Poslední léta byla bohatá na události, které podle mnohých představují největší výzvu nejen pro ČR od listopadu 1989. Nejprve Ukrajina, válka v Sýrii a teď migrační krize. Co nám tato poslední léta řekla o naší demokracii, o tom, kam jsme se od listopadu 1989 dostali, o nás samých?
Ale ne… „Největší výzva od listopadu 1989“ je sluníčkářský nesmysl. Ukrajina je evropskou, zejména britskou a německou diplomacií a tajnými službami vyvolaná občanská válka, aby se americké, britské a německé kapitálové skupiny měly na kom „nakrmit“ (wrejtí termín ze seriálu Star Gate), protože ekonomika Evropy stagnuje. Byla to upíří strategie a jako takovou ji ukrajinský prezident nemohl schválit. Proto převrat. Bez sametu. Nejlépe se krade tam, kde jsou strach, zmatek a bída. Ukrajina nezačala mejdanem na Majdanu, ale arabským jarem a bombardováním Libye. Pádem plukovníka Kaddáfího, instalováním muslimského bratra Mursího pod pláštíkem „demokratické vůle lidu“. To byl klíč i k událostem v Sýrii, kde se za mohutného kvikotu amerických, britských, německých a bruselských prasat likviduje sekulární režim, který málem nahradili také sunnitští islamisté – kdyby nebylo Ruska a jeho zbraní.
O naší „demokracii“ nám toho tato válečná dekáda řekla dost. Naším náboženstvím jsou peníze. I krvavé. Zejména ty. Uplatňujeme dvojí morálku, poučujeme druhé, aniž demokratické mechanismy uplatňujeme sami. Ale to přece není nic nového… To známe i z posametového Česka. Omlouvali jsme se ústy prezidenta Havla Sudeťákům, jejichž předkové rozpoutali druhou světovou válku, prodali jsme pohraničí za marky, vysmívali jsme se veteránům a plivali i po tom dobrém, co bylo za minulého režimu učiněno. Výsledek? Rozvrácený lehký průmysl i zemědělství, stamiliardové ztráty, zisky českých firem v daňových rájích a peníze, které nesmrdí. To je morálka této „demokracie“.
Utažení opasků těch nejchudších, rozežranost těch nejbohatších
A vy se divíte, že nikdo nehodlá být solidární s nějakými Afghánci, Keňany, Eritrejci či syrskými muslimy? Nedokážeme být solidární ani se svými starými a nemocnými rodiči. Zvolili jsme několikrát po sobě nízké daně a nedívali se na žebrácké důchody svých otců a celoživotní úspory, které žrala a žere inflace. Co zbylo rodičům po 25 letech z jejich úspor? Oči pro pláč a mnohé zkrachovalé banky. 200 korun na den po odečtení nájmu. Volili jsme Julínka a jeho poplatky za pobyt u lékaře a nedívali jsme se na bércové vředy babiček. Proč by nás měla zajímat chudoba cizinců, kteří do sociálního systému nepřinesli nic a táhnou Evropou jako kobylky? Platy učitelů, nabídka práce pro české nekvalifikované pracovníky a sociálně slabé, kvalita sociální péče o české bezdomovce a důchody českých seniorů jsou dlouhodobě investiční ostudou státu, bariérou možnostem porozumění a soucitu strastem válkou zmítaných národům kdesi za horami.
Zaznívají alarmující hlasy, že se blíží téměř konec světa. Václav Cílek varuje až před miliardou běženců, prezident Zeman považuje migrační vlnu za organizovanou. Jak se vám to poslouchá? Jsme skutečně v takovém nebezpečí?
Migrační vlna je organizovaná. Z několika stran. Muslimové chtějí dobýt Evropu dělohami svých žen a silou víry v Mohamedova slova (Alláh je velký), Afričané chtějí (právem trpících) odškodnit za náš podíl na ziscích kolonialismu za dvě století. Všichni se chtějí mít stejně dobře a být stejně nafoukaní jako Evropané. Američanům a jejich saúdským šejkům vyhovuje, když Evropa zchudne a zbaví se svého sociálního státu. Německo je daleko za hranicí svých asimilačních možností, daleko za hranicí sociálního smíru. EU bude po zchudnutí pro USA povolnější obchodní i politický partner. Součástí vyjednávání o TTIP může být i bezpečnostní karta. I přátelé palestinského a kurdského národně-osvobozeneckého boje očekávají pro své národy profit a mezinárodní uznání.
Dokonce i Rusům není proti mysli, že se čečenský terorismus přestěhuje do Londýna, když jim neustále rozesíráme blízké pohraničí včetně Ukrajiny či Běloruska a stěhujeme armády NATO do těsné blízkosti ruských hranic. Cílek a nejen on můžou mít pravdu. Počty chudých, kterým někdo nakukal, že zbohatnou v Německu či Skandinávii, jsou enormní. To jsou jednotky až desítky milionů v každé zemi od Ománu po Maroko, od Tanzanie po Sierru Leone. Od Afghánistánu po Arménii. Pokud budou hordy islámských barbarů dostávat peníze a zbraně od USA a dalších zemí NATO, případně od Saúdů a z Kataru, mohou se stovky milionů lidí rozhodnout, že v Evropě je ráj. A v tu chvíli tu ráj přestane být. Evropská reprezentace stále nemá řešení uprchlické krize a v rámci evropské „humanity“ ho ani nenalezne. Řešením nejsou úplatky cizím vládám, aby špinavou práci dělaly za nás…
Řešením nejsou ani doteď úspěšně prováděné odrazovací psychologické akce české cizinecké policie a rozvědky. Řešením je pouze panický strach uprchlíků ze smrti, prakticky předvedený střelbou do lidí. Hrozba genocidy běženeckých hord, ne zpruzenost z měsíce stráveného v detenčním centru v Bělé. Řešením jsou nejen ostnaté dráty na hranicích Schengenu, ale i automatické kulomety a protipěchotní miny těsně za hraničním zátarasem vnější hranice EU. Jak ale chránit stovky řeckých ostrovů jinak než potápěním lodí i s migranty před dosažením hranic? Co se ale všechno ještě v EU bude muset stát, aby politici pochopili, že sluníčkářský romantismus a křesťanská měkkost přivedly region do bídy a úpadku? Bohatí Evropané se mají kam odstěhovat, ale co ti, kteří si dům na Maledivách nekoupí? Vzpomeňme na zbídačelé Mexiko či zkrachovalou Argentinu… Chceme totéž v Evropě? Žádná sebebohatší země Evropy nemá na to, aby živila stovky tisíc nepracujících běženců bez újmy na sociální situaci vlastních občanů. Natožpak miliony či desítky milionů.
Zásadní figurou je již zmíněný prezident Miloš Zeman. Tomáš Klvaňa nedávno uvedl, že loni proti němu byly nasazeny červené karty a Zeman se od té doby ještě viditelně zhoršil. Letos by se prý tudíž mělo přitvrdit. Zasloužil by si to Zeman? Jak hodnotit jeho výkony od loňského listopadu?
Já být Milošem, tak si Klvaňu za to, co dělá, dobře zaplatím. Klvaňova neschopnost pochopit bumerangový efekt špatné propagandy z něj dělá zadarmo pracujícího užitečného idiota. Říkal jsem to už v době, kdy Tomáš bojoval za americký radar v Brdech tak hloupě, že udržel a posiloval odhodlání 70 % českých občanů. Kdyby nebylo jeho, kampaň Ne základnám by umřela na úbytě a vyčerpání. Podívejte se na toto hnutí dnes – je v troskách.
Někdo se bojí Zemana, někdo se bojí Babiše. Je důvod bát se místopředsedy vlády a ministra financí? Lidé z okolí Pavla Šafra i pravicová opozice ho považují za nebezpečí pro demokracii. Jeho politické návrhy za buzeraci, jeho styl za autoritativní a obviňují ho z toho, že chce okrádat stát. Co z toho je podle vás pravda?
Já se obecně bojím hlupáků ve vlastních řadách, ne inteligentních spojenců. Nebezpečím pro demokracii jsou idioti, kteří křičí neustále o nebezpečí pro demokracii. Nikdo jim nevěří, nikdo je nebere vážně. Kolik lidí čte Pavla Šafra? Desetkrát tolik lidí si přečte v ParlamentníchListech.cz názory plukovníka Obrtela…
Samotný 17. listopad… Jak jsme si zvykli uvažovat o tomto svátku? Jak silné jsou podle vás resentimenty po minulém režimu a jak kvalitní je debata jak o zločinech komunismu, tak o temnějších stránkách polistopadového vývoje?
Víte, o „zločinech komunismu“ jsem četl v knížkách, které vyšly v osmašedesátém či v disentu. Mňačkova kniha Jako chutí moc či Procházkovo Ucho, Kočár do Vídně či román Ať žije republika. Škvoreckého romány o Danny Smiřickém byly spíše nostalgií než obžalobou. Na druhé straně jsem četl Kalčíkův román V ruce samopal... A věděl jsem, že autor nelhal. Zpovídal se mi v Německu bývalý důstojník wehrmachtu, po válce naverbovaný CIC jako cvičitel kopečkářů. „Zločiny komunismu“ jsem osobně nezažil. Zažil jsem ovšem studenou válku, zažil jsem posrpnovou normalizaci, na kterou doplatilo mnoho přátel mých rodičů. Zažil jsem některé špionážní příběhy. Co jsem také zažil a musel v tom žít, byla upadající vláda gerontokracie poválečného komunistického aparátu.
Nebyla příjemná a atraktivní, nebyla už ale ani dusivá. Nutila ke kreativitě při obcházení nesmyslných zákazů a získávání souhlasu tupých aparátčíků. Ale dávala mnoho existenčních a sociálních jistot. Dokonce dávala i perspektivu. Až tolik a tak samozřejmě, že jsme si jí nevážili. Nevážili jsme si ani suchých panelákových bytů s teplou vodou a ústředním topením, přestože moji rodiče vyrůstali po válce ve sklepním bytě. Nevážili jsme si školek a jeslí. Nevážili jsme si učebnic a pomůcek zadarmo ani toho školního mléka… Hledali jsme to nepodstatné, zato v lákavých obalech. Měl jsem ale to štěstí, že jsem zcestoval celou západní Evropu. Zažil jsem při návštěvě veletrhu v Západním Německu bezdomovce s otevřenými hnisavými boláky, bivakujícího na větráku topení luxusní kancelářské budovy v centru Mnichova. Zažil jsem noční šťáru na bezdomovce na frankfurtském nádraží. Šli po nich vycvičení němečtí ovčáci. Policejní. Obdobné je to dnes na Hlavním nádraží v Praze. V Athénách jsem viděl otce s malým dítětem, žijícího ve velké krabici od luxusní japonské televize v průjezdu administrativní čtvrti... Měli tam vše, co mohli potřebovat… Dělník v přístavním doku v Pireu měl měsíční čistou mzdu menší, než já měl kapesné na čtrnáctidenní výlet.
Bylo mi z toho tak na blití, že bych nikdy nebyl emigroval. Až na tom Západě jsem si uvědomil, proč chci zůstat doma a pro svou zemi něco udělat. Protože země, které byly nejbohatší v Evropě, se nedokázaly postarat o své nejchudší. O své, ne o cizí.
Jak se vlastně v naší zemi žije? Patříme k bohatší části planety, nicméně máme mezi sebou samoživitelky, bezdomovce atd. Jaké jsou u nás „nedodělky“, které společnost má vůči nejslabším?
Za nejhorší považuji okoralost těch, kteří se zašťiťují epitetem „sociální“, „socialistický“, neřkuli „komunistický“. A přitom jsou jim fuk ti bezdomovci, ti chudáci, jež musejí vystačit měsíc žít s několika tisícovkami podpory. Slyšeli jste někdo o programech podporovaných, řízených a spravovaných socialistickými nebo komunistickými politiky, kteří by systémově eliminovali chudobu a sociální vyloučení za jiné než obecní nebo státní milodary? Svépomocná družstva, rekvalifikační kurzy, poradny nebo jen vývařovnu chudinské polévky? Já ne. Právní poradnu v masovém měřítku dělá jako jediný Milan Taraba a jeho Sdružení nájemníků. Zeptáte-li se ho, kolik peněz dostal od ČSSD nebo KSČM, uslyšíte hořký smích. Pomáhají mu pouze odboráři. Zeptejte se jich, zda odborářské právníky v okresech, kde je střet se zaměstnavateli nejhorší, financují okresní organizace levicových politických stran. Uslyšíte hořký smích. V naší zemi se žije dobře těm, kteří se nestarají o druhé, ale jen o sebe. Kteří jsou zdraví, bohatí a úspěšní. Platí to i pro matky samoživitelky, sirotky či seniory? Ne. Přestože patříme k bohatší části planety, bydlí někteří pod mostem bez přístupu nejen ke zdravotní či sociální péči, ale i bez přístupu k ostatním výhodám demokracie...
Psali jsme:
Pojďme prosím zavzpomínat, které politické garnitury, které vlády, kteří prezidenti za dobu od listopadu 1989 naší zemi spíše prospěli a kteří ji spíše poškodili a čím?
Víte, já se na to kdysi v Britských listech, když byly ideologicky otevřené a nebyly ovládány prouprchlickou a protiruskou propagandou, zeptal čtenářů. Měli v mnoha různých aspektech života známkovat systémy jako ve škole na stupnici 1–5. Výsledky odpovídaly v zásadě průzkumu, který dělala agentura STEM. V lednu 2010 zjistilo Středisko empirických výzkumů, že 80 % občanů ČR zastává v různé míře názor, že dnešní čeští politici jsou „na nižší morální úrovni“ než politici z komunistického režimu z doby před rokem 1989. Podle CVVM AV ČR ze září 2009 jen 45 % respondentů zastávalo názor, že je kvalita života v České republice nyní lepší, než jaká bývala před rokem 1989. Podle průzkumu Britských listů za nejlepší období nedávné historie považovali respondenti liberální šedesátá léta (1964–1970). Tuto éru respondenti hodnotili dokonce výše než první období divokých privatizací a „neomezené svobody“ po pádu vlády komunistické strany v letech 1990–1996.
Období Gorbačovovy perestrojky (1985–1989) ovšem respondenti průzkumu BL hodnotili pozitivněji (známka 2,78) než první postsametové období let 1990–1996. Hodnocení posametového období se u čtenářů postupně zhoršovalo (1990–1996: známka 2,95; 1997–2006: známka 3,22; 2007–2010: známka 3,77). Poslední období let 2007–2010 dostalo horší známku (3,77) než stagnující postalinské období let 1953–1964 (známka 3,44). Co se týče příležitostí před rokem 1989 a po něm, většina respondentů zastávala názor, že bylo lehčí spokojeně pracovat a žít před rokem 1989 než po něm (před rokem 1989 průměrná známka 2,13, 36,66 % dalo systému jedničku a 27,0 % dvojku. Systém po roce 1989 dostal průměrnou známku 3,11, pouze 14,21 % lidí jej hodnotilo jedničkou a pouze 15,49 % dvojkou. Pětku mu dalo 14,12 %).
Více než polovině ze čtenářů BL se žilo lépe před rokem 1989. Včetně mě. Potřebuje to komentář?
Mám-li subjektivně hodnotit já, tak systém před rokem 1989 byl sociálně spravedlivější, stavěl na ceně práce, a ne na vlastnictví. Zajišťoval stabilitu ekonomiky i sociální jistotu. Problémem ovšem byl totalitní byrokratismus, který potlačoval tvořivost a osobní iniciativu. Miloš Jakeš ani Karel Urbánek nikdy neměli být v čele jakékoliv exekutivy, tím méně převratového ústředního výboru KSČ. Pro věk, blbost a nerozhodnost diskvalifikováni. Stejně jako tehdy už senilní prezident Gustáv Husák či váhavý předseda vlády Adamec. Každý z těch stovek funkcionářských gerontů se držel židle zuby nehty do poslední chvíle. Normalizační garnitura nedostatkem vůle vychovat následovníky a svým nedostatkem odvahy předat moc zavčas pohřbila celý systém. Právem. Buďme rádi, že to bylo bez násilí.
Václav Havel, když už ho přátelé z francouzské zednářské lóže i z Američany a Brity řízených skupin disentu prosadili do čela státu proti tehdejšímu favoritovi Alexandru Dubčekovi, měl – jak říkají Francouzi – přijít vhod a odejít včas. Důstojně odejít tak, jak slíbil, když stál čelem k masám. Ihned po předání vlády parlamentním stranám. Mohl si zachovat aureolu důstojného sametového symbolu bez politických flusanců, bez podrazů a spoluúčasti na válečných i ekonomických zločinech popřevratové doby. Jeho první krok ve funkci – amnestie pro 23 000 vězňů a omluva sudetským Němcům v Mnichově v roce 1990 byly destabilizující a vlastizrádné. Podpora bombardování Jugoslávie byla zločinná stejně jako podpora americké invaze do Iráku v roce 2003. Moralizování bylo tváří v tvář jeho osobním selháním směšné. Jeho první volební období bylo poznamenáno zločinem, kterého se dopustili jeho nejbližší spolupracovníci na Čestmíru Císařovi, jeho poslední volební období bylo díky Sládkově zatčení a nelegitimitě zvolení i počínající senilitě trapné a degradující. Výsledkem byla karikatura sebe sama a následná smrt trosky, kterou skoro nikdo nelitoval. Komu Havel vyjádřil politickou podporu, ten u občanů ve volbách propadl.
Volby Václava Klause byly vyjádřením většinové konzervativní vůle obou komor Parlamentu, ale i myšlenkové nedostatečnosti, zrady a politické neschopnosti sociální demokracie. Kupodivu Klausova zahraniční politika v čele státu mě osobně do určité míry smířila s jeho předchozím zločinným působením v čele vlád, kdy systémově podporoval zlodějiny a zloděje, podvodníky a darebáky na politické pravici, kteří rozkradli stát. Československo nemělo být rozděleno bez referenda, stejně jako bez referenda jsme neměli vstupovat do NATO.
Volba Miloše Zemana do čela Parlamentu v roce 1996, posléze do čela jednobarevné vlády v roce 1998 a nakonec do křesla prezidenta v roce 2013 byla několikanásobným zadostiučiněním konzervativní „plebejské“ levice v Česku a definitivní tečkou za érou nafoukané povýšenosti „patricijské“ pravice. Spálená země mohla být obnovena. Ale za cenu reálpolitiky, která uzavřela dohodu s ďáblem.
A opět jsou to politická neschopnost a nedostatek odvahy sociální demokracie, která promarnila příležitost ke smíření s prezidentem zvoleným občany, jež promarnila příležitost i na silnou vládu levicové koalice 111 hlasů z jara 2006 a rozmělnila politiku ČSSD do současné nestravitelné, sobotkovsko-dienstbierovsko-zaorálkovské podoby 16% partaje.
V posledních letech se rozvíjí debata o správnosti našeho geopolitického směřování a stejně tak o ruské propagandě a agentech ruských zájmů. Čím přispějete vy do této diskuse?
Země žije z těch ideálů, ze kterých byla stvořena. Československo obnovilo svou suverenitu v roce 1989 zákulisní dohodou a řízeným převratem, proti kterému byl jen velmi málokdo. Opravdu nikdo nechtěl být jako „oni“ – Jakeš, Urbánek či tupý Štěpán. Mytologický Havel lhal těm statisícům naivních občanů, že to byli oni, kdo zvítězil. Nebyla to pravda a dodnes to nikdo nepřiznal – ani z těch, kteří u toho byli. Tolik k ideálům. Nejsem idealista, ale praktik. U převratu 1989 i u převratu 1996 jsem totiž byl příliš, příliš blízko, než abych byl naivní idealista…
Naše geopolitické směřování by mělo respektovat několik faktů:
1. Země leží uprostřed Evropy. Je iluzí myslet si, že lze dělat naprosto samostatnou politiku. Existence Česka v EU je geopolitický fakt postupně sjednocujícího se kontinentu. Jedno přísloví říká, že je lepší býti hlavou mouchy než ocasem lva, ale v politice ani ekonomice to neplatí. 8,5 milionu dospělých je tolik lidí, jako má jedno průměrné čínské krajské město s předměstími. HDP 208 miliard dolarů při státním dluhu 46 % HDP nás neopravňuje k nafoukané samostatnosti. Jsme součástí bezcelního trhu s půl miliardou obyvatel. Jsme součástí této politiky. Ještě jsme si to ale od roku 2002 nestačili uvědomit. Brusel bereme jako kasičku k lehkým penězům, ne jako sdílené centrum politické moci. Řešme problémy v Bruselu, nenadávejme v pražských či brněnských hospodách. Hledejme spojence nejen ve Visegrádu, ale i jinde. Hledejme shodu zájmů těch menších a méně asertivních. Máme strategickou výhodu. Kapitál je internacionální, i když proletariát na internacionalismus už nemá sílu.
2. Přes Česko a Slovensko prochází strategická tepna. Jsme bránou Východu – zejména Ruska a Ukrajiny do Evropy, i když nemáme ani moře, ani nejsme leteckou velmocí. Vede přes nás železnice napojující nás na Transsibiřskou magistrálu vedoucí dnes až do Číny. Kupodivu nekončí ve Vídni, i když měla, a bohužel nepokračuje až do Hamburku či Londýna, i když by mohla. Pokud povede, může vést přes naši zemi. Nebraňme tomu. Sami ji nepostavíme. Ty tlusté roury, které už také nepostavíme, jsou ropovod a plynovod. Z Ruska, ne z New Yorku. Obě vedou do Evropy přes Česko. To je geopolitické terno, za které vděčíme Brežněvovi a Husákovi, ne Havlovi. Berlín si může dovolit vlastní politiku. Díky Schroderovi a Putinovi má vlastní rouru. Také z Ruska. Ostatní západní Evropa je energeticky stále závislá na nás a na Německu. Případně na výsledcích války v Libyi. Máme uran. Furt je ho v Česku dost. Máme přehrady – jsme rozvodím tří velkých řek a neumíme toho dostatečně asertivně využít. Voda bude to nejcennější, co v Evropě za padesát či sto let bude. Neumíme strategicky investovat do velkých projektů – naučme se to. S chladnou hlavou, ne s resentimenty na osvobození Plzně a okupaci Rusáky v roce 1968. Odpusťme. Zapomeňme. Internet, ve kterém žijí naše děti, nezná hranice ani viny a pokoření dědů.
3. Brežněvův Sovětský svaz už není a už nebude. RVHP také ne. Putinovo sílící Rusko není Gorbačovovo prodané Rusko či Jelcinovo ožralé Rusko. Obé už nikdy nebude. Smiřme se s tím a nepřenášejme vinu z dědů na vnuky. Jinak z těch sraček nevybředneme. Čínu už nevede Mao Ce Tung a její dnešní systém je unikátní symbiózou národní hrdosti, civilizačního konfucianismu, budovatelského maoismu a pracovitého protestantského kapitalismu bývalé kolonie. Rusko a celá Asie včetně Číny je ... trh. Nekonečný svou rozlohou i bohatstvím a námi doposud nevyužitý. Je odbytištěm toho, co umíme lépe, i zdrojem toho, co tak levně nikdy nebudeme schopni vytěžit, vyrobit či smontovat, protože nejsme ani tak pracovití, ani tak asketičtí, ani tak skromní. Nebuďme hloupí. Využijme možností, dokud to lze, protože se neopakují. Buďme pragmatičtí, protože v evropské politice 21. století už nejsou velké ideje, ale pouze shoda malých zájmů vyjádřená na ose má dáti – dal... Výsledkem jsou účetní uzávěrka a daňové přiznání, ne Deklarace nezávislosti.
Abychom mohli prodávat na sever, na jih, na východ i na západ, nesmíme urážet víru, symboly ani hrdost těch, se kterými chceme obchodovat. Tudíž nebudeme Charlie Hebdo ani Pussy Riot. Prodej karikatur nás neuživí.
4. Jsme sekulární, většinově ateistická republika. Bohužel už jen česká, nikoliv československá. Plná kulturního bohatství. Využijme to, co zbylo. Jsou země, kde bomby a primitivové zničili slavnou minulost do základů. My po historii šlapeme, chodíme lhostejně okolo památek, které nemají ve světě obdobu. Važme si jich, střežme je, jsou naším pojítkem mezi slavnou minulostí a neznámou budoucností.
Nejsme schwarzenberské ani lichtenštejnské knížectví a nejsme rakousko-uherské mocnářství. Važme si plebejského republikánství, važme si parlamentarismu a masarykovské sekularity. Je to to nejcennější, co máme. Je to zdravý skepticismus, je to racionalita bez pohádek.
Spoluzakládali jsme stát Izrael, bez nás by nepřežil jomkipurskou válku. Dodnes to tam každý ví. Máme dědictví středoevropské rabínské moudrosti, jednu z nejstarších synagog, máme mikve i dost tolerance vůči všem abrahámovským náboženstvím. Můžeme být tolerantní křižovatkou civilizací a azylem pro sekulární izraelskou budoucnost i jeho bohatství. Protože dříve nebo později Erec Izrael svou budoucnost v Jeruzalémě ani v Haifě mít nebude, i když se třeba Zeď nářků součástí mešity nestane.
5. Neumíme montovat tak rychle ani tak levně jako roboti. Nekonkurujme proto technologiím budoucnosti. Nekonkurujme robotům. Používejme je. Cena naší práce je daleko, daleko vyšší než cena indické, čínské či indonéské dětské práce. Konec levné práce je imperativ, ne možnost. Nikdy nevyrobíme bavlněné tričko nebo tenisky levněji než Ind či Číňan. Nikdy nevypěstujeme rýži levněji. Nedělejme to. Mít se lépe než čínský dělník lze. Můžeme se mít lépe než čínský dělník v robotárně, pouze když budeme dělat něco jiného než on a budeme to dělat jinak. Než francouzský zemědělec či vinař se lépe mít nebudeme, pokud nebudeme mít jaderný arzenál jako Francie, na jehož základě bychom si vymňoukali v Bruselu zvláštní zacházení a výjimky ze zemědělské politiky. Věnujme se vědě, jejím aplikacím a těm částem průmyslu, ve kterých je maximální procento znalostí a minimum materiálu. Ve znalostech je budoucnost, ne v tunách oceli.
Co přát české demokracii do dalšího 17. listopadu a co jí naopak nepřát?
Přejme jí lidi, kteří budou chtít pracovat pro lidi. Ne z ryzího altruismu, klidně pro peníze. Ale ne proti lidem, ne proti zemi a jejím bytostným zájmům. Kobylek tady bude tak jako tak stále dost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radim Panenka
