Proč vlastně kandidujete do Poslanecké sněmovny?
Protože mě řada věcí štve.
Co například?
Jako dříve narozený jsem prožil 40 let svého života v „reálném socialismu“ pod vedením jediné strany, která věděla lépe než já, co je pro mne dobré, a pokoušela se hlídat a regulovat všechny aspekty života občanů. Proto jsem s mimořádným potěšením pozoroval, jak se to „soudruhům“ sype... Poté, co v čase normalizace po roce 1968 přiškrtili kohoutek, už ho jen a jen povolovali a nám se dýchalo lépe a lépe. Až to nakonec vše ruplo a příchod svobody v roce 1989 byl oslňující.
Díky těmto zkušenostem mi nezbývá než posuzovat dění posledních let velice kriticky... Protože to, co se děje, je zase utahování šroubečků a snaha o regulaci, dámy prominou, každého pšouku, v míře nevídané a do posledního detailu. Prostě zatímco dříve jsem se radoval z povolování šroubečků, teď prožívám jejich neustálé utahování. A sám za sebe se musím přiznat, že toho mám již opravdu plné zuby.
Čeho byste chtěl ve Sněmovně dosáhnout?
Myslím, že z předchozího je to jasné. Zásadního omezení stávajících regulací bez ohledu na to, odkud pocházejí. Protože ty regulace nejen omezují svobodu volby občana, ale připravují nás všechny o značnou část našich příjmů. Z něčeho se totiž musí zaplatit tvorba regulace, prosazování regulace, kontrola regulace a následné vyhodnocení výsledků regulace a její následná optimalizace… A i nová úřednická místa.
Je snad jasné, že jde o náklady státního rozpočtu, tedy o prostředky z daní občanů. Tím, že se tyto prostředky použijí na zcela neproduktivní regulace, zbyde státu míň peněz na školy, silnice, nemocnice, důchody a mnoho dalších věcí. A nejen to – všichni ti – z peněz všech placení – „regulátoři“ snižují životní úroveň občanů i jinak. Oni totiž neprodukují nic užitečného… A stručně řečeno, na trhu práce je díky tomu nedostatek pracovních sil produkujících „hmotné statky“ a nadbytek pracovních sil produkujících lejstra, která nikomu životní úroveň nezvýší. To vše je potřeba co nejdříve změnit. A to je to, co budu prosazovat.
Vy se hodně zabýváte otázkou zbraní a zbraňové směrnice v EU. Jak to nyní vypadá?
Jak jistě víte, tato nesmyslná směrnice omezuje výrazným způsobem práva legálních držitelů zbraní a zavádí řadu omezení a administrativních povinností i pro majitele zbraní kategorie „D“, tedy zbraní dosud volně prodejných občanům nad 18 let. Je těžko pochopitelné, proč by si měl držitel poplašné pistole pořizovat zbrojní průkaz a tuto „zbraň“ registrovat.
Jako nesmyslnou označuji směrnici proto, že hlavním důvodem pro její prosazení byl podle Evropské komise „boj proti terorismu“. Každému soudnému občanu je přitom jasné, že teroristé si zbraně legálně nepořizují a o zbrojní průkaz nežádají.
Ne nepodstatná je i rovina symbolická. Právo držet zbraň, po splnění zákoných podmínek, existovalo v českých zemích nepřetržitě od roku 1852 s pouze dvěma výjimkami: dobou nacistické okupace a komunistické diktatury. Nyní se toto právo pokouší omezit EU. A ironií osudu byla směrnice schválena Evropským parlamentem 14. března, v předvečer výročí okupace zbytku Československa 15. března.
To samozřejmě vyvolalo a vyvolává masivní nespokojenost držitelů zbrojních průkazů, jejich rodinných příslušníků a dalších občanů. Důkazem toho je dosud 100 000 podpisů pod peticí „Proti regulaci zbraní a sebeobranných prostředků ze strany EU“ a jejich počet stále roste.
Psali jsme:
Vy jste zmínil, že hlavním argumentem pro Evropskou komisi je „boj proti terorismu“. Když vy této směrnici oponujete, je tedy držení zbraní důležité i z hlediska bezpečnosti – terorismus, znásilňování, krádeže, přepadení – okolo migranční vlny?
Zde je opět velice důležité hledisko symbolické. Názor „bezpečností situace se zhoršuje a EU chce občany odzbrojit“ jsem slyšel mnohokrát a nezbývá než připustit, že má racionální jádro. Navíc neozbrojený občan je pro teroristy daleko snadnějším cílem.
Pokud si dobře pamatuji, při jednom z teroristických útoků v Londýně se občané bránili židlemi a sklenicemi, protože v UK jsou zakázány i nože. To není v žádném případě nedůvěra k bezpečnostním složkám státu, ale ony prostě nemohou být všude. A dvacet minut je strašně dlouhá doba.
Stále se setkáváme s pověrou, že ozbrojený civilista natropí více škody než užitku. Samozřejmě to není pravda, protože rozeznat někoho, kdo zrovna ohrožuje můj život, není příliš složité. Ostatně i v tom Londýně neházeli občané židle a sklenice na své spoluobčany, ale cíleně na teroristy. A pokud jde o trénink, řada nositelů zbrojního průkazu má větší zkušenost v použití zbraně než leckterý příslušník policie už jenom proto, že se dostane na střelnici daleko častěji. Ostatně je známa řada případů, kdy ozbrojený občan zastavil útočníka a nikdy při tom nezranil své spoluobčany.
Jaký lze kolem odzbrojovací směrnice EU očekávat další vývoj?
Je nutno připomenout, že proti směrnici byla v průběhu jednání o ní většina politiků napříč politickým spekterem. Máme zde nesouhlasné usnesení Poslanecké sněmovny, kde ze 144 přítomných podpořili směrnici jen poslanec Zlatuška a Gabal, proti byli v europarlamentu i všichni europoslanci s vyjímkou Niedermayera, který se zdržel.
Jednou z reakcí byl i poslanecký návrh novely ústavního zákona o bezpečnosti, která do zákona vsunuje tento krátký odstavec: „Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo za účelem ochrany životů, zdraví a majetkových hodnot a podílet se tak na zajišťování vnitřního pořádku a bezpečnosti a ochraně územní celistvosti, svrchovanosti a demokratických základů České republiky. Podmínky a podrobnosti stanoví zákon.“
Vy jste sledoval tu debatu z galerie. Které argumenty vás nejvíce nadzvedly ze židle?
Ano, účastnil jsem se všech čtení. Víte, já jsem zvyklý na ledacos a v krajském zastupitelstvu jsem strávil tři roky s doktorem Rathem. Ale to, co v Poslanecké sněmovně předvedl poslanec Kalousek, bylo již naprosto „za hranou“. Stručně řečeno – galerie byla plná lidí, z nichž většina měla obsah směrnice velice podrobně sestudovaný. A ten pán jim, nemohu to říci jinak, „říkal nepravdu do očí“ a tvrdil mimo jiné, že směrnice žádný zákaz zbraní neobsahuje.
Další „pohádkář“ byl poslanec Gabal, který, abych to řekl jednoduše, pokládal jen představu nějakého nesouhlasu se směrnicí za naprostou „svatokrádež“. Jak je známo, novela ústavního zákona nakonec prošla, když získala až nečekaný počet 139 hlasů, přitom nezbytných bylo 121.
Kalousek vážně řekl, že směrnice žádný zákaz zbraní neobsahuje?
Ano, a jeho názor pak opakovala i Česká televize. „Já vás všechny velmi prosím, abyste v té záplavě emotivních výkřiků, abychom si dokázali to konečné znění té směrnice přečíst a uvědomili si, co nám opravdu zapovídá. (…) Říkat tomuto omezení odzbrojovací směrnice, je vyvolávání hysterie. (…) Tady straší lidi něčím, co jim nehrozí. (…) Anebo tomu nerozumím a pojďte nám, prosím pěkně, pane poslanče, říct, v čem to ta legislativní předloha změní“.
Pan Kalousek tomu ovšem evidentně nerozumí. A protože možná bláhově předpokládám, že se odpovědný politik před projednáváním zákona podrobně seznámí s podklady, řekl bych, že tomu spíše rozumět nechce. Směrnice totiž obsahuje hned pět nezávislých paragrafů zakazujících zbraně. Dva z nich mají okamžitou účinnost a za oběť jim má jen v ČR padnout minimálně 40 000 kusů zbraní (tolik je podle Ministerstva vnitra drženo pušek CZ858, k tomu je nutné připočítat ještě tisíce „kraťasů a sklopek“); další z ustanovení směrnice zakazuje vlastně 99 procent samonabíjecích pušek i pistolí, a ještě další ustanovení umožňuje Komisi EU co pět let vydávat seznam jmenovitě zakázaných zbraní jako „přílohu“ s použitím klasické „salámové metody“.
Psali jsme:
Nicméně ta ústavní novela zaručující právo držet zbraně v Senátu uvízla na mrtvém bodě…
Ano, jistou dobu to tak vypadalo. Ono je to dáno i tím, že Senát na schválení ústavního zákona vlastně nemá termín. Takže je zřejmé, že jistá snaha odsunout rozhodování až po volbách pod různými záminkami byla a je. A je samozřejmé, že i řada senátorů s touto novelou nesouhlasí, většinou z ideologických hledisek. Zelení neustále prosazují ideu, že až nikdo nebude mít střelnou zbraň, nastane mír a klid, což je samozřejmě mnohokrát vyvrácený nesmysl, a jiní si prostě myslí, že zájmy Evropské komise mají přednost před svobodou volby a zájmy našich občanů. Podle jejich argumentace je nicméně jasné, že obsah směrnice buď vůbec neznají, nebo ho pokládají vlastně za nepodstatný. Jen namátkou bych jmenoval Wagnerovou, Dienstbiera a Bublana.
Nicméně v současné době se zdá, že senátoři pochopili, že „hra na slepou bábu“ zavání ostudou – jsou přece od toho, aby rozhodli, a ne aby rozhodnutí neustále odkládali – a termín jednání na plénu byl stanoven na 11. října. Tak nezbývá než držet palce a věřit ve vítězství zdravého rozumu.
Jak se máme zachovat v případě, že směrnice definitivně vejde v platnost, a jaký v tomto případě čekáte vývoj?
Směrnice již v platnost vešla. Na její implementaci, tedy převedení do našich zákonů, máme 15 měsíců. To, co zatím probíhá, je dostatečně známo – byla podána žaloba k soudu EU, od které sice nikdo moc neočekává, ale je to snaha o „řádný“ postup.
Zároveň je v jednání již výše zmíněná novela ústavního zákona, která, kromě významu symbolického, by umožnila některé důsledky směrnice zmírnit či zcela eliminovat. Tato novela je důležitá i z toho hlediska, že schválená směrnice dává Evropské komisi možnost každých pět let „optimalizovat“ seznam zakázaných zbraní, tedy nechvalně známá „salámová metoda“.
Poslední možnou variantou je směrnici prostě neimplementovat, což je přístup, který preferuji já, a to jak z psychologických, ekonomických, tak bezpečnostních důvodů. Pokládám totiž za nezbytné jednou říci „dost“ a neplnit slepě všechna nařízení. Nesmysl je totiž nesmyslem bez ohledu na to, odkud přichází.
Druhé je hledisko ekonomické. Aplikace novely totiž znamená vyvlasťňování zbraní (což nejde bez náhrady) a enormní administrativní náklady spojené s tím, že dosud volně prodejné „zbraně“ (například poplašná pistole) se přesunou do kategorie, kde je na ně již potřeba mít zbrojní průkaz.
Významné je i hledisko bezpečnostní. Řada lidí se nevzdala svých zbraní ani za protektorátu, ani v době komunistické totality. Lze tedy očekávat, že se jich nevzdají ani teď a valná část zbraní přejde do „ilegality“, což není rozhodně žádoucí. Proto také ODS prohlásila, že implementaci nepodpoří. Jak se zachovají další politické strany, dosud známo není.
Jak jsou na tom státy, kde je legální držení zbraní z hlediska bezpečnosti a kriminality? Můžete zmínit nějaké statistiky?
Statistik je celá řada a v podstatě ze všech plyne, že legální držení zbraní nemá na zločinnost vliv, nebo ji snižuje. Důvod je jasný – útočník si nikdy nemůže být jist, zda jeho oběť není ozbrojena, což má výrazný psychologický efekt.
Uvedu jen pár příkladů. Ve Švýcarsku je každý muž, který prošel vojenskou službou a byl zařazen do záloh, oprávněn mít doma služební zbraň, s kterou sloužil – zpravidla je to puška či pistole. Statistika vražd ve Švýcarsku v letech 1998–2000 byla 0,99 vražd na 100 000 obyvatel za rok.
V Anglii je držení vojenských a obranných zbraní zakázáno, loveckých a sportovních je velmi málo a podléhají velmi přísné kontrole. Statistika vražd v Anglii v té samé době byla 1,4 vražd na 100 000 obyvatel za rok.
V hlavním městě USA Washingtonu je držení střelných zbraní pro sebeobranu zcela zakázáno a tamní počet vražd je 56,9 na 100 000 obyvatel.
V městě Arlingtonu, hned za řekou, ale už v jiném státě, není držení zbraní k sebeobraně nijak omezeno a počet vražd je 1,6 na 100 000 obyvatel.
Ostatně i v ČR, kde se počet zbraní v posledních letech zvyšuje, se počet vražd snižuje. Zatímco v roce 2008 jich bylo 202, v roce 2015 již jen 155.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lukáš Petřík
