_635936240820164861.jpg&id=111284)
Připomínáme si třicáté výročí od pádu komunistického režimu. Co výročí znamená pro vás a jak si ho připomenete vy?
Hlavně on to nebyl komunistický režim, ale v názvu nesla naše země přídomek socialistická. I když se to jeví jako detail, tak by občané měli vědět, že komunistický režim, jak ho viděl Marx s Engelsem – tedy jako svobodnou společnost, kde jsou si skutečně všichni rovni a kde každému je umožněn rozvoj bez ohledu na jeho původ, zatím de facto nikde realizován nebyl. Ale jinak oslavovat nebudu. Oslavují obvykle ti, kteří mají co slavit. A lidé, které hájím, na listopadových událostech obvykle netěžili. Neprivatizovali, neodkláněli, netunelovali, nedrancovali, neobraceli kabáty. Chápu ale, že pražská kulturní scéna za mohutné podpory médií to má jinak. Ti asi slavit budou.
Jak jako členka KSČM vnímáte neustálé srovnávání tehdejší Komunistické strany Československa se současnou KSČM? „Já už na pohádky nejsem, ale slyšeli jste už tu pohádku o tom, že se ta hnusná strana se slovem komunistická v názvu, co se nikdy neomluvila a pokračuje v politice KSČ, opět sápe k moci? Slyšeli? Každý den od roku 1990, že? Mě už trochu nudí,“ řekla jste mi v jednom z rozhovorů. Jaké rozdíly kritici podle vás odmítají vnímat?
Tak prvně třeba tím, že komunistické hnutí bylo jako jediné schopno sebereflexe, uznání chyb a omluvy za ně. To žádný kapitalistický systém nikde na světě nikdy neudělal – ať za koncentrační tábory Velké Británie v Indii nebo třeba za kapitalistického vraha a diktátora Pinocheta. Ráda bych také konečně po třiceti letech slyšela se omluvit ODS, lidovce i ČSSD za okradení občanů o národní bohatství při privatizaci.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
O událostech v listopadu 1989 se velmi diskutuje. Nejvíce poslední dobou o tom, kdo měl na událostech ve skutečnosti největší podíl. Co si o tom myslíte vy?
Čeho si oproti minulému politickému režimu v současnosti nejvíce vážíte? Co by se už nikdy vrátit nemělo?
Nesmí se vrátit omezení cestovat do zahraničních zemí.
Komunistická strana má v průzkumech kolem sedmi osmi procent. Každopádně dlouhodobě její podpora klesá. Jak tento trend změnit?
To je zapříčiněno mnoha faktory. Jednoznačně si myslím, že musíme být srozumitelnější, pružnější a komunikativnější. Mluvit k lidem jazykem, který je jim vlastní.
Češi starší 40 let dle průzkumu z 38 procent tvrdí, že za socialismu bylo lépe. Jak je to možné? Už také zaznělo, že stále působí jakási komunistická propaganda…
Co se pražské kavárně nehodí, je komunistická propaganda nebo práce ruských a čínských agentů. Tomu já už se jen směju. A jak je to možné? Zkrátka minulost nebyla černobílá, jak ji novináři rádi ukazují. Miliony lidí žily v minulém režimu spokojené životy v nových bytech – mimochodem za posledních třicet let předchozího režimu se jich postavilo dvakrát tolik než za stejnou dobu toho stávajícího; chodily do práce s jistotou, že za odměnu uživí sebe i rodiny; jezdily na dovolenou, na chaty a podobně. Ne každý je ochoten plivnout na svou práci i na práci svých předků.
Dokážeme odkaz 17. listopadu správně předávat mladším generacím?
To skutečně musíme. Je to jeden ze dnů, kterým se české země zapsaly do světové historie v souvislosti s rokem 1939, kdy fašistické Německo uzavřelo české vysoké školy. A samozřejmě jsou důležité i listopadové události roku 1989. Připomínám, že na těch náměstích, ve fabrikách i jinde stáli v mnohých případech samotní členové tehdejší KSČ, kteří požadovali změny a posun dopředu. Opustit vše nedobré a ve fungujícím pokračovat. Ostatně i podle názoru občanů zachyceného v závěru roku 1989 v průzkumu veřejného mínění si návrat kapitalistického režimu přála pouhá tři procenta obyvatel. V tomto ohledu by měly být mladším generacím připomínány i proklamace listopadových protagonistů – třeba to, že už nebudeme součástí žádného vojenského paktu, že úroveň západních zemí doženeme do několika let, že se nebude privatizovat, že nebude inflace, že nebude nezaměstnanost... a mohla bych pokračovat dále. Jak tomu odpovídá realita, na to ať si každý odpoví sám.
Nakolik si mohou užívat svobodu ti, kteří každodenně řeší základní lidské potřeby? Důchodci, zdravotně postižení, bezdomovci, samoživitelé, zadlužení, rodiny, nezaměstnaní... Zapomínají politici na někoho, a jak nastartovat nutné změny – například důchodovou reformu. Je vůbec v české politice společný konsensus možný?
Skutečná svoboda ve světě, kde jsou jediným měřítkem peníze, je jen pro ty, kteří je mají. Jinak je to pozlátko. Byť dobře působící. Pokud existuje svoboda volby, která je podmíněna nutností „na to mít“, pak pro ty, kteří „na to nemají“, takový typ svobody postrádá významu. Ano, můžeme se svobodně rozhodnout, u které banky se doživotně zadlužíme; můžeme svobodně zvolit politiky, kteří okamžitě po volbách odloží své volební programy a pak na ně svobodně nadávat; svobodně si vybrat obchodní řetězec a v něm svobodně koupit předražené druhořadé potraviny, stejně tak jako si svobodně můžeme koupit obyčejnou žárovku a tvářit se, že je to tepelný zdroj; svobodně také můžeme zvolit, kterého z předražených mobilních operátorů zvolíme, nebo svobodně můžeme sledovat tuneláře typu Bakala nebo Kožený, jak si užívají svých peněz. Já si teda svobodu představuju trochu jinak…
Jaký vliv má minulý politický režim na to, že si většina lidí nedokáže nic ušetřit? Souvisí to nějak? Jsme v práci s financemi dostatečně gramotní?
Samozřejmě finanční gramotnost – zejména v souvislosti se všudypřítomnými půjčkami – je velmi důležitá. Nemyslím si ale, že by lidé neušetřili proto, že jsou finančně negramotní. Ať – většinou velmi dobře placení – ekonomové řeknou, jak mají lidé z důchodu nebo z minimální, ale i mediánové mzdy ušetřit. Zároveň s tím, když mají zaplatit nájem nebo hypotéku za předražené bydlení, případně léky či náklady související s výchovou dětí.
A jak jsme na tom se svobodou médií? Soukromá média jsou v rukách podnikatelů či politiků. Veřejnoprávní média se teď – hlavně Česká televize – dostala pod palbu kritiky kvůli hospodaření, objektivitě, nezávislosti i kontrolním mechanismům. Vyžaduje současný systém změnu?
Majitel čehokoli – tedy i médií – má logicky své vlastní zájmy. Tak je k tomu potřeba přistupovat a vždy je namístě se ptát, komu nebo čemu má daná informace sloužit. Jiná situace je u veřejnoprávních médií, které si platíme my všichni. Není to málo – na Českou televizi i Český rozhlas každá domácnost ročně přispívá 2.160 korun. A dle ohlasů spousty občanů vnímám, že nejsou spokojeni s jejich fungováním, nad čímž, myslím, že by se samotná veřejnoprávní média měla zamyslet.
Ing. Kateřina Konečná
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
