babiš chce být premiérem až do roku 2025. Přejete si, aby se mu to splnilo?Anketa
Kam se posunuly ve srovnání s dobou před listopadem 1989 Česko i Slovensko v takových oblastech, za které je (spolu)zodpovědný stát, tedy hlavně zdravotnictví, školství, bezpečnost, spravedlnost nebo sociální zabezpečení?
Od pádu totality došlo k nespornému pokroku a kvalitativnímu posunu, ale téměř výhradně v oblasti soukromého majetku. Je nepochopitelné, jak může být oblast zdraví předmětem podnikání. Je nepřípustné, aby se na zdraví lidí vydělávalo – ať už jde o majitele nemocnic, zdravotnických zařízení, ale také pojišťoven. Tlak majitelů nemocnic a pojišťoven fakticky nutí lékaře měnit své poslání. Nesnaží se pacienta vyléčit, ale udržovat ho ve stavu nemocných. V Bhútánu je za lékaře považován jen ten, kdo nemá žádné nemocné pacienty. Prvořadá musí být prevence, tedy snaha, aby lidé nemarodili. Už jen ta skutečnost, že sport patří do resortu školství, je absurdní. Sport má být v resortu zdraví, zdůrazňuji zdraví, ne zdravotnictví. Zdravotnictví by se mělo nazývat chorobnictví, protože se tam starají už jen o choré, ale nám musí jít především o to, aby lidé nemocní nebyli. Největším nepřítelem lékaře jsou mrtví a zdraví, protože na těch nevydělá. A když jste nemocný, jste manipulovatelný a ovladatelný.
Stejně tak je to se vzděláním. Čím jste hloupější, tím snadněji vás ovládají. Politici i média. Proč by se politici měli snažit, aby byli lidé vzdělaní? Byli by sami proti sobě. Sociální zabezpečení dnes se vůbec nedá porovnávat s tím za socialismu, sociální nůžky jsou velké a stále se rozevírají. Ve společnosti, v níž jsou modlami majetek a moc, jsou lidé bez majetku a moci na okraji společnosti a mají pocit méněcennosti. Bytová výstavba je rovněž postavená na principu půjček, takže když chceš mít byt, musíš si půjčit, a už tě mají. Člověk, který je zadlužený, drží hubu a krok, a o to mocným jde. Obávám se, že hlavní výdobytek pádu totality – vytvoření prostoru pro tvořivé a schopné lidi, začíná ztrácet atraktivitu v porovnání se ztrátou výdobytků, které nabízel socialismus.
Máme se nejlépe, jak se kdy lidé v tomto geografickém prostoru v historii měli, jak s oblibou prohlašují někteří politici?
Máme se dobře z materiálního hlediska – to je ten náš geografický prostor – ale to také jen ti, kteří se byli schopní zařadit do pelotonu, v němž vládnou ostré lokty. Obávám se, že takových je menšina. Objektivně je třeba přiznat, že se skutečně máme materiálně lépe, ale v systému, kde stále soutěžíme, sledujeme po očku souseda či kolegu a štve nás, že on toho má víc. V systému, kde vládnou materialistické hodnoty, člověk šťastný nikdy nebude, protože pod vlivem hodnot budete chtít mít stále víc. Tak se lidé snaží být ještě výkonnější, vydělávat víc a končí to tak, že jsou doslova vykořisťovaní, tráví v práci dlouhé přesčasové hodiny na úkor rodin. Bohatnou, ale jsou méně šťastní. Netuší, že duch je nekonečný, hmota je limitovaná.
Psali jsme:
Jsou proto lidé šťastnější, že si toho mohou dopřát víc než předchozí generace?
Byl jsem nedávno v indickém státě Bihár. Je to jeden z nejchudších států Indie. Viděl jsem tam velkou bídu, neporovnatelnou s těmi nejchudšími u nás. Když jsme se my, lidé z Evropy, téměř pohoršovali nad jejich bídnou životní úrovní a litovali je, oni sami nás s úsměvem doplnili: „Nezeptali jste se nás, jestli jsme šťastní...“ Otázka štěstí začíná dominovat i v západní civilizaci, lidé začínají být z neustálého honění se a soutěžení unavení. Bhútán je v Asii na jednom z posledních míst, pokud jde o HDP na obyvatele, ale pokud jde o index štěstí, jsou jeho obyvatelé první. Naopak Japonsko je v HDP první, ale podle indexu štěstí na druhém konci pořadí. Ano, máme neporovnatelně víc, než měly předcházející generace, ale jsme šťastnější?
Čím jsou k tomu materialistickému pojetí života a pachtění za stále novými a novými věcmi tlačeni? Kdo a co je na vině, že společnost jde tímto směrem? Nebo to souvisí s přirozenou touhou mít se lépe?
Téma „pachtění“ se za materiálními statky je primární v oblasti západního civilizačního okruhu. Všechny války, křižácké a jiné dobyvačné výpravy či revoluce vzešli z křesťanského civilizačního okruhu a jejich motivace byla vždy stejná – ovládat a vyrabovat druhé. Každý, kdo se postavil proti majetkové nerovnosti, byl nemilosrdně odstraněn. Nejznámějším příkladem je Kristus, jehož ušlechtilé učení dogmatická církev postavila na hlavu tak dokonale, že dnes bohatne ve jménu Krista. Rousseau ve své rozpravě „O původu nerovnosti mezi lidmi“ tvrdí, že majetková nerovnost lidí není lidskou přirozeností, ale je produktem společnosti, která tuto nerovnost zakládá. Mám naléhavý pocit, že téma „pachtění“ se za hmotnými statky bude aktuální do té doby, dokud budou aktuální hodnoty naší křesťansko – komunisticko – kapitalisticko – materialisticko – konzumně – reklamní civilizaci. Všechny autority a instituce, především média v západní civilizaci, dvacet čtyři hodin denně ženou lidi k soutěživosti, chtivosti, závisti, touze po úspěchu, slávě, bohatství. Naštěstí jsou i jiné civilizační okruhy – buddhistický, hinduistický, muslimský tak neznám – v nichž dominují jiné hodnoty.
Byl jsem vícekrát v buddhistických a hinduistických zemích a tam, naštěstí, ještě stále dominují duchovní hodnoty a na ještě větší štěstí se jim daří materiálním hodnotám odolávat, respektive je velice šikovně slaďovat s hodnotami duchovními. Systém, ve kterém jsou prioritní jen materiální hodnoty, je odsouzený k zániku. Vidíme to ve stále rostoucím počtu těch, kteří hledají jiné hodnoty, než je neustálá honba za penězi, aby mohli splácet úvěry a úroky, které jim vnutil systém. Zjišťujeme, že mezi bohatstvím a štěstím není přímá úměra. V USA se národní produkt zvýšil od roku 1960 trojnásobně, ale index štěstí jednotlivce ani o procento. Je třeba si uvědomit, že když je člověk zadlužený, nevzdělaný a nemocný, je nesvobodný, a tedy manipulovatelný. O to přesně mocným v materialistické civilizaci jde.
Do našich životů čím dál více zasahuje obrovský rozmach nejrůznějších technologií Jaké jsou podle vás jejich nejméně příznivé dopady na společnost?
Ve zmíněném Bhútánu – způsobu života této nejšťastnější země na světě se věnuji ve svém románu Kód 7 – mají vládní komisi složenou z odborníků z různých oblastí, která posuzuje, jestli je daná nová technologie člověku víc k užitku, nebo víc na škodu. Je to velké dilema. Nožem můžete krájet chleba, ale také zabít, mobilem můžete zvěstovat zprávy dobré i zlé, kamerou si můžete natočit krásy přírody, ale také tajně svého oponenta. Takže zase jsme u klíčové otázky – jaké hodnoty vyznává ten, kdo technologie používá. Vyznavač zla nebude nožem krájet chleba pro svého bližního, ale ho jím zabije. Proto se musíme nejdříve věnovat hodnotám a až potom technologiím.
Je ztráta soukromí a sledování takřka na každém kroku nezbytnou daní technickému pokroku, ale i nejrůznějšímu ohrožení, jemuž jsme v této neklidné době vystaveni?
Už jsem říkal, a budu to stále opakovat, že je to o hodnotách. Když jsou mocní tohoto světa vyznavači tmy, zla, mamonu, boje, trestu, tak budou nechávat své potenciální oponenty sledovat. A to bude v naší civilizaci do té doby, dokud budeme orientovaní dostředivě – brát, brát, brát. Musíme to změnit na dávání, potom si budeme víc důvěřovat, milovat se, pomáhat si, projevovat soucit. Jen je to velmi těžké, protože k tomu, abychom s důvěrou a láskou sáhli po holubovi štěstí, musíme z dlaně vypustit vrabce mamonu. Tohoto rizikového okamžiku se všichni bojíme, a proto raději ukazujeme na druhé, abychom sami sebe viděli v lepším světle.
Opakovaně se mi stalo, že jsem viděl v autobuse s kočárkem maminky, které místo aby se věnovaly druhému dítěti přibližně předškolního věku, které s sebou také měly, se s někým vybavovaly po mobilu. Jde o jev, který něco vypovídá o možném vývoji vztahů v rodině a ve společnosti?
Ty matky za to příliš nemohou, možná právě vyřizovaly termín u lékaře, vysvětlovaly manželovi, kde má večeři, nebo jen tak drbaly s kamarádkou, která je v podobné situaci, a když si vzájemně vylijí srdce, tak se jim uleví. Opakuji – když změníme hodnoty, když začneme vyznávat soucit, pomoc, porozumění, tak se osvobodíme, a ti, kteří nás chtějí ovládat, budou bezradní. Během svého setkání s dalajlámou jsem mu argumentoval, že musíme bojovat za mír. On se usmál a opravil mě: Nic nemusíte, stačí, když si budete rozumět a tolerovat se. V Bhútánu neznají starobince, protože je společensky nepřípustné, aby se mladí nepostarali o staré, neznají sirotčince, protože je společensky nepřípustné, aby se rodina o siroty nepostarala. Prostě mají jiné hodnoty.
Co mohou sociální sítě, na nichž mezi sebou lidé čím dál častěji komunikují, aniž se fyzicky setkávají, znamenat pro vývoj a charakter společnosti?
Pochopil jsem, že komunikace na sociálních sítích s sebou nese víc negativ než pozitiv. Sociální sítě se staly stokou, doslova kanálem lidského mentálního odpadu. Tolik zlé energie, jako je na sociálních sítích, není ani v krčmě, kde se poperou chlapi. Tam si dají po hubě, protože jsou tváří v tvář, neanonymně, takže je to férový souboj. Na sociálních sítích se ukrývají většinou zbabělci vedení jediným – zlem a vlastní frustrací. Nesleduji diskuse na sociálních médiích ze zdravotních důvodů.
Musím však zdůraznit, že všechno je tak, jak má být. Základním principem naší existence je rovnováha, a tolik, kolik je dobra, musí být i zla. Kdyby nebylo bodláků, nevěděli bychom, že lilie je krásná. Člověk má však jednu výhodu – možnost svobodné volby. A je na něm, jestli se postaví na stranu bodláku, nebo lilie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
