Co říkáte na volby v Rusku? Nic neočekávaného? Nebo přece jen...
Nechci opakovat oficiální výsledky, ten, kdo se o ně zajímá, si je už před týdnem přečetl ve zprávách. Čekalo se, že zvítězí strana Jednotné Rusko, podporující Vladimíra Putina a s dvoutřetinovou většinou ve Státní dumě bude moci měnit ústavu, jak si to prezident také přál. Demokratická opozice, například Alexej Navalnyj, doporučili voličům dát přednost komunistům. To se zřejmě stalo, protože získali pětinu hlasů a to ještě protestovali, že byli o více hlasů ošizeni. Skutečně se vyskytlo dost různých podvodů a machinací, ale to nijak v konečném výsledku nemohlo volby ovlivnit. Teď má Vladimír Putin otevřenou cestu k tomu, aby změnou ústavy dosáhl toho, že zůstane v čele státu až do roku 2034. Tak se stane nejdéle vládnoucí hlavou státu, když překoná Lukašenkův rekord z Běloruska, či Rooseveltovo čtvero zvolení ve třicátých a první polovině čtyřicátých let minulého století. Tedy ani to není ve světě neobvyklé a dotyčnému dává šanci realizovat své dlouhodobé projekty.
V zásadě není tragické, a naopak prospěšné, může-li politik koncipovat svou politiku dlouhodobě, pokud má také vizi, co hodlá učinit. Pokud by usiloval jen o to, aby nemusel opustit své křeslo v Kremlu, bylo by to špatné. Má-li však ideu, čeho chce s Ruskem dosáhnout a v tom získává podporu, dokonce jistý bianko šek, může to být prospěšné, současně však také riskantní. Riskantní se to stává zejména ve chvíli, kdy politik či státník ztratí dostatečně silnou opozici, která by ho mohla korigovat, proti níž by musel hledat argumenty a tak se také vlastně sám usměrňovat. Nejhorší, co může jakýkoliv politik učinit, je to, když se zbaví oponentů. Už Charles de Gaulle vždy opakoval, že státník, stejně jako stát, chce-li se stát velkým, nesmí mít přátele. A hlavně ne přisluhovače. Demokratická opozice v Rusku ztratila téměř šanci mít slovo, které by bylo slyšet a které by korigovalo vládní moc. To může být nebezpečné jak pro Vladimíra Putina samotného, tak pro Rusko jako takové.
Vadí vám, že se premiér Babiš ,,kamarádí" s Viktorem Orbánem?Anketa
Nezapomeňme rovněž, že Rusko je širá země, na její území by se vešlo dvě stě našich republik. Když jsem svého času brouzdal Sibiří, velmi často jsem slyšel, jak lidé říkali: Moskva je daleko, stejně si zařídíme vše, jak chceme. To byla do značné míry pravda, Moskva jim nepomohla a nepomáhá ani v tom, že ve východní části Sibiře doslova miliony Číňanů vykupují lesy a odvážejí dřevo i s divokou zvěří, kterou tam uloví, že se dokonce v těchto oblastech usazují, zřizují si restaurace a obchody a v nich nabízejí movitým turistům sobolí kožichy. Ačkoliv by se soboli měli spíše chránit, než poskytovat drahé potěšení rozmazleným dámám. Zachovali se jen zásluhou jednoho českého vědce, který byl ve třicátých letech ředitelem chráněného území.
To jsem poněkud odbočil, jen jsem chtěl připomenout některé ruské zvláštnosti, které rovněž musíme vzít v úvahu, posuzujeme-li jakoukoliv ruskou událost, tedy i volby, které mnohé Rusy zajímají méně, než třeba problém, co zítra uvařit k obědu. Vždyť to i dokresluje poloviční volební účast. Co si vlastně myslí ta druhá, nevolící část obyvatel?
Psali jsme:
Je rok do prezidentských voleb ve Francii. Jak vidíte duel Macron a Le Penová?
Především chci upozornit, že Emmanuel Macron dosud veřejně nesdělil, zda bude znovu kandidovat či nikoliv, takže je obtížné hovořit o možném duelu Le Penová a Macron. Zatím takové přání už vyslovili také jiní – například starostka Paříže socialistka Anne Hidalgo, konzervativec Xavier Bertrand - ten má podle průzkumů veřejného mínění 15 procent preferencí - a další. Samozřejmě první dva jmenovaní – Macron a Le Penová – mají náskok též proto, že se utkali už při prezidentských volbách v roce 2017. A rovněž z toho důvodu, že Marine Le Penová značně změnila slovník svého otce, který tuto stranu založil. Obrací se nikoliv k těm nejkonzervativnějším, nejpravicovějším voličům, ale dokonce by ji byli ochotni dát svůj hlas i mnozí komunisté, kteří mají dost Macrona. Ten měl sice velkolepý rozjezd s řadou návrhů na reformy, zejména ekonomické, ale vše, či mnohé z toho, zarazila pandemie, která Francii zasáhla zvláště tvrdě: denně 60 000 úmrtí. To je zhruba totéž, jako by zemřelo celé město – Most nebo Karviná.
Kdyby byla přece jen zvolena Marine Le Penová, znamenalo by to jistou revoluci nejen ve Francii, ale i ve světě – vždyť i tam z celkové počtu 121 prezidentů bylo či je jen devět žen. Je třetí a nejmladší dcerou bývalého dlouholetého předsedy Národní fronty Jeana-Marie Le Pena. Je potřetí vdaná, nyní za Louise Aliota, místopředsedu její strany a poslance Evropského parlamentu. Podle dosavadních průzkumů veřejného mínění by ji volila zhruba třetina voličů, zbytek bere Macron.
Nejčastěji se o něm píše v souvislosti s jeho o 24 let mladší manželkou Brigitte, s níž se seznámil ve svých patnácti letech, když studoval ve druhém ročníku gymnazia a ona byla jeho učitelkou francouzštiny a latiny. Jeho spolužačkou byla Brigittina dcera Laurence. Ale už méně se podotýká, že s manželčinou rodinou je spojena řada vlivných přátel z podnikatelských kruhů, mj. ředitelka společnosti Louis Vuitton Delphine Arnaultová, dcera nejbohatšího muže Francie, jejímž partnerem je miliardář Xavier Niet, také majitel řady společností. Není tedy divu, proč by třeba francouzští komunisté při prezidentských volbách spíše podpořili Le Penovou než Macrona. Jenže v současné době zdaleka nepředstavují takovou politickou sílu, jako tomu bylo po válce, kdy de Gaulle vzal do své vlády dokonce pět jejich členů.
A nyní za oceán. Zdá se, jako by se nový americký prezident Biden odvracel od Evropy, především pak od EU....
Považujete afghánskou misi (2001-2021) za úspěch Západu?Anketa
Švédský premiér Carl Bildt to vystihl přesně: Jeho Amerika navrhla zlatý věk v našich vztazích. Ale nestalo se to a v poměrně krátkém časovém období došlo k posunu. Úplný nedostatek konzultací zanechal jizvu." Jestliže řada evropských politiků se za Trumpa domnívala, že americký prezident si nakonec lépe rozumí s ruským a čínským protějškem než s nimi, a že s Bidenem se po první sérii jeho „líbánek“ v evropských metropolích mnohé změní, vystřízlivěla, a už si to nemyslí. Poměrně nevraživě sledují nejen uplatňování i dnes Trumpova hesla „Amerika především“, ale hlavně větší Bidenovo soustřeďování se na oblast Asie a Tichomoří. Ta Bílému domu nyní leží více na srdci než celá Evropa. Co vlastně dělají USA pro NATO?, ptají se dnes mnozí a odpověď nenacházejí. Nejde jen o americkou pozornost, ale především partnerskou rovnocennost, která se ze vzájemných vztahů stále více vytrácí. Místopředseda Evropské komise Margaritis Schinas dokonce zrušil plánovanou cestu do USA, „protože nepovažuji nedostatek vzájemnosti v pravidlech cestování za spravedlivý“.
Fotogalerie: - Zpátky z Afghánistánu
A na jakou novou knihu od vás se máme těšit?
S grafičkou Ljubou Kravčenko dokončuji přípravu k tisku knihu, jíž jsem dal název Záhadné taje Sibiře – české a slovenské stopy v tajze a tundře. Ve vzpomínkách se vlastně vracím řadu let zpět k mým cestám po Sibiři, kdy jsem začal navštěvovat tuto oblast, rozsáhlou tak, že by se na ni vešlo 166 Českých republik. Po Sibiři jsem létal českými letouny L 410, které dodnes jako jediné zajišťují vnitrozemskou leteckou dopravu, anebo vrtulníkem, který obstaral a na cestách mě doprovázel známý ruský novinář a fotograf Vasja Peskov. Znal se s mnoha Sibiřany, mj. lovci zvěře pro jejich vzácné kožešiny. Ale dostal jsem se také - to už bez něj - do tehdy přísně uzavřeného nejsevernějšího města světa na Polárním kruhu – Norilska. To bylo „zakryto“ i pro Rusy, protože se v jeho blízkosti těžil kobalt a jiné vzácné kovy. Na ty doly jsme jeli třicet kilometrů sněhovým tunelem – bylo snažší vyrazit ve sněhových závějích tunel, než sníh odklízet. Dokonce jsem vystupoval v místní televizi – nebylo možné přijímat jiný kanál a tak měli svou vlastní. Při týdenním pobytu jsem byl v hotelu jediným hostem a také strávníkem. Vařil mi slovenský kuchař, který spolu s asi dvěma tisíci Slováky v době vzniku Slovenského štátu v říjnu 1938 raději z vlasti odešel a přes Polsko se dostal do SSSR. Avšak za nedovolený přechod hranic je všechny na pět let zavřeli a poté vězení po pěti letech opakovali, protože neměli doklady a tedy ani vízum. Nakonec se ocitli na Sibiři, která sloužila od carských dob až do Chruščovovy éry jako místo vyhnanství pro všechny nepohodlné. Tam byli vysláni do vyhnanství Černyševskij a Dostojevskij stejně jako tvůrce sovětského kosmického programu Koroljov či konstruktér letadel Tupolev. Ale také Berijův syn Sergo, když jeho otce v roce 1953 popravili a mnozí další, známí i neznámí občané i cizinci, mezi nimi řada Čechů a Slováků.
Ale na Sibiř se přemístili i ti starověrci, kteří z náboženských důvodů nemohli žít pod Stalinovou vládou a tam, v divočině, konečně našli možnost klidného žití a modlení. To byl třeba příběh rodiny Lykovových, kterou jsme rovněž s Vasjou Peskovem navštívili. U nich bylo zvláštní absolutně vše – jedli to, co jim poskytla příroda a oblékali se rovněž tak – v kožešinách zvěře, kterou se jim podařilo ulovit, nebo jim darovala příroda – například obuv měli z březové kůry upevněné liánami. Ze čtyř dětí přežila jen Agafja, která se tam narodila v roce 1939. Teprve nyní, v posledních letech, o ni začal pečovat gubernátor oblasti. Tak ji přivezli i do omské nemocnice a já jsem ji zatelefonoval – byl to první její rozhovor po telefonu. Stejně tak jsem to byl s Peskovem první, kdo jim v polovině osmdesátých let sdělil, že naše planeta prožila druhou světovou válku. Vždyť odkud to mohli znát? Ale to bych mohl vyprávět do nekonečna, raději si knížku přečtěte, snad by měla vyjít v listopadu, připravuje ji nakladatelství Česká citadela.
A pokud se týče mé nejnovější tvůrčí činnosti, tak zpracovávám téměř pětadvacet tisíc stránek dokumentů, které mi mailem poslal americký Národní bezpečnostní archív, nezávislá organizace, která dbá, aby vládní úřady v daném termínu, jak jim velí zákon, odtajňovaly dříve tajné a přísně tajné dokumenty. S tímto archívem spolupracuji řadu let, zásobuje mě stále nově odtajňovanými spisy – nejčerstvější várka se týká Američanů v Afghánistánu. Ale ta nejrozsáhlejší, o níž jsem se zmínil, mě naprosto šokovala. Popisuje totiž všechny případy – a bylo jich 99, kdy americký prezident zvažoval v určitých krizových situacích ve světě použít jadernou bombu. Prvním příkladem byla první berlínská krize v roce 1948, kdy byl připraven seznam měst a objektů, kam měla být americká bomba shozena. A to nejen na sovětské území, ale také na jeho satelity, mezi nimi i Československo – s přesným jmenovitým seznamem letišť a měst, které měly být bombardovány. Snad tu knihu dokončím tak, aby mohla být vydána na počátku příštího roku, kdy budu slavit devadesátiny, ale nevím, zda to přání mám vůbec vyslovit, abych to nezakřikl.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
FactChecking BETA
Faktická chyba ve zpravodajství? Pomozte nám ji opravit.
