Katastrofální neúspěch USA a mistrovská hra Putina a Lavrova. Tohle je za spoluprací Ruska s Tureckem. Vítězství Clintonové přinese zlověstné věci. Znalec Blízkého východu hovoří

18.08.2016 16:10

ROZHOVOR Petr Markvart, který se dlouhodobě profesně pohybuje v oblasti Blízkého východu (hlavně v Iráku a Sýrii) a v Africe říká, že Spojené státy jsou čím dále tím méně relevantní kdekoli po světě včetně Blízkého východu. Sblížení Ruska a Turecka má dle něho především ekonomický a až dlouho poté také vojensko-bezpečnostní rozměr. V případě vítězství Hillary Clinton se dá očekávat daleko agresivnější politika. A jaké dopady má spolupráce Ruska s Tureckem a jak nyní vypadá situace na Blízkém východě?

Katastrofální neúspěch USA a mistrovská hra Putina a Lavrova. Tohle je za spoluprací Ruska s Tureckem. Vítězství Clintonové přinese zlověstné věci. Znalec Blízkého východu hovoří
Foto: repro kremlin.ru, tan
Popisek: Prezidenti Vladimir Putin a Recep Tayyip Erdogan

Naposledy jsme se bavili o tom, co si myslíte o „vojenském puči“ v Turecku. Stále to samé?

Ano, ty uvozovky stále platí. Turečtí generálové několikrát v historii prokázali, že tyhle věci ovládají. To směšné divadélko v ulicích Istanbulu a Ankary, které nám televizní kanály nabídly v přímém přenosu, se rozhodně pokusem o vojenský puč nedalo nazvat.

A co říkáte teoriím, že za tím stáli Američané? Asi by se jim hodil více nějaký USA-friendly generál než nevyzpytatelný islamista, který se snaží obnovit Osmanské impérium?

Američané dělají věci jinak. Samozřejmě, že mají své lidi v ozbrojených silách, ale americký regime change je zpravidla vedený zdola – od nevládek, „opozičních aktivistů“, studentů. Pár mrtvých na straně protestujících i na straně policie je pretextem k masovým demonstracím, na jejichž pozadí se náhle vyrojí ozbrojení bandité... a je to. To jsme ostatně viděli v Sýrii, Libyi i na Ukrajině. Zpochybní se legálnost stávajících ústavních činitelů a Američané si urychleně dosadí do vedení země své loajalisty. To je jejich podhoubí. Ale nic takového v Turecku neproběhlo. Tohle si vymyslel, zorganizoval a provedl Erdogan a jeho lidé na špinavou práci.

Jak sbližování Ruska a Turecka ovlivní Blízký východ? Roman Joch řekl, že z Ruska se stal hegemon Blízkého východu poté, co Obama vyklidil pozice…

To řekl doktor Joch velmi přesně. Spojené státy jsou čím dále tím méně relevantní kdekoli po světě – řekl bych, že s výjimkou jižní a střední Ameriky a do jisté míry pacifické oblasti a východní Asie. Blízký východ je klasickým příkladem jejich katastrofální zahraniční politiky. Nejedná se jenom o vznik nového tandemu Moskva–Ankara, ale i o sílící vliv Ruska na události v Sýrii, Iráku a v posledních týdnech i v Íránu. Může se stát, že wahhábistické monarchie, nad kterými drží Američané a Britové ochrannou ruku, budou záhy zcela osamoceny. Jordánsko a zejména Egypt jsou drženy v tomto táboře pouze saúdskoarabskými finančními injekcemi a úplatky. Putin s Lavrovem sehráli tento gambit skutečně mistrovsky a ukázali nám všem, jak se s minimálními náklady dělá aktivní zahraniční politika.

Jaký dopad bude mít sblížení Ruska a Turecka na Sýrii? Turecko přestane podporovat a obchodovat s Islámským státem? Podaří se ISIS dorazit? 

Víte, já bych tyhle věci zase nepřeceňoval. Sblížení Ruska a Turecka má především ekonomický a až dlouho poté také vojensko-bezpečnostní rozměr. Obě strany navíc ví, že se jedná o sňatek z rozumu. Turci už dnes vědí, že v případě roztržky nebo omezeného konfliktu s Ruskem se Západ nebude angažovat a Rusové se potřebují nutně dohodnout na energetických trasách plynovodů do Evropy. Poté, co Evropská unie a Spojené státy zmařily výstavbu plynovodu „South Stream“ přes Bulharsko, je varianta přes Turecko, Řecko, Makedonii a Srbsko až do Maďarska a Rakouska pro Putina variantou jedinou zbývající.

Turci budou nadále poskytovat Islámskému státu zázemí a logistiku, ale bude to vše méně viditelné a křiklavé. Islámský stát v Iráku bude nakonec poražen. V Sýrii bude pokračovat snaha použít jím ovládaná území jako formu nátlaku na syrskou vládu. Nezapomeňte, že území obsazená Islámským státem blokují 80 procent syrské produkce ropy a 60 procent produkce zemního plynu, to znamená jediné potenciální zdroje příjmů syrské vlády.

A jak reagují a budou reagovat Američané? A s kým vlastně USA spolupracují? S „umírněnými“ islamisty an-Nusrá a spol.?

Povšimněte si, jak se cudně mlčí okolo definice „umírněných“ a „teroristů“ v Sýrii. Američané se zkusili udržet ve hře jejich prostřednictvím, což se při roztříštěnosti opozice a zdiskreditování její části ukázalo jako velmi chybný krok. V tuto chvíli se snaží zůstat ve hře alespoň v kurdských oblastech, kde pomáhají v operacích jak Syrským demokratickým silám v severní Sýrii, tak kurdské Pešmerze v severních oblastech Iráku, aby si vylepšili kredit. Kurdskou kartu však mezitím začali hrát i Rusové, takže zase žádný velký sukces.

Velkou změnu však může přinést výsledek prezidentských voleb ve Spojených státech, kde se v případě vítězství Hillary Clinton dá očekávat daleko agresivnější politika vůči Sýrii, včetně podpory těch nejzprofanovanějších skupin, jako je Džabhat Nusrá nebo Džajš al-Islám, či dalších teroristických organizací. Současný ostražitý a nevrlý, ale přece jenom společný postup proti některým teroristům se může radikálně změnit.

Blízký spolupracovník Hillary Clinton a bývalý ředitel CIA Michael Morell ostatně minulý týden prohlásil, že „Rusové a Íránci musí zaplatit (za podporu prezidenta Asada) tím, že budou zabíjeni s tichou podporou Američanů“ a že je potřeba „útočit na syrskou prezidentskou gardu (ve skutečnosti Republikánskou gardu – al-Haras al-Džumhúrí as-Súrí), bombardovat prezidentské kanceláře, Asadův palác, zničit jeho letadla a vrtulníky“. Tato slova pouze velmi zlověstně vykreslují, jaký obrat v zahraniční politice Spojených států může už v lednu 2017 nastat.

Do jaké míry mohou být „námluvy“ Ruska a Turecka a „rozvod“ s USA dlouhodobé a strategické? Nejde jen o taktickou hru? Vyvolat žárlivost a získat více dárků od amerického milence?

Každá velmoc má v cílové zemi svoje zájmy, svoje prostředky a svoji subkulturu, kterou dokáže používat. Bylo by naivní se domnívat, že Američané vyklidili v Turecku pole nebo ztratili úplně vliv. Letecká základna Incirlik je s pěti tisíci americkými vojáky a civilními zaměstnanci, s několika desítkami jaderných pum B-61 a s množstvím letecké techniky jedním z nejmohutnějších amerických vojenských zařízení v zahraničí. To, že Obama a jeho lidé v zásadě Erdogana „nemusí“, je pouze vnější znak. Ve skutečnosti vojenské i bezpečnostní agentury spolu v rámci existujících programů stále spolupracují. Ať už jde o pomalou reislamizaci Balkánu nebo oslabování Arménie či tajnou válku proti prezidentu Asadovi.

Přijde sbližování Turecka a Íránu? Kvůli Kurdům? Ostatně i Asad s Turky by mohl nalézt společnou řeč, pokud jde o Kurdy…

Víte, ono se to tak nemusí na první pohled jevit, ale Íránci byli jedni z prvních, kteří rozhodně odsoudili „pokus o vojenský puč v Turecku“. Íránská ropa a zejména zemní plyn byly totiž po celá léta a navzdory americko-evropským sankcím proti Íránu tajně vyváženy právě přes Turecko. Do skandálu, který sahal až k Erdoganovi a k jeho blízkým spolupracovníkům, byla zapletena především turecká státem vlastněná Halkbank, která za turecké liry nakupovala zlato, které poté transferovala do Dubaje, kde za něj nakupovala dolary a eura, kterými platila Íráncům za plyn. Nepředstavujme si tedy, že Turecko a Írán jsou v nějakých špatných vztazích. Obě regionální mocnosti manévrují, aby si udržely vliv na okolní země nebo alespoň teritoriálně přiléhající oblasti.

Typicky, jak jste správně řekl, se jedná o kurdské oblasti, ale nejenom ty. Jedná se i o vliv v Ázerbájdžánu, Turkmenistánu, v Libanonu. Jejich zájmy se však zásadně střetávají hlavně v Iráku a v Sýrii. To jim však vůbec nebrání v tom, aby spolu čile neobchodovaly a nedokázaly se dohodnout na věci, která je v oboustranném zájmu.

Nemyslím si, že by si Turci v Sýrii nějak významně pomohli svojí podporou opozice a teroristů. S výjimkou oblasti Idlibu a Aleppa, kde žije určité procento etnických Turkmenů, Turků a dalších skupin, vůči kterým se Ankara pasuje do role protektora, jsou Syřané – ať už kurdského, nebo arabského původu – velmi protiturecky a protierdoganovsky naladěni.

A jak se na to vše tváří Saúdové, Katar, Emiráty či Izrael?

Všichni vámi jmenovaní hráči mají v Sýrii a v Iráku své zájmy. V Saúdské Arábii potichu konsoliduje svoji moc náměstek korunního prince a ministr obrany Mohammed bin Salmán al-Saúd, čerstvý třicátník, kterého mnozí označují za nového amerického „koně“ na Středním východě. Saúdy stejně jako Katar zajímá především výstavba ropovodů a plynovodů do Evropy, jejímž prostřednictvím by nám dodávali své uhlovodíky. Problém však je, že trasy vedou přes Sýrii nebo Irák, a proto je jedinou cestou udržet alespoň část území takzvaného Islámského státu, kudy by mohly vést a napojovat se na tureckou síť.

A Izrael? Ten tiše vyčkává, jak se situace vyvine. Principiálně má sice zájem na oslabení Sýrie a Asada, zároveň si však velmi dobře uvědomuje, že současný syrský sekulární režim je stále ještě přijatelným protivníkem ve srovnání s islamistickými a teroristickými bojůvkami, které by ho mohly nahradit. Nehledě na to, že mateřským jazykem současného ministra obrany Izraele je ruština a že Tel Aviv loni přerušil svá vyjednávání o asociaci s Evropskou unií a ve vší tichosti začal připravovat dohodu o volném obchodu se zeměmi Euroasijského ekonomického svazu.

Jaký je vliv „tajemného“ Gülena? Tereza Spencerová upozornila, že si buduje v mnoha státech Blízkého a Středního východu pozice a získává podporovatele…

Velmoci mají vždy ve hře mnoho pěšáků i silnějších figur. Pro Erdogana a jeho kliku je Gülen a jeho popularita trvalou hrozbou. Je zcela evidentní, že Spojené státy Gülena nevydají, ani neomezí činnost jeho organizací. Pro Sýrii a Irák jeho osoba zase představuje rozumnou a nadějnou alternativu, která by ve vztazích s těmito zeměmi mohla naladit příjemnější tón. A tak okolo populárního bývalého klerika, který je ideální figurou, která může sjednotit „zahraniční exil“, bude brzy tlačenice. Regime change hrozí komukoliv, spojenci nebo protivníkovi v případě posílení jeho regionálního vlivu. A Turecko touto cestou nepochybně kráčí. I proto musel Erdogan demonstrovat svůj vliv i v zahraničních tureckých komunitách, jak k tomu nedávno došlo v Kolíně nad Rýnem.

A co my v Evropě? Co přinese sblížení Erdogana s Putinem nám? Máme tomu fandit, bát se toho, čekat…? Či je to z bláta do louže? Nevypustí na nás migranty? A nemůže po dohodě s Erdoganem používat imigranty jako nátlakový prostředek i Putin?

My v Evropě se musíme především v nadcházejících supervolebních rocích zbavit netalentovaných a zaprodaných politiků typu Angely Merkel a Francoise Hollanda a jejich kamarily v Bruselu a zvolit si do čela skutečné lídry. Dnes a denně dokazují lidé po celém světě, že to jde. První se probralo Rusko, které z komatózních let Jelcina a jeho skupiny rychle přešlo zpět k aktivní zahraniční politice a začalo budovat silnou armádu a bezpečnostní aparát. Převzetí moci v Egyptě generálem Sisím, nakonec i Turecko s Erdoganem dokazují, že primární pro každou zemi mají být její vlastní politické a ekonomické zájmy, a nikoliv zájmy Spojených států. A tak starý a unavený kontinent, který si už odvykl se o věci poprat, hledí na ten měnící se svět, až se stane zcela irelevantním. Přesto všechno věřím, že najdeme všichni letos na podzim, příští rok i začátkem roku 2018 dostatek sil, abychom zvolili politiky, kteří půjdou podobnou cestou, jakou se vydali už jinde ve světě. Politiky, kteří budou chránit své občany a podporovat naše zájmy.

Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jan Schneider: Srabové a pitomci! Postavme se těm, kteří napadli Klause ml.

13:17 Jan Schneider: Srabové a pitomci! Postavme se těm, kteří napadli Klause ml.

ROZHOVOR Jak bude společnost reagovat na fašistické bojůvky z Národní třídy? V rozhovoru pro Parlame…