„Z východu chladný vítr vane, vrací nám staré obrazy. V ulicích tanky, oheň plane, bezmoc, člověka zamrazí,“ zpívá ve své aktuální písni Jaroslav Hutka. A navazuje dalšími odkazy na srpen 1968 v Československu. Vidíte vy, jako pamětník, při sledování zpráv z Ukrajiny nějaké „vrácené obrazy“ našeho roku 1968?

Jaroslava Hutku neposlouchám, takže s ním nemohu souhlasit ani polemizovat. Ptáte-li se ale na podobnost ruské invaze na Ukrajinu s československým srpnem 1968, vnímám spíše rozdíly. Pražské jaro bylo pokusem o reformu socialismu ve světě rozděleném železnou oponou. Trnem v oku nebylo pouze komunistickým konzervativcům ve východním bloku, ale také nelevicovým politikům na Západě. Ukrajinský pokus o vstup do NATO a zájem pořídit si proti Rusku atomovky, je čistá geopolitika, ve které běží o zájmy, nikoli ideje. V roce 1968 vedla okupace Československa armádami Varšavské smlouvy ke konzervování stávajícího rozdělení světa. Rok 2022 bude naopak rokem, kdy globalizovaný svět rozdělila železná opona. Tanky jsou stejné, ale jsou rekvizitami v jiných příbězích.

Jsme ve válce, slyšíme. Přitom formálně jsme my ani nikdo z našich spojenců v NATO do války nevstoupili a reálně na nás nikdo nestřílí a žádné cizí armády u nás nejsou. Bez ohledu na všechnu hrůzu války na Ukrajině – nepohybujeme se ve světě trochu zmatených pojmů?