Hůř už bylo? Tak se jmenuje náš seriál rozhovorů. Neměl by se spíše jmenovat A bude hůř? Zvláště část mladých si myslí, že dobře už bylo. Je podobná skepse oprávněná?
Negativní očekávání budoucnosti mohou být spjata s koronavirovou epidemií, jejíž následky v ekonomické oblasti pocítíme velmi silně. Pokud se ovšem jedná o dlouhodobější pocit, pak je zřejmé, že mladá část společnosti ztrácí víru v to, čemu říkáme sociální mobilita. Tedy že se budou mít lépe než jejich rodiče, že mají šanci na lepší budoucnost. Z vyspělých zemí je tento jev velmi silný v USA, a taky tam má své politické projevy. Mezi mladými v USA roste zájem o ideje Bernieho Sanderse, které by se v evropském kontextu daly zařadit nejspíše mezi sociáldemokratismus. V americkém kontextu ovšem návrhy na všeobecné zdravotní pojištění působí málem jako velká socialistická revoluce.
Po roce 1989 podle statistik začala česká společnost bohatnout. Využili jsme však posledních 30 let k tomu, abychom si zajistili dobrou budoucnost?
30 let je opravdu dostatečná doba na to, abychom mohli provést zhodnocení polistopadového vývoje.
Transformace v 90. letech byla stavěna na krátkodobém „utažení si opasků“, přičemž pak rychle doženeme to Německo. Mělo se tak stát za pár let, pokud si vzpomenete na tehdejší politické sliby. Místo toho jsou velké části společnosti neustále ve fázi „utahování si opasků“, ale německý životní standard je stále nesmírně vzdálený. Možná dnes působí naivně se k tomu vracet, ale ten slib „za pět let doženeme Německo“, to je vlastně otázka konvergence. Většina lidí žije ze mzdy, takže je logicky nejvíce zajímá konvergence mezd. Poslední léta ta konvergence nabrala trošku tempo, ale celkový výsledek je nadále tristní.
Častá výtka je, že jsme český průmysl a majetek odevzdali do zahraničních rukou. Ostatně i od vás. Napsala jste i knížku o tom, jak jsme se stali kolonií. Je možné se z této ekonomické koloniální závislosti vůbec vymanit?
Právě tato závislost, odborně tomu říkáme závislá ekonomika, je hlavním faktorem nedostatečné mzdové konvergence, ergo potažmo konvergence životní úrovně. Vymanit se z toho dá, najdeme řadu úspěšných příkladů. Mnoho zemí nebylo v nějaké etapě svého vývoje spokojeno s tím, kde se nacházejí v hierarchii mezinárodní dělby práce. Jen tak mimochodem, systematické politiky, které slouží k překonání zaostávání, mají své kořeny v USA u Alexandera Hamiltona.
Nebudu ale zastírat, že se jedná o snadný úkol. V moderní době najdeme nejvíce úspěšných příkladů v Asii, přičemž platí, že historicky to dokázaly jen země, které dokázaly sledovat dlouhodobé cíle modernizace vlastní ekonomiky a silný stát.
Fotogalerie: - Interpelace na premiéra
Je reálné, abychom se vzhledem k současnému stavu věcí mohli stát soběstačnou zemí v některých oblastech průmyslu a zemědělství? A je tento záměr prosaditelný?
Myslím, že se v otázce míchá několik věcí dohromady – lepší pozici ekonomiky v ČR v mezinárodní dělbě práce, což znamená finální produkce a vazba na koncového zákazníka – v tom řetězci musíte být nahoře, ne dole. Je také důležité, aby měl stát kontrolu nad kritickou infrastrukturou, což u nás bohužel neplatí. Za obrovské selhání považuji zahraniční dominanci ve vodovodní infrastruktuře ČR.
Co se potravinové soběstačnosti týká, pak samozřejmě hovoříme o zemědělských komoditách, které je možné u nás pěstovat, nebavíme se o avokádech. Toto téma oživila a do centra pozornosti postavila pandemie. Závislost na dovozech u vepřového masa apod. je ze strategického hlediska riskantní. Vidíme řadu návrhů, které se snaží soběstačnost ČR v potravinách posílit, ale tváří v tváří zahraničím ovládaným řetězcům je to velice těžké. Chápu snahy o posílení podílu českých produktů, za strukturálně čistší ale považuji spojování českých zemědělců a producentů do vlastních řetězců, třeba odbytových družstev. Proti jedné struktuře je potřeba postavit druhou, koneckonců se tak chovají zemědělci všude na světě. Vědí, že jsou v řetězci „dole“ a že spolupráce jim může pomoci, aby své slabší postavení dorovnali.
Psali jsme:
S určitou nadsázkou řečeno byly naším „ideovým vzorem“ posledních 30 let Spojené státy. Nyní jsou ve značných problémech. Jsou značně zasažené pandemií a aktuálně i pouličními protesty. Jde jen o dočasný defekt, nebo má americká demokracie a americké postavení ve světě skutečně vážné potíže? Co s USA nyní bude? Momentálně to vypadá, že spíše než velmoc je to hodně vnitřně rozdělená země, která má dost starostí sama se sebou... a má vůbec morální právo někomu kázat o lidských právech?
USA především vzešly z tzv. studené války jako vítěz a jaly se prosazovat politiku hegemonie, aniž reflektovaly své domácí rostoucí problémy. Ty nevznikly v průběhu Trumpovy administrativy, ale táhnou se mnoho desetiletí. USA se za posledních 40 let staly zemí nerovností, které by na evropském kontinentě byly netolerovatelné. Pozice střední třídy se propadá, sociální mobilita je ve srovnání s vyspělými evropskými zeměmi velice nízká – řečeno jednoduše, když se narodíte v chudé rodině, máte velkou pravděpodobnost, že zůstanete chudí.
Realita je velice odlišná od propagandistického mýtu selfmademana. USA nemají systém všeobecné zdravotní péče, vážně onemocnět může znamenat na celý život být v dluzích a skončit na ulici. Těžko můžete hrát velmocenskou roli vzorové země pro ostatní, pokud je země trhána na kusy sociálními konflikty, kde svou roli hrají i rasové aspekty.
A co se týče morálního práva – země, která mučí vězně v nelegálních věznicích a vyhlašuje války v rozporu s mezinárodním právem a sankce včetně extrateritoriálních, které jsou rovněž mimo systém mezinárodního práva, toto morální právo samozřejmě nemá.
Jak Američané (a Západ) budou reagovat na stále rostoucí vliv Číny? Vy z toho máte strach. Proč?
V USA jsou reakce dosti zřetelné, směřují ke konfliktu s Čínou, nejmírněji v podobě zadržování. Je potřeba říci, že politika nepřátelská Číně spojuje obě hlavní strany americké politiky. USA jsou v pozici slábnoucího hegemona a místo toho, aby řešily svá vlastní slabá místa – počínajíc deindustrializací po sociální nerovnost, chabé poskytování veřejných statků až k malým investicím do výzkumu a vývoje, tak svalují svá slabá místa na Čínu a pokoušejí se ji „zadržet“. Proto obchodní válka, proto ten boj proti Huawei, který představuje vlajkovou loď moderní Číny, která je technologicky silná.
Mám z toho velké obavy, protože v lepším případě se dostáváme k blokovému uspořádání světa, s napjatými vztahy mezi velmocemi daného bloku, které mohou přerůst v konflikt, v horším pak přímo k válečnému konfliktu, tedy k situaci dobře známou z dějin, boj o hegemonii. Paradoxní na tom je, že Čína být hegemonem nechce. Jestli se nějaká země umí poučit z chyb ostatních, tak je to právě Čína.
V rozhovoru s Martinou Kociánovou v sérii Kupředu do minulosti jste rozebrala nevýhody evropské měny, která nebude podle vás nikdy fungovat. Proč si to myslíte?
V tom rozhovoru zdůrazňuji, že společná měna je nesmírně silné spojení mezi zeměmi. Jak z hlediska ekonomické teorie, tak i historické zkušenosti víme, že existují jen dvě možnosti – buď se státy spojí a vytvoří federaci – tj. společné dluhy, daně, přerozdělování. Nebo se měnová unie rozpadne. Bohužel u nás se debata o euru vede velice povrchně. Jako kdyby jediným výsledkem eura bylo, že nemusíte do směnárny. Nebo, a to je ještě horší, nastupuje „ideologická úderka“, kdo je proti euru, je čínský nebo ruský agent. Možná i obojí. Zcela se přitom ignoruje, jaké makroekonomické nerovnováhy euro vytváří – v EU dneska vlastně máme dvojí periférii, jižní a východní. Nehovoří se o tom, že euro zesiluje rozdíly mezi zeměmi, místo souladu přispívá k nárůstu šovinismu mezi zeměmi.
Premiér Andrej Babiš je kritický ke kritériím, která mají rozdělit 750 miliard eur na pomoc zemím postiženým koronavirem. Chtěl by, aby se při výpočtu výše částky, kterou jednotlivé státy musejí poslat na pomoc ostatním, používal místo HDP raději HND, tedy suma bez dividend, které „odtečou“ do zahraničí. Byla by to změna k lepšímu? Údajně na tom panuje shoda v rámci V4. Domníváte se, že taková změna může projít?
To už se dostáváme do detailů plánu na „pomoc“ postiženým zemím. Na okraj, celý ten fond obnovy a to další je snaha, jak pomocí nějakého nástroje (na kterém notabene ani není shoda) trošku zmírnit ty obrovské rozdíly mezi členy eurozóny. Ta částka vypadá sice impozantně, což Brusel umí „žonglovat velkými čísly“, ale v reálu to s nějakým silným společným rozpočtem nemá nic co do činění.
Je určitě přesnější používat hrubý národní důchod, to má pan premiér pravdu. HDP v našem případě nadhodnocuje realitu, protože odliv zisků u nás je opravdu výrazný.
Ve svém podcastu v pořadu Týden podle !Argumentu 20 si všímáte nesouhlasu některých s případným zvýšením podpory v nezaměstnanosti v kontrastu se šesti miliardami na děla... opravdu je česká armáda potřebuje k obraně země? Co k tomu říci?
První, co potřebujete, je realistická, ideologicky nezatížená analýza rizik a bezpečnostních hrozeb. Podle toho pak můžete jednat. Jenže u armádních zakázek, a není to jen případ ČR, platí, že se nejedná o analýzu rizik, ale prostě platíte výpalné.
Uvedený podcast nese titulek Obsedantní rusofobie nemá nic společného s profesionalitou a reaguje na nedávnou podivnou taškařici kolem údajného ricinu v Praze. K tomu můžeme přiřadit i přejmenovávání náměstí, odstraňování sochy maršála Koněva apod. Co podle vás ale stojí v pozadí za těmito činy? Proč se vůbec dějí? A budou se ještě stupňovat?
Část společnosti obsedantně nenávidí Rusko (a Čínu) a mají to jako svůj, často jediný, politický program. Tato mccarthyovská politika plní mnoho účelů – umožňuje vám útočit na každého, kdo má jiný názor, a pokusit se ho tímto způsobem umlčet, odstranit z politické konkurence. Také se někteří mohou těšit na „odměnu“, když budou na správné straně barikády. Politika tohoto typu také odvádí pozornost od jiných témat, může se tím překrýt selhání v oblastech, které se dotýkají každodenního života Pražanů například.
Stupňování nelze vyloučit, protože je to karta, se kterou rády hrají veřejnoprávní média, takže se daným politikům pak zaručuje dostatečná mediální pozornost. Kromě nenávisti, kterou někteří prostě potřebují k životu, je potřeba vnímat i ekonomické zájmy. Jedním z hlavních cílů je bezesporu vyloučit ruské (a čínské) firmy ze zakázek, Dukovany počínaje, a uvolnit prostor pro jiné zahraniční ekonomické zájmy.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
