Tento týden si připomínáme už 80. let od osvobození Československa. Co k tomuto výročí říci? A jak vnímáte to, že se výklad historie z některých stran v poslední době tak trochu „různí“?

Výročí osvobození je pro mě každoročně jednou z nejvážnějších a nejdůležitějších událostí. Děsím se války a smekám před těmi, kteří dokázali té krutosti tehdy vzdorovat, bojovat s ní. A pomáhali tehdy zcela cizím lidem. Byly to pro ně často úplně anonymní tváře, a přesto neváhali za ně položit i vlastní životy.

To, že historii píší vítězové, je, bohužel, fakt. Jenže tehdejší vítězové nejsou ti dnešní hrdinové u klávesnic počítačů nebo v médiích. Jsou věci, které jsem si myslela, že jsou nezpochybnitelné, a i když v souvislosti dnešních událostí na ně někdo může pohlížet různě, nemyslela jsem, že je dokáže někdo popírat či úplně obracet. Takže já v tom mám jasno – v roce 1945 nás Rudá armáda, společně s dalšími spojenci, osvobozovala.

Překvapila vás negativní reakce některých na účast například slovenského premiéra Fica na oslavách konce 2. světové války v Moskvě? Je v tuto chvíli, vzhledem k událostem na Ukrajině, namístě se takovéto akce zúčastnit?

Nepřekvapila, dala se očekávat. Těch správných evropských lídrů, kteří se teď snaží diktovat premiérům suverénních států, co mají, či nemají dělat, je hodně. Ti mrtví, kterým se jel slovenský premiér poklonit, nemají nic společného se současnou situací na Ukrajině, neměli nic společného se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, a pokud někdo chce začít uplatňovat princip kolektivní viny, tak tady máme pár dalších států, které bychom měli doplnit do toho „seznamu nepřátel státu“. Pan premiér Fico jel udělat věc, kterou očividně považoval za důležitou, a je to jeho právo. Navíc, hovory, o kterých mluvil, že absolvoval, možná byly důležitější, než kritika Putina vedená odněkud z Evropy.