Vy jste vlastně takový ostřílený harcovník, kterého jen tak něco nepřekvapí…

V listopadu 1976 jsem nastupoval do funkce tajemníka městského národního výboru. To byla funkce volená a bylo pětileté volební období. V roce 1981 jsem byl zvolen předsedou MěstNV a tuto funkci jsem vykonával do roku 1990, kdy byla změna zákona o obecním zřízení. Stal jsem se starostou.

Takže jste jeden z nejdéle sloužících starostů?

Já bych to tak viděl. Jak starosta, ale také zastupitel. Já jsem vlastně 40 let byl v zastupitelstvu, v roce 2016 jsem byl čtyřicet let zastupitelem a pokračuji i nadále.  Třicet let jsem byl uvolněný funkcionář a deset let zastupitel města a osm let zastupitel kraje. A všechno za KSČM.

Je pravda, že  řada lidí, kteří za KSČ ještě tehdy byli starosty, tak pak už nepokračovali nebo se někteří se stranou rozloučili a kandidovali nebo kandidují za jinou stranu nebo jako nezávislí. Já jsem komunistické straně zůstal věrný, protože si myslím, že to myšlenka není špatná, pouze lidé ji dokáží zkazit. Ale to je v každém dění.

Jak lidi reagovali a reagují na vás coby na permanentního komunistu?

Protože mám náturu, že se dokáži s lidmi bavit, a to je důležité, protože to pociťuji i dnes. Jak jsem tady žil a nejen v tom Boru, ale i v okolí, protože pod něj patří 21 obcí a částí a tam jsem všude mezi lidmi pracoval. Dnes poznávám po tolika letech, že se ti lidé ode mne neodvracejí, že se zastavíme, popovídáme si. A to, že jsem zůstal komunistou, nevidí tak černě, protože, vždy je třeba vidět člověka, jak se chová k lidem, když je ve funkci, a to se mu potom zúročí, i když v té funkci není.

A pak je to otázka rodinného života. Moje manželka tady léta učila v základní škole a je pořád veřejně činná – dělá doposud předsedkyni TJ Sokol Bor a dělá i pro místní hasiče. My jsme se zkrátka neuzavřeli. Takže ti lidé se na nás nedívají mezi prsty. A co je důležité, že jsme „nepřevlékli kabát“, zůstali jsme takoví, jakými jsme byli.

Dnes pozorujeme vypjatější atmosféru mezi lidmi. Bylo to i dříve tak rozeštvané, atomizované, rozbité?

V každé době jsou nějaké možnosti společenského nebo kulturního života. A lidé měli k sobě dříve blíže, nezáviděli si tak. Byly i různé brigády jako třeba akce Z, kdy jsme si stavěli některé objekty sami. A i to dávalo dohromady. Stavěli jsme v Boru kino, mateřskou školku, autobusové čekárny na vesnicích. Prostě ti lidé tam šli, udělala se nějaká společná svačina, sešli se, přitáhly se i děti, aby si vážily práce, kterou dělají jejich rodiče. Pak nedocházelo k takové devastaci, jako je v dnešní době.

My tady třeba v městském parku rozmístíme lavičky, jsou tam altánky a mládež tam jde, sedí na opěradlech, sedátka jsou pošlapaná, rozbitá. Ne, že by to dělali všichni, ale ono je to i tou dobou. Je to obraz vysoké politiky – měli bychom mít vzory, podle kterých se chová i společnost. A když takový vzor chybí, pak se to odráží i na chování obyčejných lidí. Ono se říká, že není práce – ale ona je. Pochopitelně, ne každý ji hledá a ne každý je schopný vykonávat jakoukoliv práci. Dříve byla povinnost pracovat. Dnes není a plno lidé toho zneužívá. Když se nepracuje, zákonitě přichází u těch lidí také lenost a pak hledá jiné zdroje příjmů – takže se dopouští krádeží a tak.

Ono se také říká, že když celá rodina nepracuje, tak ta  mladá generace to ani doma nevidí…

Ano, nemá motivaci. To je pravda. Nikdy jsem nevystupoval proti cikánům. Ono se říká Romové, ale oni sami si říkají cikáni. Když byla povinnost práce, chodili do práce a děti to viděly. Dnes to nevidí a nemá vzor ani v rodině. A rodina je základ. Prostě, život ve společnosti má formovat mladého člověka.

My jsme tím „sametem“, 17. listopadem, se vydali jinam, ale byla to euforie, která brzy vyprchala…

Já jsem to těžce nesl, protože jsem nebyl perzekvován a moji rodiče také ne. Rodiče nebyli členové komunistické strany. Tatínek dělal ve Škodovce, byl i na montáži v Argentině, jezdil za Škodovku po republice a maminka pracovala v zemědělství. Do strany jsem vstupoval v roce 1974. Žil jsem tu v Boru. Přišel rok 1989. Ano, došlo k určitému uvolnění, ale došlo k uvolnění nejen ve světovém dění, ale i v morálce. Začala se navyšovat trestná činnost. Pamatuji si, jak říkával bývalý ministr vnitra pan Ruml, že kriminalita je daň demokracii. Jaká demokracie, když se  bojím vyjít ven, mám obavy o své děti, vnoučata? Vždycky musí být dobrý zákon nade vše, který nějak tu společnost formuje, a ne aby si každý dělal, co chce. A nyní se to ukazuje v životě lidí, že si myslí, že si mohou všechno dovolit. A to není pravda. Vždycky máme mít mantinely, které nás drží.

Doba vytváří tlak na lidi, je více stresu, vše je hektické a to  vede k tomu, že se uzavírají do sebe. Je tomu tady také tak?

Je tomu tak.

Ale mnohdy a mnohde kapitalismus není kapitalismus v pravém slova smyslu. Třeba ve Francii nebo severských státech…

Zejména ve Švédsku je  hodně sociálních věcí, ale také vysoké daně. Co je ale důležité, byť to zní jako fráze, tak to je ten mír. To je to, aby byla spokojenost lidí. Ale jak to graduje, jak západní státy ztratily své kolonie, kde již nemají možnost čerpat nerostné bohatství, ale ti lidé, kteří v těch koloniích žili, dnes žijí v těch vyspělých státech a to je pak problém s nezaměstnaností. A na to se nabaluje nespokojenost. A protože tam už není tak velká porodnost. Pak se tu střetávají vlastně dvě civilizace. A když se naplní ekonomika a dochází ke krizím a válečným konfliktům, protože není kam vyvážet, není kde brát suroviny, Takže si chtějí silou toto vynutit. Proto vidím ten tlak proti Rusku. Dnes když vidíme rozpínavost Ameriky, nestálost Ukrajiny, pak se nedivme, že i Rusové cítí jakési ohrožení a činí kroky, aby se mohli bránit. Sankce nepřinesou nic. Jen na ně doplatí obyčejný člověk. A ti nejbohatší z toho mají zisk a slávu.

Pak říkají – dejte nám hlas, o nic se nestarejte a my za vás budeme vládnout. Ale i ten obyčejný člověk se chce spolupodílet na vládnutí na místní úrovni, aby mohl mluvit v nějakém referendu. Politici si myslí, že když byli zvoleni, tak mohou skoro vše. Ale jakým procentem byli zvoleni? To není sto procent! Bohužel, pak politiku ovládá ekonomika a vnější vlivy. Nemohu se zbavit pocitu a dojmu, že jde o něčí pokyn zvenku, že zaplatí a vytvoří podmínky pro vládnutí bez ohledu na člověka dole. Vždyť na pokraji chudoby je u nás půldruhého milionu lidí. Je přece špatné, když lidé nemají nárok na bydlení, na práci. Jistě, někdo namítne, že se ten člověk dostal do problémů sám. Ale od toho je společnost a její podmínky, které by tomu měly zamezit. Před rokem 1989 se říkalo, že tyto problémy jsou skryté, o kterých se neví... Ale aby byli žebráci, bezdomovci….?

V období privatizace a především za Václava Klause se přece říkalo, že ten, kdo není úspěšný, si za to může jen a jen sám. A na tyto vrstvy obyvatelstva se nahlíželo poněkud, kulantně řečeno, s despektem, nebo ne?

Musíme si říci, že každý, jak se říká, „nemá z hůry dáno“, pak také nemá informace, nemá kontakty. Po roce 1989 kolik bylo rádobypodnikatelů, kteří si napůjčovali a mysleli kdovíco. A jak skončili? Říkalo se, že jen zahraniční strategický partner nám může pomoci. Voda, kanalizace, keramičky, sklárny, automobilky, to všechno se prodalo do cizích rukou. A vidíme, kolik těch závodů zaniklo, kolik lidí přišlo o práci. A v Evropě jsme měli určité postavení, byly tu velké podniky – Škodovka, ČKD. Ale ti, kteří oponovali, říkávali, že byla potřeba restrukturalizace, nové technologie. Ale my jsme vyráběli, dováželi i vyváželi. Zlikvidovali jsme zbrojní průmysl, mysleli jsme, jací budeme humanisté a že se ve světě nebude válčit, ale oni po tom chňapli jiní.