Pane prezidente, bavili jsme se o Havlovské nepolitické politice, která se zhmotnila do moci politických neziskovek. Tento systém chce snad stále vláda zprůhlednit, aby bylo jasné, odkud berou peníze a kde pro stát pracují. Celý ten proces je spojen s šílenou kampaní, například v podobě hnusné kampaně proti poradkyni premiéra Natálii Vachatové. Jak ten mediálně-neziskovářský protiútok či obranu vnímáte?
Je to obrana formou protiútoku, který je nesmírně silný. Ti lidé jsou zavilí a nenávistní, protože se jim sahá na zoubek. Mysleli si, že po roce 1989 ovládli společnost, že je jejich a mohou si s ní dělat co chtějí. Proto byl takový odpor všech havlistů proti Klausovi, protože měli pocit, že jim ukradl jejich sametovou revoluci. Je to stále stejná historika. Společnost teď zhrubla, takže používá silnější výroky. Debata ale byla od počátku identická a přesně stejnou debatu jsme vedli v roce 1990 a dále. Je to pořád o tomtéž. O lidech, kteří chtějí být vyvolení, a ne zvolení. Jde o víru v oprávněnost intošů, intelektuálů a kulturtrégrů nejrůznějšího typu, aby vedli a řídili dnešní společnost.
Jak vnímáte demonstraci Milionu chvilek na Letné?Anketa
Když vidím, jak Milion chvilek bral za hlavní eso své akce na Letenské pláni Zdeňka Svěráka, musím dnešním lidem říkat, že pro někoho mého typu byl v posledních dvou desetiletích před rokem 1989 tento člověk symbolem komunistického režimu. Byl tím, kdo z bývalého režimu nejvíc profitoval a nejvíc ho de facto reprezentoval. Ano, někteří řeknou, že je to vtípek, protože režim nejvíc reprezentoval Husák a další, jenže ti byli mimo náš obzor. Věděli jsme, že na Husáka nemůžeme dosáhnout a zítra ho svrhnout. Pro nás byl symbolem a nepřítelem člověk, který se velmi výrazně promenoval v kultuře. Nešlo o nějakou hlubokou kulturu, ale jakousi popkulturu. Svěrákové byli vždycky popkultura a my, kteří jsme milovali filmové kluby, jsme žádného Svěráka nikdy nesledovali. Skutečnost, že se tento člověk odváží být tváří Milionu chvilek na pražské Letné, to je pro mě opravdu smutné.
Únik společnosti k cimrmanovštině byl něčím, co komunismus nemohl úplně považovat za likvidační, a proto je také nezlikvidoval. Proč se nikdo nezamýšlí nad tím, že je komunisté nikdy nezlikvidovali? To mě vyloženě uráží a považuji to za šílené. Tenkrát to byla forma úniku, aby lidé nemuseli sledovat produkty socialistického realismu, ale to už dneska není potřeba. Už jde pouze o amatérské divadlo nejpokleslejší úrovně.
Svěrák není tváří akcí tohoto typu poprvé, dlouhodobě v posledních letech vystupuje na straně toho antibabišovského tábora. Na druhou stranu, ten stejný Milion chvilek před časem demonstroval na podporu prezidenta Pavla, který rovněž velmi profitoval z minulého režimu, vedl místní buňku KSČ, schvaloval sovětskou invazi, studoval na rozvědčíka atp. V tomto smyslu vlastně není tak překvapivé, že tváří takového hnutí je právě Svěrák, který největší kariéru zaznamenal před rokem 1989. Či ano?
Jasně, za překvapivé to ani nepovažuji. Jedna věc je, že jim to nevadí, ale věc druhá je, že nemají historickou paměť a nezasazují si to do pro mě patřičného kontextu.
Když jsme zmínil Petra Pavla, evidentně dojde na dřívější slova Petra Macinky, že by současný prezident neměl reprezentovat Českou republiku na summitu NATO. Z druhé strany, jak to vidíte Vy jako bývalá hlava státu?
Macinka správně od začátku prohlašoval, že jde o kohabitaci dle tradičního užívání tohoto slova v literatuře k jinak politicky orientovanému prezidentovi a jinak politicky orientované vládě. Jde o terminus technicus v politologii a Macinka to hned jako první vystřelil a řekl to naprosto správně. Tento souboj je logický a považuji ho za politicky přirozený. Muselo k němu dojít.
Jde samozřejmě o pikantní téma. Od začátku 90. let panovala implicitní a nikde nepsaná dohoda, že prezident republiky jede do takových orgánů, které jsou slavnostnější, typu například OSN, a premiér jede do Bruselu, kde se něco faktického vyjednává. NATO se tehdy zařadilo do první skupiny a považoval jsem to za hotovou a respektovanou věc. S Václavem Havlem jsem to tak přežíval a vůbec mě nenapadlo se mu montovat do NATO, jehož členy jsme se tenkrát měli stát. Jako premiéra mě samozřejmě zajímala Evropská unie, protože tam šlo o zásadní věci. To bylo obecně přijato a považovalo se za nemožné to bourat. Začal jsem to bourat v jednom případě, když se předsedou vlády stal Gross a vůbec se neodvažoval jet do Bruselu na summit EU a dohodli jsme se, že tam jako prezident budu jezdit já. Šlo nicméně o výjimku, později už to tak nebylo. Pokud se premiér Babiš odvážil otevřeně říci, že na summit NATO nepojede prezident, to je skutečně průlom a tak to i beru.
V těchto dnech uplyne 100 dní od jmenování nové vlády a bývá zvykem se dívat na to, co již udělala a co naopak neudělala, ač slibovala něco jiného. Jak těch 100 dnů vidíte Vy, pane prezidente? I když vím, že Vy sám jste neměl ani před volbami velké iluze, že by přinesly zásadní změnu.
Vy jste jediný novinář, který ví, že jsem neměl iluze. Ne však kvůli konkrétní vládě, ale neměl jsem iluze, protože vím, že podstata dnešního problému je v daleko hlubších věcech a jakékoliv změny jsou proveditelné jenom at the margin, jak my ekonomové říkáme, tedy jenom na kraji, a nikoli ty, které by směřovaly do podstaty. Nějaká velikánská očekávání jsem opravdu neměl a děkuji za to, že si to pamatujete, protože každý chce tvrdě slyšet, co na vládu říkám atd.
Vláda trošku ztratila čas soubojem o Filipa Turka. To je realita, a můžeme si o tom myslet cokoliv. Prostě se to stalo a vláda ztratila určitý čas. Škoda. Vláda v něčem vypadá, že se pokouší o něco novátorského. Macinka vklouzl velmi dobře do role ministra zahraničí, což skoro nikdo neočekával. Pohybuje se tam jako ryba ve vodě a snad i jeho největší nepřátelé to musí uznat. Na druhé straně, Petr Macinka správně říkal, že ideologickým klíčem současnosti je ministerstvo životního prostředí. Tam se vede zásadní ideologický boj o charakter země, o charakter ekonomiky i politického systému. Je to boj se zelenou ideologií a ten se primárně odehrává tam. Proto je strašná škoda, že Macinka není ministrem životního prostředí, protože tam by byla jeho největší síla. Ten nakonec vybraný ministr je úplně mimo tuto věc. Macinka správně říkal, že jde o ideologické ministerstvo par excellence, a na to se perfektně hodí. Souhlasím s ním. Tento člověk, který je tam dneska (Igor Červený, pozn. red.) podle mého názoru nikdy v životě nepřišel s ideologií do styku, a proto hrozí, že bude pouhým nezkušeným bojovníkem o detailech přípravy těch či oněch předpisů a zákonů zeleného typu. To považuji za velkou škodu.
Nesmírně mě trápí i to, že ministerstvo školství dostal Robert Plaga, který je evidentně spolunositelem rozvratu, který na ministerstvu školství kdysi zahájila Petra Buzková, a mohl bych jmenovat další představitele až k ministru Bekovi. Považuji to za obrovský problém. Mužem na svém místě není ministr kultury. Je snadným terčem hlavních „kulturníků“ minulé éry, nahrává jim celou řadou svých výroků, a je to také škoda. Vím, že ministerstvo kultury nedefinuje naši každodennost, ale také se to propáslo. Velikým dlouhodobým problémem je zdravotnictví, které chtělo člověka, který bude mít odvahu do systému sáhnout koncepčním způsobem. Považuji to za obrovský dluh, který se nám v 90. letech nepodařilo vyřešit. Skoro bych si ale troufal říct, že kdyby naše vládnutí nebylo přerušeno Sarajevským atentátem, směřovali jsme k výrazným změnám i ve zdravotnictví. Dnešní ministr, zřejmě chráněnec pana premiéra, se zdravotnictvím není schopen udělat nic. Takto bych mohl pokračovat po jednotlivých ministrech a ministerstvech a byl bych samozřejmě kritický.
Vrátil bych se k ministerstvu životního prostředí. Tam přece není jen ministr, který sám říkal, že jeho nominace byla náhradním řešením za Pavlem odmítaného Filipa Turka. A Turek na ministerstvu sedí a pracuje jako vládní zmocněnec. Ministr Červený ve spolupráci s Turkem jistě bude schopen myšlenky Motoristů naplnit. Nebo ne?
Nevím, jsem konzervativní člověk a vždycky jsem byl proti třetím cestám. Ministerstvo má řídit ministr, a ne vládní zmocněnec. To se samozřejmě Motoristům nebude líbit, ale musím to říct zcela jednoznačně.
Prvních 100 dnů má vláda za sebou, ale dalšího tři a půl roku ještě před sebou. Po předchozí kritice řady ministrů, dovedete najít či vidět naopak něco pozitivního?
Našinec se raduje nejen soubojem vlády s neziskovkami, protože to je podstata našeho současného systému, ale samozřejmě celá řada dalších věcí je pozitivní a nadějná. Souboj o velvyslance není triviální, ale významná definiční charakteristika naší doby a je důležité, kdo nás jako zemi reprezentuje. Dále se tato vláda evidentně nebojí jaderné energetiky a dává to všeobecně najevo. Docela dobře vypadá ministr dopravy, který dopravu nebere jako ideologii, a dalo by se pokračovat. Chcete ode mě na závěr pozitivní věci, ale řekl bych, že mě bolí hlavně to, že vláda uvěřila keynesiánskému myšlení a myslí si, že deficity veřejných rozpočtů jsou v pořádku. Jako bývalý ministr financí a zásadní odpůrce tohoto způsobu myšlení nemohu souhlasit. To mě trápí nejvíc. Je to asi v genech politického hnutí ANO a nedá se mu to zřejmě rozmluvit. Přesto jim to budu rozmlouvat, co budu žít.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 5 čtenářů)
Jak hodnotíte rozhovor?
