Jak vzpomínáte na Václava Havla jako vašeho pacienta?
Prostě byl to velmi slušný člověk, který uměl poděkovat – na rozdíl od mnoha jiných vysoce postavených lidí – a tak zůstává v mé paměti. On v době, když nemohl mluvit, protože měl vývod z průdušnice, vzal papír a napsal na něj – děkuji. Nemohl to říci, tak to napsal na papír. A byla to pro něj jistě kritická situace. Na to nezapomenu. Bohužel ten papír nemám. Ale musím říci, že v době, když byl tady v nemocnici, neměl jsem pocit, že v posteli leží prezident. Ležel tady Václav Havel. A to je to podstatné. Kolem běhalo tisíc lidí, ale on se choval jako normální člověk, nechtěl žádná privilegia.
A je to pro lékaře svazující, když ví, že operuje prezidenta a že jeho život je v jeho rukách?
Děláte svou práci. Mně to došlo až potom, jak by se asi veřejnost chovala, kdyby to pacient nepřežil. Operace, kterou jsme dělali, měla dvouprocentní úmrtnost, tedy jedna k padesáti. Je to jako ve sportu, když se vám daří, všichni tleskají, když prohrajete, tak by vás zadupali. To je riziko podnikání. Musíte mít svoje svědomí čisté, že jste udělali všechno, co jste mohli. Ale v biologii jsou mnohé věci nezávislé na vašem chování, může to dopadnout špatně, přestože jste udělali všechno, co jste mohli.
Měl Václav Havel jako nejvyšší ústavní činitel naší republiky v nemocnici nějakou zvláštní péči?
Včera jste nebyl prezidentem, dneska jste a zítra zase nebudete. Ošetřovat pacienta podle toho, jak je bohatý nebo jakou má funkci, je nemorální. To je celé, k tomu se nedá nic dalšího říci. A z odborného pohledu – standardní postup mívá standardní výsledky, nestandardní postup mívá nestandardní výsledky. To jsem říkal všem svým kolegům: postupujte standardně, pak můžete očekávat standardní výsledek. To je prosté.
My „obyčejní“ pacienti slyšíme rádi, že přistupujete ke každému, kdo potřebuje vaši pomoc, stejně, ať je chudý, nebo bohatý, významný, nebo neznámý. Ale obávám se, že stejně jako vy neuvažují všichni lékaři nebo šéfové nemocnic.
Ale má to tak být.
Mělo vliv, že jste úspěšně operoval prezidenta, na zájem o vás jako lékaře? Chtěli nemocní pacienti přímo vás?
Samozřejmě, jak se stanete známým, má to dopady.
Ovlivnila vaše osobní zkušenost s pacientem Václavem Havlem váš názor na prezidenta Václava Havla?
Když jsem jel v devadesátých letech poprvé do Spojených států a viděl jsem tam v knihkupectví jeho knížku, přemýšlel jsem o tom, že jsme takový malý národ, a uvědomil jsem si, že Václav Havel udělal pro tuto zemi daleko víc za hranicemi než tady. Uměl v cizině Česko pozitivně zviditelnit a to se podařilo málo politikům. Po válce určitě žádnému dalšímu.
V čem vidíte příčinu, že v zahraničí si našeho bývalého prezidenta váží víc než doma?
Protože on mezi světovými politiky měl čistou až velmi čistou minulost. Neměnil své názory, dokonce kvůli nim seděl ve vězení. Myslím, že světoví politici si ho vážili, protože politiků s takovou minulostí, jakou měl on, mnoho není.
A proč si to mnozí nedokáží uvědomit i v České republice? Nebo doma dělal nějaké chyby?
Chyby dělá každý, nepochybně i pan prezident Havel. Ale to přece nesnižuje velikost člověka, když se občas mýlí. Rozhodující je, že majorita jeho konání je pro národ pozitivní. Vzpomněl jsem si, jak současný prezident Miloš Zeman pořád zápasí s tím Peroutkou. Já už jsem uvažoval, že bych mu napsal pár vět, že je dobré říci, že jsem se zmýlil. Tak to v životě prostě chodí. Neexistuje neomylný člověk.
Není to právě to, čím se Václav Havel liší od svých nástupců? Že oni na rozdíl od něj nikdy nepochybovali sami o sobě, o svých činech, nedokázali přiznat chybu?
Velikost člověka je podle mne v tom, že uzná, že se zmýlil. Václava Havla bych v žádném případě s prezidentem Milošem Zemanem nesrovnával. Je nedůstojné kydat na současného prezidenta, nevidím to jako správné. Jemu nerozumím, vůbec nechápu, proč mluví, jak mluví. Jinak si o něm myslím, že je to mezi politiky vzdělaný člověk, sečtělý, ale některým jeho myšlenkám a činům prostě nerozumím. Nevím, proč je dělá.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Libuše Frantová
