V Kadani si připomínají 30 let od návštěvy prezidenta Havla v tomto regionu a vy jste chtěla sdělit něco ohledně Stanislava Křečka a Libkovic, což byla poslední z mnoha obcí, které zmizely z mapy republiky kvůli těžbě uhlí. Proč jste dnes tak hodně naštvaná na nově zvoleného ombudsmana?
Stanislav Křeček zastupoval obyvatele dnes již zaniklých Libkovic proti podniku Doly Hlubina, když se protiprávně bouraly tamní baráky. Zastupoval lidi, jejichž domy ještě stály, respektive ty, jejichž domy se zbouraly, ale neoprávněně. - následně měl zajistit alespoň spravedlivé odškodné za zbourané nemovitosti a pozemky. Spolek Přátel Libkovic a bezradní občané, kteří přicházeli o domovy, požádali o zastupování advokáta Stanislava Křečka, především jako „charakterního člověka“, který se se specializoval na bydlení, majetek a nemovitosti.
Zjevně to dopadlo špatně...
Výsledek byl pro obyvatele katastrofou. Skutečně zázračně vysoké „odškodné“ za zbouranou nemovitost – mnohonásobně přesahující odhady – dostal myslím pouze tehdejší starosta Libkovic (aktualizace pod článkem, pozn. red.).
Lidé o své domy – jako o svůj jediný majetek – bojovali a bránili zbourání vlastních domů jak mohli: všemi možnými právními prostředky až občanskou neposlušností. Důsledkem tohoto boje za vlastní domovy bylo kompletní zbourání Libkovic, ačkoliv se nikdy v těchto místech netěžilo. Když přišli o domovy, všichni obyvatelé dostali odškodné, které činilo nepatrný zlomek skutečné ceny pozemku a zbourané nemovitosti. Zbytek života museli spoléhat na pomoc příbuzných nebo živořit.
Jakou roli v tom měl Stanislav Křeček?
Tak například Helena Pešatová, zastupována Stanislavem Křečkem, dostala od Dolů Hlubina za rodinný domek v krásné krajině, za nádhernou zahradu a garáž pouze 4 tisíce korun (aktualizace pod článkem, pozn. red.). Podobné „symbolické“ odškodné dostal i starousedlík Karel Krejčí, rovněž zastupovaný advokátem Křečkem. Za těchto podmínek odmítl Karel Krejčí opustit svůj domov a byl vystěhován násilím.
Fotogalerie: - Kosovo je Srbsko
Oba zastupoval advokát Stanislav Křeček, stejně jako další obyvatele Libkovic, kteří byli nejenže vystěhováni protiprávně, ale nedostali odpovídající náhradu za pozemek a nemovitosti, za kterou by mohli pořídit alespoň bydlení v Mostě.
(Právní boj popsal například Ondřej Ručka. V podobné situaci se dnes ocitá Horní Jiřetín či Černice, proto je pro aktivisty jako Džamilu Stehlíkovou stále téma citlivé a nanejvýš aktuální. Libkovice jsou mementem tragických absurdit, navíc i proto, že demoliční výměr na některé domy byl vydán v rozporu s majetkovými vztahy. Těžba se tam navíc nakonec nikdy neuskutečnila a byl zničen kostel, a to už v době, kdy za rozhodování nesla odpovědnost porevoluční vláda.)
Před rozhodujícím soudním jednáním lidé doufali, že když neuchrání své domovy, dostanou alespoň odškodné, které by vystačilo přinejmenším na koupi nejlevnějšího bydlení v Mostě. Advokát Stanislav Křeček se ani k tomuto jednání nedostavil, a to bez omluvy. Nikoho neupozornil, že nepřijede.
Je v Polsku a Maďarsku ohrožena demokracie?Anketa
Petr Pakosta ze Spolku přátel Libkovic Křečkovi zavolal, protože byl přesvědčen, že advokát je na cestě nebo existuje jiná závažná příčina, kdy se advokát nedostaví k soudu bránit veškerý majetek svých klientů proti Dolům Hlubina. Dovolal se Křečkovi, který oznámil, že skutečně nepřijede, ale neuvedl žádnou příčinu. Ani ve snu by Petra Pakostu nenapadlo, že za nepřítomnosti advokáta u soudu, kde zastupuje více lidí, může být jiná příčina než onemocnění nebo bouračka. Tehdy ještě Petr Pakosta Stanislavu Křečkovi věřil, že chce ty lidi chránit. „Něco těm lidem musím říci!“ řekl Pakosta. Ale pak Křeček i po druhém tázání nebyl schopen uvést žádný důvod své nepřítomnosti u soudu, ačkoliv věděl, že bez jeho obhajoby jeho klienti nemají šanci vyhrát nad zástupci Dolů Hlubina, a přijdou prakticky o veškerý svůj majetek. Společně se domluvili na poruše auta – Petr Pakosta vyřídil tuto falešnou omluvu lidem, kteří během dalšího soudního řízení skutečně přišli o všechno.
Doly Hlubina vyhrály a zaplatily jen symbolické odškodné. Advokát Křeček si byl zřejmě vědom svého pochyběni a inkasoval od ožebračených lidí pouze 400 korun za osobu, ačkoliv většinou míval daleko vyšší sazbu.
Vás to velmi citelně „štve“ ještě dnes, že ano?
Sledovala jsem pak osudy obyvatel Libkovic, většinou staršího věku, kteří se narodili v Libkovicích, zdědili nebo postavili barák a celý život ho zvelebovali. Snili o tom, že něco předají dětem a pak v letech 1991–1993 byla jejich obec postupně zlikvidována, rodinné domky zbourané, pozemky vyvlastněny a oni zůstali s pár tisícovkami korun v rukou. Advokát, který tehdy měl tyto lidi ochránit před zvůlí Dolu Hlubina a nečinností státu, a bez omluvy se nedostavil ke klíčovému jednání, se nyní stal veřejným ochráncem práv a má hájit občany před zneužíváním moci.
Dle mého soudu je Stanislav Křeček člověk, který sám může být ztělesněním zneužívání moci vůči obyčejným lidem a svou osobou legitimizuje zvůli silnějšího vůči slabšímu – státu vůči občanovi. Toto je důvod, proč Miloš Zeman jmenoval právě Stanislava Křečka ombudsmanem.
Proč?
Nebude překážet mocným, kteří chtějí činit s lidmi, co se jim zlíbí. Ale spoustě lidí, kteří potřebují pomoc, vezme tento ombudsman veškerou naději. Ombudsmanem musí být čestný a odvážný člověk, který hájí slabšího, nikoliv že za příslib nějakého prospěchu nepomůže tomu, koho má bránit.
Já jsem svědek těchto událostí, protože bydlím v Chomutově od roku 1988 a všechno jsem viděla a byla účastníkem, včetně příjezdu Havla v únoru 1990 a – později – jsem byla ve Straně zelených, každopádně jsem byla ekologickou aktivistkou a podporovala Spolek přátel Libkovic.
První porevoluční starosta Chomutova Karel Mrázek (1957) řekl, že severočeský kraj je „vykořeněný“…
Ten kraj není vykořeněný. Když tady bydlí lidé jako třeba výtvarník a duchovní otec Chomutovského výtvarného salonu Josef Šporgy (mimochodem věnoval městu Chomutov sochu Kořeny, protože „spousta lidí tady nemá své kořeny, proto jsem je vytvořil“) nebo Mirek Koranda (jednatel občanského sdružení Kuprospěchu a asistent Přemysla Rabase), tak to není vykořeněný kraj.
Vás se dotklo, když to Karel Mrázek řekl?
Ne, nedotklo. Protože odkud jsem zrovna já... Byl to vykořeněný kraj. My jsme se přestěhovali s manželem do Karlových Varů a říkala jsem, já nechci bydlet s tvými rodiči. No tak co, kde nám dají byt? Ve Varech ne, tam bychom museli být s rodiči. Říkám, ty jsi psycholog, já jsem lékař, kde můžeme pracovat, mít byt a rodinu? Obvolávali jsme a v Chomutově zrovna potřebovali psychiatra. Druhý den jsme přijeli a měli jsme byt na Kamenné.
Chci ale říci, že už dávno nemůžeme o severočeském regionu mluvit jako o vykořeněném. Jsou tu lidé, kteří se zde narodili. Jsou tu lidi jako já – teď sice bydlím v Praze, ale do Chomutova se vracím, a když vidím ceduli „Ústecký kraj“, tak vidím ty Krušné hory, to je krása, to je vlast. Když mě vezl Pražák, hlesl, no jo, Sudety. A já: Co to říkáš? To jsou Krušné hory!
A on to nechápe. Dneska jsme vystoupili v Kadani, kde v každém baráku na náměstí mám kamaráda. Vidíš tu krásu, ten klášter?
Ten kraj není vykořeněný. Nabírá dech.
V jakém smyslu?
Myslím si, že budoucnost je na hraničních a pohraničních regionech, protože to, co jsme jako kraj nerealizovali, je naše sousedství s Německem. My jako zelení jsme se přátelili, každý rok jsme jezdili na Labe, plavali jsme na nafukovacích člunech z Ústí do Drážďan.
Ale stále ten potenciál pohraničního regionu není využit. Ale jednoho dne prostě povstaneme v té historické evropské jednotě – a teď nemluvím o Sasku, mluvím o Evropě. Věřím, že Ústecký kraj – jako strukturálně poškozený region především těžbou – povýší díky své poloze. Myslím, že to přijde.
Jsem přesvědčena, že už teď minimálně jednu generaci nebo dvě nemůžeme mluvit o vykořenění. To je vždycky jako na něco se vymluvit.
Dnes tu žijí lidé, pro které je tento kraj jejich vlastí. Němci tomu říkali domovina.
Dříve byly vztahy mezi Němci a Čechy mnohem víc napjaté. Ale němečtí rodáci, potažmo jejich potomci, sem často jezdí...
Čeští Němci už vymřeli. Natočili jsme spoustu filmů. Oni sem jezdí, ale jako na „historickou vlast“. V čem je rozdíl mezi vlastí a historickou vlastí?
Rozdíl je v tom, že na historickou vlast jedete, když chcete navštívit místo, odkud pocházejí vaši předci.
Kazachstán je pro vás „historická vlast“?
Kazachstán není pro mě historická vlast, protože já jsem se tam narodila. Ale v podstatě něco podobného: Jsem tam cizí, nemám občanství. Chodím tam jako Alenka v říši divů. Mám tam sice rodinu, můžu říkat svůj názor, je to však názor cizince.
Tady je to o něčem jiném. Například často jezdím do Ostravy v Moravskoslezském kraji, kde podobně jak v Ústeckém kraji měli velice pohnuté dějiny. Ale myslím, že teď se „našli“.
Krize, kterou prochází celý náš stát – především účast komunistů na vládě – není vina Ústeckého kraje nebo někoho jiného.
Tkví to v čemsi, co říkal Havel: Bohužel nejvíc se zde poškodily lidské duše. Nebyla to příroda, co se poškodilo, ale především duše. A bude trvat, než se to nějakým způsobem obnoví... Ale já tomu věřím.
Co vám dává tu víru v „lepší sever“?
Když jsou tu takoví mladí lidé… Moje děti například: oba chomutovské gymnázium, hráli amatérské divadlo, umí německy – protože jsme měli sousedy, s kterými jsme se potřebovali nějak domlouvat. Tak jsem řekla, no, když umí německy, tak proč nechodíš na hodiny?
O to ani tak nejde, ale myslím si, že tento kraj má velkou budoucnost, a věřím, že už k žádnému prolomení uhelných limitů těžby nedojde!
Loni bylo Krušnohoří zapsáno na seznam UNESCO, což byl výsledek 20 let spolupráce Čechů a Němců. To o něčem vypovídá, nebo ne?
Ano. Proč pozvali Němce? Oni uměli horské prostředí obhospodařovat, zdejší les nějakým způsobem zužitkovat. Oni tento kraj osidlovali, civilizovali a v podstatě dokázali využít místní bohatství, které vlastně stále trvá – ale šlo země Koruny české, akorát využili lidi, kteří to umí.
Myslím, že tím, jak jsme v Evropě a v UNESCO – jak tady nějaký Pražák poznamená, kde že to jsme – my jsme ve středu Evropy! A jsme na hranicích, v tom je naše výhoda.
Beru Krušnohoří jako neopakovatelnou krajinu v rámci Evropy. Nádhernou a nejkrásnější. Tady to miluju nejvíc.
(Aktualizace článku ve 12:20 hodin: Džamila Stehlíková dohledala přesnější informace a sdělila, že tím, kdo dostal adekvátní náhradu, byl pouze pan Urban, nikoli starosta, kterého řada lidí pamatuje v dobrém. Podle pamětníků, kteří se jí po vydání článku ozvali, bylo vyšší – byť ne nijak závratné – i odškodnění paní Pešatové, která již nežije. Údajně mělo jít o 70 tisíc korun. Bývalá ministryně pro lidská práva se pokusí informace ještě více upřesnit, proto zažádá o nahlédnutí do soudního spisu a o spolupráci v tomto směru požádá i Stanislava Křečka.)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
