Karolína Peake o vážné hrozbě islamismu, české armádě, Konvičkovi i zářné kariéře Marine Le Pen

Vím, že jste „skřivan“, přesto, když srovnáte období, kdy jste působila ve vrcholné politice a dnes, je rozdíl mezi tím, jak trávíte dobu před sobotní půlnocí?

Opravdu jsem spíš ranní ptáče, takže spát chodím brzy skoro vždycky. Ráda si v posteli čtu. Teď zrovna knížku Milana Matějčka Umírat se má nalačno a před tím Cestu za svobodou od stejného autora. Mám ráda vzpomínkové knížky a tyhle se povedly. Navíc se autor narodil na stejné adrese, kde už několikátou generaci bydlí moje rodina. No a o sobotní půlnoci teď přeci jen myslím méně než dřív na politiku a více na to, co je třeba ještě v neděli zvládnout, než zas nastane pracovní frmol – naučit se s dětmi, navařit na pár dní dopředu a tak. Ale jinak politiku sleduji velmi pečlivě. U nás doma to tak bylo vždycky.

Jak vnímáte situaci na ministerstvu obrany? Na Facebooku jste vyjádřila podporu na adresu generála Petra Pavla…

Popravdě řečeno se toho člověk o ministerstvu obrany moc v novinách nedočte, což je trochu překvapivé, zvážíte-li, že stranický šéf ministra obrany vlastní polovinu médií a prostor pro prezentaci pozitivních kroků se tedy nabízí. Skoro to vypadá, že se tam toho moc neděje. A určitě by bylo co zlepšovat. Otevřeností a srozumitelností veřejných zakázek počínaje, přes podporu českého zbrojního průmyslu až po práci na vnímání armády veřejností.

Co si myslíte, že dnes česká armáda potřebuje nejvíc? A jak vnímáte osobnost ministra obrany?

Martina Stropnického hodnotit nechci, každý má svůj politický styl a své priority. Jak jsem říkala, o jeho krocích mnoho nevím, nepíše se o nich. Osobně bych být jím více jezdila mezi vojáky na základny v ČR i v misích. Česká armáda neměla v posledních pár letech kvůli hospodářské situaci státu co do financí na růžích ustláno. A když peníze v 90. letech byly, plýtvalo se jimi v neprůhledných a diskutabilních nákupech vojenského materiálu. To rezort obrany diskreditovalo. Armáda není zas tak složitý systém. Potřebuje vědět, co má plnit, kde to má plnit a v jakém rozsahu. V naší armádě je spousta kvalitních lidí, ale nejsou využiti efektivně. Vojáci chtějí, tak jako každý jiný, dostat za svou práci férový plat, mít základní výstroj a mít určitou prestiž ve společnosti. Voják dnes při návštěvě výstrojního skladu stále nedostane vše, co potřebuje k výkonu služby. Jak dlouho už trvá špatná vystrojenost armády? S prestiží armády souvisí i možnost získat v rámci vojenské služby další vzdělání. Myslím, že právě té prestiži významně svou osobností, vojenskými zkušenostmi a rovným přístupem pomohl náčelník generálního štábu Petr Pavel. A pomáhat by tomu měli i ministři obrany. Naše armáda tu není „jen“ na boj proti vnějšímu nepříteli. Jsou to právě vojáci, kteří pomáhají nejvíc třeba při povodních, které nás v posledních pár letech několikrát postihly. Za jejich práci v zahraničních misích se také nemusíme stydět. Právě naopak.

Jak byste obecně zhodnotila přístup českých politiků a médií k otázce islamizace Evropy? Co říci například o akcích a výrocích Martina Konvičky, případně názorech Tomia Okamury a některých politiků ODS?

Hodnotit jednoho po druhém z útržků jejich výroků zaznamenaných médii nemá cenu. Ono ani koneckonců na těch jednotlivých názorech tak nezáleží, byť je zajímavé je sledovat. Považuji hrozbu islamismu za tak závažnou, že očekávám vyjádření jasného postoje celé vlády, který vzejde z jednání Bezpečnostní rady státu. Ještě důležitější je pak společně projednaný a veřejnosti sdělený postoj zástupců Evropské unie včetně kroků, které budou učiněny v rámci vnitřní i vnější bezpečnosti členských států.

Řada politiků nepochybně téma islamismu využívá k zviditelnění sebe sama a snaží se oslovit publikum zjednodušenými soudy a rychlými řešeními. Patří to ale ke svobodě projevu a demokracii. Za populistu určitě považuji Okamuru, který má vždy jasné řešení na všechno od korupce přes islám až po postavení sociálně slabých. Účetnictví jeho politické strany a moje osobní zkušenost s ním mne ovšem nenechávají na pochybách, že jde opravdu jen o populismus.

Otázka bezpečnosti je pro občany ta nejdůležitější, a když dostatečně zabrnkáte na tuto notu, jsou lidé ochotni vzdát se mnohého ze svých svobod a zdravého rozumu právě pro pocit bezpečí, i když bude falešný. Populisté tohoto lidského pudu zneužívají.

Před islamizací Evropy varuje poslankyně ODS Jana Černochová. Bezpečnostní orgány by podle ní měly sledovat mešity, zda se v nich nehlásá nenávist k nevěřícím. Propagace džihádu a islámského práva šaría by měly být zakázány a stíhány. Multikulturalismus podle ní selhal a my bychom se měli poučit, aby u nás nehořely ulice a neprobíhaly teroristické útoky. Jaký máte Vy názor a je něco, v čem byste s poslankyní Černochovou souhlasila?

Jana Černochová není žádný nováček v politice a předpokládám, že už někdy četla nějakou zprávu Bezpečnostní informační služby. Hrozby spojené s islamismem jsou v ČR dlouhodobě monitorovány. Multikulturalismus může mít spoustu podob. Pokud si pod ním představujeme ustupování z vlastních tradic a hodnot a vytváření prostoru pro hodnoty zcela jiné, pak byl chybou vždy a nejde o selhání multikulturalismu, ale těch, kteří jej prosazovali. Pokud si pod multikulturalismem představujeme liberální otevřenost svobodě vyznání a způsobu života v rámci evropských humanistických tradic, pak není problémem ani tak multikulturalismus jako spíše jeho nepochopení. Obávám se ale, že lpění na evropských tradicích a křesťanských kořenech bylo a je mnohými považováno za zpátečnické a zkostnatělé a proto se v rámci politické korektnosti zrodilo prosazování multikulturalismu v té první definici. Pokud by odpor vůči islamismu znamenal návrat k tradičním hodnotám a pochopení liberálně konzervativních hodnot, byl by to dobrý výsledek. Radikalismus ale bohužel plodí většinou zase jen radikalismus. Reakcí na islamistické běsnění tak asi budou spíše populistická hnutí. Tradiční politické strany a média by ale neměly zůstat jen rezignovaně mlčet.

Je dobře, že se Martin Konvička, lídr iniciativy Islám v ČR nechceme objevil v několika pořadech ČT a rozhovory s ním přinesla i největší internetová média? Sledujete-li jeho vystupování, jak ho hodnotíte z hlediska obsahu, ale i zručnosti mediální prezentace?

Samozřejmě, že je dobře, že nejsou takové názory cenzurované. Naše společnost svobodu slova uznává. Nechci soudit lidi, které osobně neznám a nedokážu odhadnout, do jaké míry jsou jejich výroky populistickou, politicky motivovanou kampaní a do jaké míry je to jejich názor, o kterém je třeba diskutovat a poznat jej v plné šíři. V případě Martina Konvičky jsem zaznamenala několik odsuzujících a pohoršených komentářů na adresu jeho výroků, ale když si pročtu jeho blogy, zas tak mne nešokuje. Je zjevně trochu exhibicionista, ale to ještě neznamená, že nemá v něčem pravdu. Člověk nemusí přeci vždycky všechny názory všech en bloc přijmout nebo en bloc odsoudit. Doporučuji probrat, zamyslit se a udělat si vlastní názor.

Konvička v České televizi avizoval přípravu právního napadení islámu, což by byl v republice precedens. Co tímto krokem podle vás sleduje? Má šanci na úspěch?

Šance na úspěch je zjevně asi minimální, neboť žaloba zkrátka není v tomto případě vhodný nástroj. Pokud chce něco měnit, musí se tak učinit prostřednictvím zákonů.

Někteří komentátoři a politici naopak říkají, že není důvod se v ČR obávat islámu, když tu skoro žádní muslimové nejsou. To ale antiislamisté odmítají a tvrdí, že v souvislosti s dosavadní politikou EU se nás týká i problém západoevropských muslimů, přičemž je jen otázkou času, kdy budeme z hlediska soužití s muslimy řešit podobné problémy jako teď Francie nebo Německo. Odkazují též na rapidně rostoucí počet imigrantů, kteří přeplouvají Středozemní moře. Jsou tyto argumenty pochopitelné?

V České republice je skutečně relativně málo muslimů, což je dáno i tím, že jsme neměli takovou koloniální minulost jako třeba Francie či Británie. Jenže někteří představitelé EU občas hovoří o tom, že bychom si měli v rámci Evropy solidárně přelozdělovat uprchlíky a těch v posledních letech po nově vzniklých konfliktech v jejich původních zemích přibývá. Takže jedna věc je stávající stav, ale věcí druhou je, jak to bude v budoucnu.

Co si myslíte o stanovisku české politické reprezentace k přijímání uprchlíků?

Stanoviska jsou rozdílná. ODS má vcelku vyvážené stanovisko, že v pořádku je humanitární pomoc, ale že po poskytnutí nutné pomoci by mělo dojít k návratu uprchlíků do vlasti. Obecně bychom měli prioritně přijímat křesťanské uprchlíky nebo lidi, kteří jsou nám blízcí vyznáním, historií či hodnotami. Pak i jim bude zde lépe než někomu, kdo se bude cítit po všech stránkách cizí. Řáděním islámského státu je dlouhodobě ohrožena zvláště početná křesťanská menšina v Sýrii. Na Ukrajině je zas skupina volyňských Čechů.

Je nápad prezidenta Miloše Zemana, že by měli všichni spojit síly a podniknout ozbrojenou vojenskou akci proti Islámskému státu reálný? Jakým způsobem by měla Evropa intervenovat?

Mezinárodní situace a momentální vztahy mezi některými státy takový společný postup neumožňují. Samotná vojenská akce pozemního charakteru by nebyla jednoduchá věc, už z toho hlediska, že samozvaný Islámský stát se rozkládá na území dvou jiných suverénních států. Šlo by o koordinaci s jejich vedením? Jak by docházelo k předávání dobytého území? Kdy by byl čas na odchod? USA donedávna považovali Bašára Asada za jednoho z hlavních nepřátel, jak by to bylo kompatibilní? Taková věc by zkrátka byla na složitou a diplomaticky možná nemožnou diskuzi.

Francouzská Národní fronta, nizozemský Geert Wilders, dánská Lidová strana, Praví Finové, švédští Národní demokraté… které nacionalistické formace mají dle Vás šanci proniknout do vlád svých zemí? Jak by se politický mainstream měl vyrovnat s jejich oblibou? Je cestou představit umírněnější verzi jejich politiky vůči islámu a přistěhovalcům, jak se o to dle některých pokouší Nicolas Sarkozy či částečně David Cameron?

Politický mainstream příliš dlouho nebyl schopen nastavit takovou politiku vůči přistěhovalcům, která by obyvatele uspokojila. Tím pádem logicky vznikají politické formace, které se této problematice prioritně věnují. Kupříkladu Marine Le Pen má zatím velice dobře nakročeno na to stát se ústřední postavou politiky Francie. Je to vlastně otázka poptávky a nabídky. Klasickým politickým stranám lze primárně doporučit, aby se tématu přestaly vyhýbat a seriózně o něm bez přehnané politické korektnosti začaly diskutovat a následně samozřejmě konat.

Sledujete ještě „svou“ protikorupční agendu?

Sleduji a nevím, jestli mám cítit zadostiučinění nebo lítost nad tím, že jediné, co se zatím z protikorupční agendy schválilo, jsou návrhy, které jsem připravila já a nic víc. Ale aspoň něco. Změna jednacího řádu Poslanecké sněmovny byla předložena přesně ve znění mého návrhu a byla přijata. Což je dost důležitý krok. Jinak ale věci, které byly těsně před schválením jako třeba úprava financování politických stran, jsou v nedohlednu.

Nelitujete někdy odchodu z vrcholné politiky? Plánujete návrat?

Ale to víte, že se mi po politické práci trochu stýská. Od svých počátků v zastupitelstvu Prahy 1 jsem byla v politice osm let. Politická scéna se ale příchodem Andreje Babiše zásadně proměnila a snažit se prosadit v jeho médiích a ještě s nulovým rozpočtem na kampaň je dost těžké. Obávám se, že bude dost dlouho trvat, než ve světě zkratkovitých facebookových a twitterových sdělení lidé pochopí, že Andrej Babiš nepřináší nic dobrého státu a jeho občanům, ale jen sám sobě a Agrofertu. Málokdo si přečte zákon o státním rozpočtu, aby zjistil, že co o tomto zákonu ministr financí říká, je prostě lež a v zákoně je něco úplně jiného. Jít do debaty s ním osobně, když jeho argumenty jsou ve stylu „stejně jste podezřelá“, to už vůbec nemá cenu. To si nestěžuji, jen konstatuji. Pokud někdy bude prostor vrátit se do politiky, třeba i na komunální úrovni, budu ráda. Koneckonců mne právě daleko víc baví „drobná práce politická“ než nějaké hádání na koaličních radách. Teď pracuji zase v advokacii a hodně se angažuji v oblasti vzdělávání dětí v rámci neziskového sektoru. To má smysl a také je v tom spousta politické práce.