Kandidát do Senátu Körner: Prezident by si měl udělat ve své posádce lepší pořádek

10. 8. 2016 17:06

S historikem se specializací na české dějiny Stanislavem Körnerem jsme si povídali o mýtech naší historie, srovnal naše tři české prezidenty. Z pozice bývalého vojenského důstojníka zhodnotil ale také průběh okupace Československa v roce 1968. Jak ovlivnily srpnové události naše dějiny a náš národ? Zamyslel se nad příčinami nepopularity Senátu a svěřil se nám s úmysly, s kterými se rozhodl jako nezávislý za KSČM kandidovat.

Kandidát do Senátu Körner: Prezident by si měl udělat ve své posádce lepší pořádek
Foto: archiv kandidáta
Popisek: Kandidát do Senátu za obvod č. 31 - Ústí nad Labem Stanislav Körner (KSČM)
reklama

Jak jste také uvedl na svém profilu, v případě zvolení byste se chtěl zasadit o zvýšení významu role Senátu v zákonodárném procesu a tím i ke zlepšení nazírání veřejnosti na Senát. Jak konkrétně? Proč je podle vás u nás Senát tolik nepopulární?

Podle mého názoru je nutné hledat kořeny nepopularity Senátu u široké veřejnosti v několika oblastech. První z nich jsou lidé, kteří Senátem prošli nebo v něm dosud působí. Po listopadu 1989 se do Senátu dostala spousta populárních osobností, herců, zpěváků atd., kteří ale s legislativní činností neměli žádné zkušenosti. Neříkám, že všichni zákonodárci by měli být právníci, ale aspoň trochu by se v této problematice orientovat měli. Uvedu příklad téměř „klasický“: Když se projednává, dejme tomu, zákon o mírovém využití Antarktidy nebo vesmírného prostoru, nikdo k návrhu zákona neřekne ani ň, protože tomu nikdo nerozumí. Zato když se projednává zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích atd., to je každý chytrý, protože přeci má řidičské oprávnění a řidičský průkaz. Nezná ale všechny souvislosti a kdekdo se chce tímto způsobem zviditelnit, což je také špatně. Být senátorem není podle mě o tom, stříhat pásky a objíždět routy a další společenské akce. A tím se dostáváme k další oblasti, a tou je vlastní role Senátu v zákonodárném procesu. Pokud Senát dostane z Poslanecké sněmovny jí přijatý návrh zákona, pak může podle § 106 a násl. zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, po projednáních v příslušných výborech postupovat několika způsoby:

1)      Vyjádřit vůli se návrhem zákona nezabývat.

2)      Schválit návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou.

3)      Návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou zamítnout.

4)      Vrátit návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy. 

Pokud jde o zlepšení pozice Senátu v politickém systému a zejména z pohledu voličů, je nutné, aby Senát začal pracovat skutečně jako důležitá součást zákonodárné moci a ne jako diskusní platforma pro některé politiky. Především by měla být více zveřejňována jeho činnost coby oné, tak často diskutované, „pojistky demokracie“, což je ovšem velice vágní termín. Když si představíme Parlament ČR jako specifickou „továrnu na zákony“, osobně bych Senát přirovnal spíše k jakési „výstupní kontrole“ toho, co vychází z „výrobní linky“, tedy z Poslanecké sněmovny. Výsledkem by tedy mělo být to, že pokud něco z takové „fabriky“ vyjde, tak to musí být funkční a „sedět“, a ne že se to bude za pár týdnů měnit, protože se zjistí, že takto to nemůže fungovat. A to je problém, který se nazývá (ne)vymahatelnost práva – a ta je v České republice opravdu velká. Aby ovšem Senát mohl plnit funkci „výstupní kontroly“, nemůže na to mít pouze 30 dní, jak stanoví § 46 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, když vlastní „projekce a výroba“ ve Sněmovně trvá někdy i několik let! Prodloužení lhůty pro skutečně aktivní uchopení zákonodárné úlohy Senátu aspoň na dva měsíce považuji za zásadní.

Za zcela absurdní považuji ta ustanovení výše zmíněného zákona, která dávají Senátu možnost „vyjádřit vůli se návrhem zákona nezabývat“, a to z jednoho prostého důvodu. Protože jsem úředník, placený z veřejných prostředků, připadá mi to tak, jako kdybych přišel ráno do práce a řekl svému nadřízenému (který mi potvrzuje výplatu), že pro ten den „vyjadřuji vůli se přidělenou prací nezabývat“, ale že svou výplatu přesto chci. Když to řeknu jednoduše, senátor, pokud není odborník na danou problematiku, má příslušné pravomoci, potažmo svého asistenta, aby si opatřil dostatek informací k tomu, aby posoudil, zda je výstup z Poslanecké sněmovny schopný pro další cestu „ven“ nebo zda je to „zmetek“, který je nutno přepracovat. Výstup ze Senátu ve vztahu k  návrhům zákona předložených Poslaneckou sněmovnou musí být jasný a srozumitelný především pro veřejnost, takže bych viděl model:

1)      Senát návrh zákona předložený Poslaneckou sněmovnou po projednání do 60 dnů bez dalšího schválí.

2)      Senát návrh zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou po projednání do 60 dnů zamítne.

3)      Senát po projednání do 60 dnů vrátí návrh zákona Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy.

Vzhledem k tomu, že tato lhůta by vyžadovala změnu v Ústavě, která je možná pouze při splnění zvláštních podmínek, kvalitativně vyšších, než jsou potřebné pro schválení běžného zákona, viděl bych například toto jako jeden z hlavních úkolů, na které bych se v případě zvolení zaměřil.

Dalším důvodem slabé pozice Senátu obecně může být třeba ta skutečnost, že senátor, na rozdíl od poslance, nemůže sám o sobě vyvíjet zákonodárnou iniciativu, pouze Senát jako celek toto oprávnění má. Jenže je určitě složité se napříč celým Senátem dohodnout, co je prospěšné, protože, a ať se na mě nikdo nezlobí, spousta běžných lidí má pocit, že každý senátor si „hraje na svém písečku“, zejména když má k tomu ještě další veřejné funkce, ať již jako ministr – tam je velký střet zájmů, protože je současně jako člen vlády součástí moci výkonné a jako senátor reprezentuje moc zákonodárnou, nebo jako člen zastupitelstva některého územního celku. Prostě nikdo není superman, aby mohl odpovědně vykonávat dvě veřejné funkce současně a obě na 100 %, o obročnictví ani nehovořím.

Podtrženo a sečteno, Senát v současné době pro řadu lidí působí jako „odkladiště“ vysloužilých politiků, případně jako poněkud lepší diskusní klub pro stejnou skupinu lidí. Konkrétní výsledky práce senátorů řadový občan, bohužel nevidí.

Není také trochu paradox, že kandidujete do horní komory Parlamentu ČR s cílem pozvednout jeho prestiž právě za komunisty? Podle KSČM se totiž Senát neosvědčil. Protože ho nelze bez souhlasu senátorů zrušit, jsou pro jeho transformaci v zastupitelský orgán krajů. Co vy na to?

Pokud se zatím nepodařilo Senát zrušit nebo transformovat, byla by podle mě škoda nechávat pozice v Senátu bez povšimnutí a nezkusit s tím něco udělat, aby to konečně začalo fungovat. A že bych chtěl pozvednout prestiž Senátu na kandidátní listině KSČM, s tím nemám jako bezpartijní žádný problém. Jestli se podaří současnou patovou situaci změnit tak, aby to bylo ku prospěchu většiny občanů ČR, je mi jedno, zda to bude cesta zrušení nebo transformace v zastupitelský orgán krajů.

O jaký ze senátních výborů byste se v případě zvolení chtěl ucházet a jakou konkrétní problematikou se v něm zabývat?

Vzhledem k mým pracovním zkušenostem (1989–1993 vševojskový důstojník 3. motostřeleckého pluku v Lounech, 1993–1998 soukromý sektor, bezpečnostní agentura, obchod, 1999–2006 správní rada Odboru azylové a migrační politiky MV ČR, od května 2006 doposud vedoucí oddělení dopravně správních agend v odboru dopravy Krajského úřadu Ústeckého kraje) bych to viděl buď na ústavně právní výbor, případně na výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, tam bych viděl své působení asi více přínosné, protože to je problematika, kterou se průběžně a dlouhodobě zabývám. Nemám totiž rád, když se k nějakým otázkám – teď je třeba již druhým rokem aktuální otázka migrace a bezpečnosti – vyjadřuje člověk, který v životě uprchlíka na vlastní oči neviděl, nejednal s ním a nezná ani příslušné procedurální postupy při jejich přijímání. Podobně je to se zbraněmi, což je dnes také hodně diskutovaná otázka, zejména ve vztahu k chystané směrnici Evropské unie.

Jak byste z pozice senátora chtěl pomoci regionu, kde kandidujete?

Úloha senátora v jeho volebním obvodu by se měla odvíjet v první řadě od jeho pozice coby člena orgánu moci zákonodárné. To znamená, že by měl především zjistit konkrétní problémy občanů svého volebního obvodu a následně svou činnost zaměřit na pokud možno efektivní řešení těchto problémů na úrovni zákonodárného sboru, tj. Parlamentu České republiky. Možností, jak toto realizovat, je více, ale k tomu je nutno přestat diskutovat o ničem a řešit konkrétní věci, především zapomenout na dělení levice, pravice a možná ještě něco státotvorného mezi tím. Uvedu relativně jednoduchý příklad, v Ústeckém kraji je 7 senátních volebních obvodů, které mají rozličné politické zastoupení, když to vezmu od severu, tak v Děčíně je senátor bez politické příslušnosti (za STAN) , tady v Ústí jsou to Severočeši.cz (ve volebním období 1998-2004 týž člověk za KSČM), v Litoměřicích ČSSD, v Teplicích ODS, v Mostě bez politické příslušnosti (za Severočeši.cz), Chomutov je zastoupený KSČM a okres Louny zastupuje senátorka bez politické příslušnosti (za ANO 2011). Pokud tedy jde o problémy kraje, respektive jednotlivých okresů, mělo by jít všechno ostatní stranou a začít řešit ty problémy, které se týkají konkrétně Ústeckého kraje. To se však příliš často nestává, a to je, podle mého názoru, jedna z otázek, která by se měla dostat na pořad jednání senátorů za Ústecký kraj. Musí jít ovšem o debatu konstruktivní, ne jen o plané žvatlání.

Našemu prvnímu polistopadovému prezidentu nemůžete přijít na jméno. Co mu nejvíce vyčítáte?

Nebudu se zabývat dramaty zesnulého, spíše mi vadil jeho „sluníčkářsky zidealizovaný“ pohled na reálný život. Amnestií to začalo, přes likvidaci zbrojního průmyslu a přenechání zahraničních trhů jiným zemím a jejich firmám až po požehnání privatizačních vln, díky nimž došlo k rozkradení a znehodnocení miliardového majetku. Jako prezident tehdy měl hodně velkou autoritu, že kdyby chtěl, mohl s tím něco udělat, aby to nedopadlo tak, jako to dopadlo v režii Václava Klause.

A jak byste v roli prezidenta hodnotil Miloše Zemana?

Miloš Zeman je prezident hodně svérázný, celkově se mi líbí, ale některá jeho gesta i slovní projevy by si přeci jen mohl odpustit, tím mám na mysli například jeho neblaze proslulé vyjádření k ruské skupině Pussy Riot. Nejsem si zcela jistý, zda mu také nepoškozují jméno lidé, kteří jej obklopují, tím myslím třeba Vratislava Mynáře nebo Jiřího Ovčáčka, zcela selhala ochranka Hradu při trapné akci skupiny Ztohoven. Je to zatím jeho Hrad a jeho hradní posádka, tak by si tam mohl udělat lepší pořádek.

Již druhým rokem studujete doktorský studijní program, obor české dějiny na Filozofické fakultě UJEP, a současně zde působíte jako externí vyučující. Prozradíte nám, co je jedním z největších mýtů naší historie?

Řeknu vám na rovinu, že to je otázka, na kterou se nedá odpovědět jednoznačně. Každé historické období má „svůj“ mýtus, každý historik má svůj vlastní názor, jenž například odráží jeho specializaci na to či ono období. Další úhel pohledu může být třeba vojenský, náboženský, národnostní atd.

Už třeba počátky přemyslovské dynastie lze, vzhledem k absenci jakýchkoli relevantních archivních pramenů či jiných důkazů, označit za jeden velký mýtus, jakousi historickou „mlhu“, z níž až koncem devátého století začínají vystupovat konkrétní postavy knížete Bořivoje I. a jeho manželky svaté Ludmily, jejich synů Spytihněva a Vratislava (oba toho jména první) a konečně jejich vnuka svatého Václava. Mezi další velké mýty patří kupříkladu poslední boj „moravských“ pluků u letohrádku Hvězda v bitvě na Bílé Hoře, což je nesmysl, protože se jednalo pouze o námezdní vojáky v žoldu moravských stavů. Dalším „vojenským“ mýtem je tvrzení, že jsme se po Mnichovu v roce 1938 měli bránit. To projevovalo velkou životnost již před listopadem 1989, ale řada lidí to i dnes stále vnímá stejným způsobem. Jestli se toto tvrzení před listopadem opíralo o názor, že „by nám Sovětský svaz přišel na pomoc“, což neodpovídá realitě, dnes má tento názor oporu především v částečně rekonstruovaných objektech těžkého a lehkého opevnění. Pravda bude ale někde uprostřed – ano, měli jsme se důstojně bránit tak, jak to třeba udělali o rok a něco později Belgičané, protože bychom se dostali do pozice státu, který svůj boj prohrál, ale zachoval si důstojnost. Podobně by se dalo pokračovat i do jiných historických období, to by ale bylo na delší povídání...

Někteří označují okupaci v srpnu 1968 za jedno z největších traumat v novodobých dějinách naší země. Co se vám vybaví, když se řekne 21. srpen? 

Osobně si moc nepamatuji, protože mi byl rok a půl, v každém případě to musel být pro československou veřejnost šok z něčeho, co tu ještě nebylo. Velké trauma to muselo být pro lidi, kteří zažili květen 1945, když nám tanky s rudou hvězdou přivezly osvobození (kromě západních a jižních Čech, tam měla vozidla hvězdy bílé) a po dalších 23 letech přijíždějí tanky se stejným označením, ne však jako osvoboditelé (i když řadoví vojáci Sovětské armády to tak vnímali), ale jako dobyvatelé. Bohužel, srpen 1968 představuje velké stigma, které se dodnes promítá do postojů české veřejnosti vůči všem ruskému, lidé si ale neuvědomují, že voják je voják a plní rozkazy, jinak jej čeká prokurátor. Srpen 1968, to byla vysoká hra špiček Kremlu v čele s Brežněvem, do které se nebylo možné aktivně zapojit, tj. klást odpor, díky čemuž si vstup spojeneckých vojsk (nešlo jen o Sověty, operace Dunaj se zúčastnily také armády Polska, Maďarska, Bulharska a omezeně také východního Německa) vyžádal relativně málo lidských obětí. Možná to zní nešikovně, ale představa, že by se proti síle půl milionu vojáků, kteří jeli „do války“ s 6500 tanky a podporou 800 letadel, aktivně postavila cca čtvrtmiliónová Československá lidová armáda v mírové pohotovosti, u mě coby bývalého aktivního důstojníka vyvolává mrazení na zádech, protože to by nedopadlo dobře a lidské ztráty a materiální škody by byly mnohonásobně větší. Je ovšem fakt, že roky 1968 a 1938 nabízejí různým „historickým spekulantům“ určitou paralelu, to je však spíše otázka pro historický bulvár.

Má dnes srpen 1968 širší přesah než jedno z dat české historie, byť důležité?

Už jsem to určitým způsobem naznačil v předchozí odpovědi, ale klidně to zopakuji a možná upřesním. V září a říjnu 1938 jsme se určitě měli alespoň nějaký čas bránit, protože stále zde byla otevřena otázka, zda se někdo z našich „spojenců“ náhodou nerozhoupe a nezahájí válečné operace proti Německu; pokud jde o reakci SSSR na případné rozhodnutí československé vlády bránit republiku, zabýval jsem se touto problematikou v jednom ze speciálů Válka revue v rubrice Kdyby… (alternativní historie). Pokud jsme v srpnu 1968 nekladli ozbrojený odpor, byla to reakce naprosto odpovídající dané situaci – žádné jiné spojence jsme neměli. To, že nás tiše podporovaly Rumunsko, Jugoslávie a Albánie, mělo spíše morální význam, nikoli vojenský (třeba z důvodu absence společných hranic).

Abych se vrátil k původní otázce, srpen 1968 je podle mého názoru po téměř padesáti letech opravdu jen datum, jakých je v české historii mnoho. Snad proto, že je stále ještě relativně „čerstvé“, může vystupovat více do popředí, ale tak jak plyne čas, pamětníci odcházejí a současná generace zná tento dějinný moment jen z doslechu, z učebnic a z různých publicistických relací. Je to spíše otázka politického zadání, které významné historické události se budou připomínat a více medializovat a které se přejdou pouhým mlčením. Stačí si připomenout v tomto roce skutečně „promlčená výročí“ 15. březen 1939 (okupace zbytku Čech a Moravy), 9. květen 1945 (osvobození Prahy) apod. My bohužel neumíme udělat za historií tlustou čáru a připomínat si objektivně všechna významná výročí, ať už se pod ně „podepsali“ Přemyslovci, Lucemburkové, Jagellonci, Habsburkové, Masaryk a spol., komunisté nebo postsametoví politici (napříč politickým spektrem).

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Kateřina Synková
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Omezenci se zasviněnými mozky. Ohrožují životy druhých. Docent Valenčík pozoruje naprostý rozklad celé politické reprezentace

20:49 Omezenci se zasviněnými mozky. Ohrožují životy druhých. Docent Valenčík pozoruje naprostý rozklad celé politické reprezentace

ROZHOVOR Tohle je hlavní bezpečnostní riziko! „Nenormálnost situace u nás nespočívá ani tak v tom, ž…